© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Prezident si ze všech možných dní pro jmenování nové vlády s podporou KSČM vybral den, kdy právě komunisté popravili Miladu Horákovou a spol. Že by to byl šťouchanec pro “pražskou kavárnu”? A je to tak, že kavárna Zemana nevolila a za jeho druhé období na Hradě můžeme poděkovat venkovu? Je to přeci jen složitější. Tím, co udrželo či zvětšilo podporu Miloše Zemana do té míry, že se znovu stal prezidentem, jsou zanedbané části měst. A staré známé hranice příznivců pravice a levice.
Jsme rozdělená země, to je jasné, píše se o tom i v Německu. Kudy však vede hranice, o tom zdaleka jasno není. Obvyklý komentář zní, že prezidenta Miloše Zemana volí venkov a naopak jeho protikandidát Jiří Drahoš měl hlasy z měst. Konzervativní venkovští voliči byli zase silnější než liberální a kosmopolitní metropole.
Debata Miloše Zemana a Jiřího Drahoše v TV Prima, Zdroj: TV Prima
Jenže tento pohled je nepřesný a zavádějící. Kde může být ryzejší a konzervativnější venkov než třeba ve vesničkách v okolí Sedlčan a Litomyšle, kde Zeman často nezískal ani 40 procent? Městy jsou naopak Orlová nebo Bílina, kde mu dalo hlasy bohatě přes 70 procent lidí. Obecně vzato, vesnice spíše volily Zemana a města Drahoše, přesto mezi městem a vesnicí hranice nevede.
Lépe se to může demonstrovat na úrovni šestadvaceti největších měst, která mají na rozdíl od obyčejných starostů primátora. Drahoš vyhrál jenom v jedenácti, prim v tomto výčtu hrají zvláště ta více kultivovaná krajská města, vedle Prahy také Brno, Liberec, Hradec Králové, České Budějovice, Pardubice, Plzeň, Olomouc a Zlín. Z dvaasedmdesáti sídel bývalých okresů měl Zemanův vyzývatel většinu v sedmadvaceti.
Lidi z panelů
Skoro jako by platilo heslo Zemanovy kampaně, podle níž proti zbytku volila jenom Praha. Pokud se k tomu přidá její okolí a pár dalších velkých měst, tak heslo zdánlivě sedí. Ovšem i tento výklad spíše zakrývá hranici, která českou společnost skutečně dělí. Opravdu existují venkovské regiony ve východních a jižních Čechách, ovšem také na Vysočině, jižní Moravě nebo Valašsku, odkud to do velkých měst ani dál být nemůže a kde přesto dali přednost Drahošovi. Na druhé straně nejsou ani čtvrti v jednom městě jednotné v podpoře toho či onoho kandidáta.
Ideální je příklad Plzně, kde Zeman proti volbám před pěti lety posílil o dvě procenta. Zlepšení jde přičíst výlučně panelovým sídlištím, která tvoří skoro polovinu bytového fondu západočeské metropole. V Zadních Skvrňanech dosáhl 58 procent, v Lochotíně byl o procento horší, na Košutce a borském sídlišti dosáhl k 53 procentům. V některých případech šlo o až o pět procent lepší výsledek než před pěti lety. Tím paneláky převážily centrum nebo starší zástavbu ve čtvrti Slovany, kde zisk prezidenta zůstal okolo čtyřiceti procent, a samozřejmě také okrajové čtvrti rodinných domků, kde naopak Zeman zaznamenal ztráty. Výsledky v jiných městech méně přehledně říkají totéž. I když Zeman mírně ztrácel třeba v některých ostravských sídlištích, kde před pěti lety dosáhl mimořádných výsledků nad sedmdesát procent, vždy se zachoval odstup proti čtvrtím s klasickou zástavbou. Třeba v centru Moravské Ostravy zůstal prezident nápadně pod 40 procenty. Pokud se tedy rozdíl mezi paneláky a cihlovými domy nezvětšoval jako v Plzni, vyrovnaly se čtvrti s převahou panelů či cihel na opačných stranách jasně vytčené hranice.
Třicet let strnulosti
Vlivem sídlišť se Zemanův zisk za posledních pět let ve všech krajských městech proti okolním venkovským oblastem relativně zlepšil, dokonce ve srovnání Prahy a středních Čech. Zlepšení bylo obvykle jen mírné, nápadnější ovšem byly Zlín, Ostrava, České Budějovice a Liberec. Příkopy uvnitř měst se zato prohloubily a přehrady oddělující jednotlivé venkovské regiony se přinejmenším uchovaly ve stejném stavu. Zanedbané části měst udržely či zvětšily Zemanovu podporu do té míry, že se znovu stal prezidentem. Takové tvrzení už vystihuje, co se při prezidentských volbách skutečně přihodilo, resp. změnilo proti volbám předchozím.
Za překvapení lze považovat celkový pohled, kudy přehrady mezi zemanovskými a drahošovskými regiony vedou. Jsou to staré známé hranice příznivců pravice a levice, jak jsme je znali z devadesátých let minulého století, kdy zpočátku také byly příkopem mezi příznivci a odpůrci polistopadových změn. Česku se je nepodařilo překonat a v tom hráli značnou konzervující roli oba významní ideologičtí lídři, Václav Klaus a jeho protipól Miloš Zeman. Klause jako tradičního příznivce rozdělení země na dva konkurenční tábory volby paradoxně přivedly do tábora jeho někdejšího soupeře. Prezidentské volby 2018 dokonce naznačují, že se tradiční rozdělení země může za nových podmínek nejen reprodukovat, ale proti devadesátým letům ještě prohloubit.