© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Prozkoumali jsme klíčový argument, o který státní zastupitelství opírá své rozhodnutí, že za podvod v kauze Čapí hnízdo nepůjde nikdo přes soud. Žalobci tvrdí, že v době poskytnutí dotace premiér a jeho rodina coby žadatelé o dotaci nemohli kvůli nejasným paragrafům vědět, jak přesně si vykládat pojem “malý a střední” podnik. Senátor a auditor Lukáš Wagenknecht ovšem našel verdikty evropského soudního dvora, které posuzovaly shodné případy, a vychází z nich opak. Předkládáme jeho zjištění.
Z dosud zveřejněného zdůvodnění, kterým státní zástupci minulý pátek vyvinili českého premiéra Andreje Babiše a jeho rodinu z dotačního podvodu, je zásadní následující věta šéfa pražských žalobců Martina Erazíma: „i pokud by v důsledku až následné desetileté rozhodovací praxe Soudního dvora bylo dovozeno, že Farma Čapí hnízdo nesplňovala definici pojmu „malý a střední podnik” v době podání žádosti o poskytnutí dotace v roce 2008, nepovažuji za možné klást komukoliv za vinu možné nesprávné posouzení takové právní otázky v době podání žádosti o poskytnutí dotace před 11 lety.”
Přeloženo do srozumitelné řeči: dozorující státní zástupce říká, že v únoru 2008, kdy Farma Čapí hnízdo požádala o padesátimilionovou dotaci, nebylo jasné, že malý a střední podnik nelze zneužívat pro vylákání dotace ve prospěch velkého podniku.
Letmý pohled na rozhodnutí Evropského úřadu pro boj s podvody (OLAF) a chvilkové vyhledávání relevantních rozsudků Soudního dvora Evropské unie (SDEU) nicméně poskytuje zcela jiný obrázek ohledně toho, zda v únoru 2008 bylo či nebylo jasné, zda lze provádět dotační podvody zneužitím definice malého a středního podniku.
Za prvé: to, že se evropské právo nesmí zneužívat, musel každý evropský občan vědět minimálně od 14. prosince 2000, kdy Evropský soudní dvůr ve věci Emsland-Stärke (C-110/99) uvedl, že ke zneužití práva dojde za splnění dvou podmínek: objektivní, tedy že i když byly formálně splněny podmínky dané evropským právem, ale nedošlo k dosažení cíle a subjektivní, tedy že existoval záměr získat výhodu z interpretace evropského práva umělým vytvořením podmínek pro její dosažení.
Tento rozsudek SDEU byl do roku 2008 potvrzen řadou dalších rozsudků, například ve věcech Halifax (C-255/02), Cadburry Schweppes (C-196/04), Thin Cap Koup (C-524/04).
Za druhé: minimálně od 14. října 2004 měli všichni, kdo žádají evropské dotace či kontrolují jejich přidělení či použití vědět na základě rozsudku ve věci, že konkrétní prvky definice malého a středního podniku, tedy např. vlastnické propojení, podnikání na společném či sousedním trhu, relevantní ekonomické ukazatele, je nutno vykládat vždy ve smyslu definice malého a středního podniku, tedy zda se jedná o podnik znevýhodněný či nikoli v důsledku absence přístupu k ekonomickým zdrojům, například zdrojům financování, přístupným pro velké podniky. Jinak řečeno, Evropský soudní dvůr řekl, že nelze při posouzení malého a středního podniku vytrhnout pouze jeden aspekt, například otázku podnikání dvou potenciálně spřízněných podniků na jednom trhu, ale že je třeba posuzovat vždy všechny definiční aspekty malého a středního podniku ve světle otázky, zda se jedná o znevýhodněný podnik či nikoli v důsledku jeho malé velikosti.
Za třetí: minimálně od 29. dubna 2004, kdy byl zveřejněn rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Itálie vs. Komise C-91/01 a nejpozději opět od 14. října 2004, kdy byl vydán, musely osoby získávající dotace vědět, že nelze propojovat různé firmy přes vlastnictví akcií rodinnými příslušníky. Dále musely vědět, že je nutno z definice malého a středního podniku vyloučit právní konstrukce, které tvoří ekonomickou skupinu, jejíž síla přesahuje sílu tohoto podniku, a že je třeba dbát na to, aby definice malého a středního podniku nebyla obcházena z čistě formálních důvodů.
Za čtvrté: od stejné doby měly všechny osoby povinnost vědět, že malé podniky, které díky spříznění s velkými podniky mají přístup k finančním prostředkům a podpoře, jimiž nedisponují soutěžitelé stejné velikosti, se nemohou domáhat dotací pro malé a střední podniky.
Za páté: z rozsudku ze 14. října 2004 je zcela jasné, že pokud větší podnik propojený přes rodinné příslušníky s malým podnikem dává tomuto malému podniku zakázky tak, že jeden podnik podporuje druhý, není menší podnik znevýhodněný a nemůže proto splňovat podmínky malého a středního podniku, i kdyby všechny ostatní podmínky malého a středního podniku splňoval.
A pro úplnost: rozsudek HaTeFo (C-113/10) z roku 2014, který vyšel až poté, co byla žádost o dotaci pro Čapí hnízdo podána, a který byl hojně zmiňován v rozhodnutí OLAF z prosince 2017, pouze stvrdil předchozí rozsudky v oblasti týkající se malých a středních podniků.
Z výše uvedených rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je zcela zřejmé, že počátkem roku 2008, kdy byla žádost o dotaci pro Farmu Čapí hnízdo podána, měli, resp. museli žadatelé vědět, že evropské právo se nesmí zneužívat v osobní prospěch. Stejně tak bylo judikováno, že malý a střední podnik musí být vždy reálně znevýhodněný a definici malého a středního podniku nelze obcházet fiktivními převody akcií přes rodinné příslušníky. Mimo to bylo v té době neoddiskutovatelně jasné, že pokud dvě firmy – jedna velká a jedna malá – vlastněné jednou rodinnou, si přihrávají zakázky, aby vzájemně podpořily své podnikání, nemohou nikdy naplnit definici malého a středního podniku.
Tvrzení dozorujícího státního zástupce, že na začátku roku 2008 k datu podání žádosti o dotaci pro Čapí hnízdo nebylo podle evropského práva jasné, že se malé a střední podniky nemají přes anonymní akcie a rodinné příslušníky zneužívat k tomu, aby dotaci získal velký podnik, a že se to zjistilo až o deset let později, proto vyvolává zcela zásadní pochybnosti o celém rozhodnutí v kauze českého premiéra Andreje Babiše.