Dagmar Pecková: Bývalo mi z únavy špatně

Jestli něco chceš, musíš pro to udělat všechno a přizpůsobit tomu všechno, říká v rozhovoru pro Neovlivní.cz uznávaná pěvkyně.

Působí jako vítr. Všude vpadne jako velká voda a s ničím se nemaže. Znají ji i ti, kteří opeře neholdují – její fotky z titulní role My Fair Lady dodnes zdobí Hudební divadlo v Karlíně. Proslula ježkem, překvapující upřímností a klipem, v němž zpívá Mozarta ve vaně.

Když tedy Dagmar Pecková mluví o tom, že byla tak vyhořelá, že chtěla skončit, překvapí. Udělala by dnes něco jinak? Proč si místo vystupování v Metropolitní opeře pořídila rodinu, když tvrdí, že její obor náročností nezaostává s vrcholovým sportem? A kde se v ní vzala ta umanutost uspět? Možná napoví tahle věta z velmi otevřeného rozhovoru, který redakci Neovlivní.cz poskytla loni v létě: „Jestli něco chceš, musíš pro to udělat všechno a přizpůsobit tomu všechno.“

Zpívat začala s maminkou a sestrou u mytí nádobí. Absolvovala pražskou konzervatoř a už během studia byla sólistkou operety v Plzni a v Hudebním divadle v Karlíně. Toužila po angažmá v Národním divadle, ale tehdejší šéf opery jí doporučil, ať se „vrátí k šibřinkám“. Dagmar Pecková nepolevila. Odešla do operního studia do Drážďan a v dalších letech – s nesmírnou pílí a houževnatostí – vystoupala na vrchol. „Třicet let obstát v zahraniční konkurenci, když ten job dělám jednačtyřicet let? Myslím, že jsem opravdu odvedla dobrou práci,“ směje se, zatímco si povídáme.

Tykáme si. S Dagmar Peckovou se známe a přátelíme léta; i díky tomu vznikl rozhovor, ve kterém se neostýchá mluvit o svých vrcholech i pádech.

Neo: Jaké je tvoje momentální rozpoložení – na začátku léta? (Rozhovor vyšel v loňském Letním speciálu Neovlivní.cz)

Výborné, akorát že čas hrozně letí a chtěla bych toho stihnout víc. Na druhou stranu si říkám, co bych komu dokazovala, vždyť už jsem toho udělala dost. Dospělé děti už jsou z domova, každý si žije svůj život, už nemám takové to pnutí zaměstnaných matek „buď job, nebo rodina“. Pořídili jsme si s manželem psa. A vlastně už můžu konečně začít dělat tu kariéru. (výbuch smíchu)

Neo: Teď jdeš na korepetici?

Jdu, nikdy jsem neusínala na vavřínech. Ale vážně: čeho jako operní zpěvačka v jednašedesáti letech můžu dosáhnout? Když si vezmeš veškerá světová jména, tak po padesátce po nich přestala být poptávka. S výjimkou Edity Gruberové. Je to normální. Většina pěvců u nás si to nepřizná, nebo o tom aspoň nemluví – to by museli být úplně pitomí. Protože když jsou angažovaní v Národním divadle v Praze, Brně nebo Ostravě, berou plat. I když mají minimum představení a zpívat můžou, nebo nemůžou.

Neo: Ale to okolí to nepozná, ne?

No dobře, jenže šéfové s tím nic moc neudělají, tady je skanzen jako za socialismu. Když jsem měla angažmá ve Státní opeře v Berlíně, příchodem dirigenta Daniela Barenboima do ředitelského křesla v devadesátých letech to skončilo. Nemilosrdně to sekal jako svíčky. Spousta lidí odešla do předčasného důchodu, ansámbl se vyměnil a smlouvy se dávají na rok, maximálně tři. A pak jdeš o divadlo dál, žádné divadlo tě nezaměstná víc jak čtrnáct let, protože na to jsou v Německu i jinde zákony, že by tě pak museli zaměstnávat až do důchodu, a to si dneska nikdo nedovolí.

Neo: To je kruté.

Jenomže hlasy se opotřebovávají a mění, takže každý si musí rozmyslet, co bude dělat dál, až ten hlas přestane fungovat.

Neo: Od kdy sis to říkala ty?

Dlouho, protože jsem třicet let působila v zahraničí. Často jsem byla hodně unavená a měla jsem černé myšlenky, co bude, až nebudu moct. Když byly děti malé a já za nimi jela v noci po představení a sotva jsem viděla za volantem na cestu, říkala jsem si, že tohle přece nemůžu dělat do konce života.

Neo: Když jsi vystupovala v pařížské opeře a měla dva dny pauzu, ostatní si udělali pohodu a ty jsi jela do Německa dělat maminku. 

Nejen z Paříže. Odevšad – když to nebylo z Ameriky nebo z Londýna, to bych za dva dny nestihla. Jezdila jsem křížem krážem a ano, bylo mi z únavy špatně. Jinak jsem to dělat neuměla. Ten job sám o sobě je strašně vyčerpávající, jsme jako vrcholoví sportovci a musíme podat vždycky ten nejlepší výkon. A musíme se porovnat s tím, že ve světě se najde téměř vždycky někdo, kdo je lepší, jsme vystavení neustálému tlaku.

Neo: Umíš se pochválit, že jsi to tak dlouho vydržela?

Třicet let obstát v zahraniční konkurenci, když ten job dělám jednačtyřicet let? Myslím, že jsem opravdu odvedla dobrou práci.

Neo: Co tě hnalo? Když jsi šla na konzervatoř, tak tě na herectví nevzali, ať jdeš zpívat, a na zpěv tě nepřijali, ať jdeš hrát. Byl to šok?

Bylo mi patnáct let a měla jsem celý život před sebou. Dneska se až divím, s jakou lehkostí jsem to brala. Kdybych dostala takovou ránu pěstí v šedesáti, brala bych to jinak.

Neo: Šla jsi na gympl. Neříkali ti rodiče: Dášenko, buď ráda za to, co máš, a na konzervatoř už to nezkoušej?

Táta vůbec nebyl, moje rodina byla máma, babička, starý děda a starší ségra. Na gymplu jsem učitele děsně štvala. Učitel mě přesadil z poslední lavice do první… a to neměl dělat, já nosila minisukně a provokovala. Hrozilo, že propadnu z matiky. Fyzika mě bavila, měla jsem z ní dvojku, ale matika byla úplně mimo moje vnímání. Dneska i díky svým dětem vím, že záleží na způsobu výuky a na konkrétních učitelích. Dcera z jedničkářky propadla na víceletém gymnáziu „díky“ pubertě ke čtyřce z matiky, chodila na doučování a půl roku jí trvalo, než se vydrápala zpátky na jedničky. A kdyby to mně s konzervatoří podruhé nedopadlo, nevím, co bych dělala. Milovala jsem historické romány a knížky a bavily mě kostýmy – možná bych se trhla tímhle směrem: na historii, nebo na výtvarno. Taky jsem dobře malovala. Když jsem uvažovala později, co bych mohla dělat místo zpěvu, zajímala mě práce uměleckých maskérů. To jsem v patnácti v Medlešicích u Chrudimi nemohla tušit, že něco takového existuje.

Neo: Na konzervatoř ses dostala a od studií jsi zpívala v operetě Lízu v My Fair Lady. Šéf opery v Národním divadle ti pak řekl: běžte si k šibřinkám, v opeře vás nechceme. To tě hnalo dál, chtěla jsi mu ukázat, jak jsi dobrá?

Spíš mě naštval. Jsem přesvědčená, že mě „něco“ hnalo už od dětství. Měla jsem určité představy, i když ty se hodně rozcházely s tím, co se z toho ve finále vyvinulo. Protože já jsem ten svět vůbec neznala, natož že existují světová pódia. Jako malá jsem byla dvakrát v Národním.

Neo: Tvoje první paní učitelka z chrudimské hudebky mi prozradila, že jsi byla výrazná už odmalička.

Hlavně jsem byla strašný spratek, vůbec jsem nebyla k ukočírování. Síla osobnosti? Nevím, jak to pojmenovat. Ale jak jsem „něco“ chtěla, šla jsem si za tím… Takže mě nějaký šéf z Národního nemohl zastavit.

Neo: Tak jsi šla do Drážďan a rozjela kariéru tam.

Nic lepšího se mi nemohlo stát, nezasmrádla jsem tu.

Neo: Když jsi pak vyhrála soutěž Pražského jara, bylo to zadostiučinění?

To ještě ne, až později Carmen a Cena Thálie, kterou jsem za ni dostala. Soutěže Pražského jara jsem se zúčastnila v roce 1986, jen rok po odchodu do Drážďan, bylo to pro mě první koncertní vystoupení vůbec, byla jsem nezkušená. Nicméně díky té výhře si mě všiml dirigent Jiří Bělohlávek a ten si mě obsadil jako záskok Evy Randové. Moje klika byla, že Bělohlávek nemá rád hvězdné manýry, rád pracuje s mladými a oblíbil si mě. Byla z toho Mahlerova Symfonie č. 2 v Lipsku, kde jsme hostovali s FOK. Díky němu jsem Mahlera poznala, a jak jsem byla v Německu, mohla jsem navazovat, mít „německé“ pocity, jaké máš při zpívání, mohla jsem na tom pracovat. A Bělohlávek kvitoval, že vznikla moje odbornost na Mahlera.

Neo: Zpívala jsi po světě, a když jsi své švýcarské agentce oznámila, že jsi těhotná, přesvědčovala tě, ať jdeš na potrat. Protože jsi právě měla odjet předzpívat do Metropolitní opery.

Jo, a taky jsem musela odříct první hostování v Covent Garden. A tady v Národním Růžového kavalíra.

Neo: Tak jsi to chtěla?

Když se Tedýs narodil, bylo mi skoro šestatřicet. A já viděla spoustu padesátiletých kolegyň, kterým skončila kariéra a děti neměly. Některé se tvářily, že to tak chtěly a jsou spokojené; já si myslím, že nejsou. To jsem nechtěla. I když skloubit vrcholový sport, jakým je operní kariéra, s rodinou je občas šílené. A málokdo vydrží mít zpěvačku doma. Uvědomuji si, že můžu opravdu Klausovi políbit obě ruce.

Neo: Jak tvoji kariéru zvládal?

Bral jako fakt, že vydělávám víc než on a mám spoustu práce, které se chci věnovat.

Neo: Přitom Klaus Schiesser je špičkový hudebník, renomovaný pozounista.

Právě. Když muž špičkový není, vyrovnává se s tím různě – třeba že se ztrácejí peníze a ty nacházíš účty třeba z bordelu.

Neo: Kdysi jsi mi řekla, že kdybys potkala tisíc hodných kluků a jednoho debila…

… tak si zaručeně vyberu toho debila. Takže jsem trpěla. Naštěstí Klaus byl výjimka. Dobré je i to, že pochází z pěti dětí, takže nehrozila nějaká přehnaná mateřská láska, nezdravá fixace na synáčka. Poznala jsem ho v osmatřiceti, moje biologické hodiny tikaly… V téhle kariéře nikdy není dobrý čas na pauzu na dítě. Prostě jedeš… a porodíš. Přitom vidíš, jak ředitelé divadel a agentury postupně utichnou, chtějí tě oblbnout, aby protlačily novou krev.

Neo: Tenhle tlak, to byl ten důvod, proč jsi vyhořela?

Asi jo. Nedávno jsem slyšela názor kolegyně, že jí se to nemůže nikdy stát, protože ona své povolání miluje. To jsem se musela strašně smát. Já si naopak myslím, že člověk může vyhořet, i když ten job absolutně miluje. Nebo právě proto; neumím si představit, že bych něco nemilovala a vyhořela bych na tom. To nejde.

Neo: Konkurenční boj v tvé branži si představuji i tak, že člověk ani nemůže říct, že má rýmičku.

Zvlášť když neexistuje stálé angažmá, že tě tam ve dvaceti vezmou a v osmdesáti tě vynesou nohama napřed. Musíš obstát na volné noze. A přiznám ti, že kdybych si tenkrát uvědomila, jakým výkonům na jevišti jsou schopní lidé tleskat, asi bych o vyhoření nemluvila. Co kolikrát poslouchám, říkám si, že jsem byla lepší i v dobách největší krize.

Neo: Ty jsi kvůli vyhoření vyhledala pomoc psychiatra a nikdy ses nebála o tom otevřeně mluvit.

Jistě, je dobré vědět, že to se opravdu může stát každému. Už jen tím, že nezapírám, že jsem prošla takovým úskalím, kdy jsem nemohla dál, můžu upozornit lidi, kteří mají podobný problém, že není nutné skákat z mostu. Dá se najít pomoc. Nejvíc účinnou pomocí je odpuštění, to zdůrazňuji. Sebeodpuštění i odpuštění jiným. Jenomže mi psala spousta lidí, svěřovali se mi a chtěli po mně rady, co mají dělat. Jediné, co můžu poradit, je najít si odbornou péči. A chtít pomoc sami sobě.

Neo: Díky svému psychiatrovi, profesoru Diddenovi, jsi tenkrát začala meditovat. Pokračuješ v tom, nebo ti stačí uvařit pětichodový sváteční oběd?

Meditovala jsem v sauně, protože jinde nebyl v našem domě klid. Pak při běhání. Jenomže jsem musela přestat kvůli kolenu. Čekali jsme návštěvu, uvařila jsem večeři, sedla jsem si, chtěla vstát a bolest, jako by mě někdo řezal. Dva měsíce jsem nemohla chodit a na jeviště jsem lezla nadopovaná brufenem – v Mistrovské lekci hraju Mariu Calllas a jako taková dáma jsem nemohla kulhat, musíš mít všechno v moci, a ne že nemáš v moci ani svoji nohu. To nejde, to dá rozum. Koleno už je v pořádku a začala achilovka. Takže chodím na pilates. Což je dobré, protože ráno, když vstáváš z postele, nevržeš.

Neo: Díky, zkusím.

Fakt je to skvělé. Tu meditaci taky vyzkoušej. Když jsem běžela lesem, tak je to svým způsobem meditace. Dost dlouhá, protože jsem běhala hodinu. Protékají ti hlavou myšlenky: přijdou a pustíš je dál. Ty obrazy ti létají kolem očí, endorfiny se dají do kupy. Jak běhat nemůžu, začali jsme s manželem chodit s hůlkami.

Neo: Kdykoli se vidíme, jsi obklopená lidmi, nebo na tebe aspoň někdo volá, mává ti. Potřebuješ být někdy sama?

Ano, zavřít dveře a mít svůj vnitřní svět. Někdy se to povede, i když jdeme s mužem na procházku se psem, nemusíme si pořád povídat. A je zvláštní, že on má tendenci mluvit víc než já.

Neo: Když jsi opustila velký svět opery, máš druhou kariéru: Hraješ divadlo, vymyslela sis festival Zlatá Pecka, zpíváš v zajímavých projektech. Jsi spokojená?

Jsem. A jsem šťastná, že mám vedle sebe manažery Martinu Strakovou a Petra Drahoše – díky nim se nemusím bavit třeba s politiky v Chrudimi, kde jsem festival rozjela. Protože když mě někdo štve, tak já to neumím při nejlepší vůli zakrýt. Čím víc se snažím, tím víc to je vidět. Takže mám zastání – když mě zrovna nemusejí strkat dopředu jako medvěda.

Neo: Medvědi se chodili v cirkusu klanět, ne?

No a dneska, když se chodí žebrat o prachy, tak Pecková jde první, protože tu každý zná. Děláme festival za hubičku, za hezké slovo, ale říkáme si, že po nás něco zbyde.

Neo: Co s tebou dělají drby, že děláš tyhle věci, protože už nemůžeš zpívat?

Bavím se. Nebo si ťukám na čelo. Jeden hudební kritik, který si o sobě myslí, že tomu oboru rozumí, mi nedávno volal kvůli rozhovoru. Státní opera mě o to požádala, protože jsme měli před premiérou Sedmi smrtelných hříchů. Věděla jsem, co je ten kritik zač, ale kousla jsem se, že to pro dobro opery udělám. A víš, jaká byla jeho první otázka? „Paní Pecková, vy jste si založila festival, abyste si vůbec ještě někdy zazpívala?“

Neo: Promiň, že se směju.

Ráda jsem ti prodloužila život. Jenomže on to nemyslel jako srandu. Říkala jsem si, co takoví lidé v hlavě mají? Snažil se založit nějakou kulturní akci, natož festival? Ví, co je to za práci? Že to vůbec není o tom, že si stoupnu na pár minut na jeviště? Protože víc nezpívám, dávám příležitost jiným. A když už zadarmo zpívám, tak proto, že se moje jméno prodává. To jsem se mu snažila vysvětlit. Kdybych nechtěla pomoci projektu Státní opery, třískla bych mu telefonem.

Neo: Ptal se vůbec na to představení?

Ale jo. Možná mě chtěl vyprovokovat k tomu, abych mu tím telefonem práskla.

Neo: Když už víš všechno, co víš, a prožila jsi, co jsi prožila, tak říkáš si, že bys něco udělala jinak? Že by ses tolik nesnažila, šetřila se…

To nejde. Já se nemůžu šetřit, to nejde!

Neo: Velká část mladé generace má pocit, že mají mít spoustu času na rodinu, přátele, koníčky…

Chtějí něco v životě dokázat, nebo chtějí mít rodinu a koníčky? Dohromady to nejde. A skloubit rodinu s vrcholovým jobem už vůbec ne. Jestli něco chceš, musíš pro to udělat všechno a přizpůsobit tomu všechno. A za to dostaneš docela slušné ohodnocení. Pak samozřejmě přijde doba, kdy si tak vyskakovat nemůžeš. A třeba si najdeš zas něco jiného. Na Západě je dobré, že zpěváci jsou dobře ohodnocení, takže když nejsou úplně blbí, investují, aby překlenuli dobu, kdy o ně nikdo moc nestojí.

Neo: Jak to mají tvoje děti? Chtějí dávat práci tolik co ty?

Dorka je mi podobná nejen vizuálně, je můj klon i psychikou a vervou, touhou něco dokázat. Tedýs tu dravost nemá. Neříkám, že nechce pracovat, ale nevidím tam ten drive.

Neo: Ale za práci chytit umí – když jsem byla za tebou v Německu, chystal se do hospody čepovat pivo ještě během studia.

Dostal k osmnáctinám ojeté auto a pak potřeboval peníze, aby si to vytunil. Tak si na to vydělával. Školu dodělal, pracuje jako rybí sommeliér, baví ho to a já jsem šťastná. Dorka chodila brigádničit do stáje, kde měla koně, takže jsme tam měli ustájení zadarmo. Udělala maturitu, ještě než jí bylo osmnáct, a přišel covid. A s vysokými školami to bylo zvláštní, nedostala umístěnku na psychologii, kam se hlásila. Našla si tedy práci v penzionu pro seniory s Alzheimerovou nemocí. Musím říct, že ji obdivuji, nevím, jestli bych byla schopná starat se o takhle vážně nemocné lidi. Po roce se rozhodla poslat přihlášky i na architekturu. Vzali ji na několik univerzit na psychologii a na obě architektury, kam se hlásila.

Neo: Co si vybrala?

Bauhaus – moderní směr architektury a umění založený v roce 1919 ve Výmaru. Baví ji to, je nadšená. Nedávno se jedna paní na Facebooku podivovala, co nadělám za štráchy, že Bauhaus je v každém větším městě.

Neo: Nebo Obi.

Právě.

Neo: Z čeho jsi nadšená ty?

Běhám se psem a do divadla, učím se nové role. Máme s Vítem Petráškem a Honzou Kučerou Trio VíHoDa, chystáme nový repertoár, právě se hrabu v notách. Jan Jiráň, autor komedie Carmen y Carmen, kterou hrajeme s Bárou Hrzánovou, pro nás napsal novou divadelní hru, ale zatím vůbec netuším, kde se to bude uvádět. Pořád mám nějaké plány. Můj muž šel do předčasného důchodu – spojily se dva orchestry, a přestože nikoho nevyhodili, tak někteří odešli. Klaus mezi nimi. Z jeho gáže bychom pohodlně vyžili, mohla bych se tady na všechno vykašlat.

Neo: Jenomže to bys nevydržela!

Vydržela, tak měsíc. Chodila bych do lesa se psem, vařila, ale maximálně po měsíci bych byla nervózní. Furt si říkám: co jako budu dělat? Teď si dopřeju volno, pak přijedu na Zlatou Pecku. Vymýšlíme program na příští rok, na přespříští rok máme témata. Ještě aby to vyšlo s penězi, to je alfa omega všeho. Když tahám prachy z daňových poplatníků, že jo?

Neo: Jak je možné, že to bereš s humorem, nejsi zahořklá?

Protože doufám, že teď na podzim to komunální volby změní. Jsou různé názory na ANO a další partaje a mně je zle z toho, jak je to všechno založené na lži a lidé tomu věří. I proto říkám, kdybych věděla, čemu všemu se tady tleská, s tou upřímností bych to nepřeháněla. Lidé za to opravdu ani nestojí. Pak se akorát drbe: „Jo Pecková? To je ta, co už nemůže?!“

Neo: Ty jsi vlastně zklamala, že jsi zradila operu a jdeš na jeviště blbnout s Bárou Hrzánovou, že?

Taky s Jiřím Tichotou, jeho Spirituál kvintetem a Hradišťanem. A hraju činohru. A natočila jsem cédéčko s muzikou Darka Krále. To je přece nehodno! Kdo to určuje? Vždyť výše jmenovaní jsou mistry svého oboru. Já jsem spokojená. A nemysli, vím, že to nesmím přehánět, už toho nezvládnu tolik. Ale tím, že se učím role a pořád si něco vymýšlím, drží to mozek v obrátkách a nemáš čas úplně zblbnout.

---

Dagmar Pecková (61)

• Významná česká mezzosopranistka pochází z Medlešic u Chrudimi.
• Absolventka pražské konzervatoře získala angažmá jako sólistka drážďanské Semperovy opery, pak Státní opery v Berlíně.
• Zpívala na řadě významných světových scén (Londýn, Stuttgart, Ženeva, Mnichov, Paříž, Madrid, Barcelona, Tokio, New York, San Francisco, Vídeň, Moskva).
• V roce 1994 vydala první CD: Janáčkovy Balady a Moravskou lidovou poezii, Árie z Mozartových oper a Slavického Symfonietu č. 4. Následovaly další nahrávky skladeb Janáčka, Dvořáka, Ebena, Mahlera, Martinů, Debussyho, Wagnera, Liszta, Schumanna…
• Na jeviště pražského Národního divadla triumfálně vtrhla rolí vášnivé Carmen v Bizetově opeře (1999), v režii Jozefa Bednárika. Získala za ni Cenu Thálie.
• Provdala se za novináře Jiřího Vejvodu, po rozvodu žila s violoncellistou Alešem Kaspříkem, s nímž má syna Theodora. V roce 2000 si vzala pozounistu Klause Schiessera, mají dceru Dorotheu, žijí nedaleko německého Freiburgu.
• Po terapii po vyhoření nazpívala alba Hříšnice, Exaltatio a Nativitas.
• Založila hudební festival Zlatá Pecka, účinkovala se Spirituál kvintetem a Hradišťanem, je součástí tria VíHoDa.
• Po terapii po vyhoření nazpívala alba Hříšnice, Wanted, Exaltatio, Nativitas a Mahler: Píseň o zemi.
• Založila hudební festival Zlatá Pecka, účinkovala se Spirituál kvintetem a Hradišťanem, je součástí tria VíHoDa. Hraje hlavní roli v představení o Marii Callas Mistrovská lekce; ve Státní opeře zpívala Annu I v nedávné premiéře zpívaného baletu Sedm smrtelných hříchů autorské dvojice Weill-Brecht.
• Rozhovor vyšel v loňském Letním speciálu Neovlivní.cz

Zdroj náhledové foto: agentura Camerata / Pavel Petruška