Dara Rolins: Jsem svůj hlavní manažer

Nejdřív to bylo děvčátko se zázračným hlasem. Pak dívka, která vykročila svou vlastní cestou a vnitřně zuřila, že kamkoli přijde, všichni stále vidí jen ten „Zvonček šťastia“. Nenechala se zválcovat, nenastoupila do estrád, místo toho kamínek po kamínku stavěla své vlastní impérium. Prolíná se v něm kvalitní hudba, móda, životní postoje, ženský princip. Její jméno – Dara Rolins – je dnes značkou samo o sobě. Značkou, o kterou se Dara pečlivě stará, promýšlí další kroky, přesně ví, kdo je její cílovka a kam se chce posouvat dál. „Reálně si připouštím, že v showbyznysu hraju vysokou hru, ne-li tu nejvyšší, a jsem na to pyšná. A jsem ráda, že ani po těch více než třiceti letech v showbyznysu necítím žádný tlak, ale že to taky nijak výrazně neprožívám, jako tomu bylo před deseti nebo dvaceti lety. Všechno je o nastavení, a já nastavení mám.“

Pokud její jméno zadáte do vyhledavače, dostanete stovky a stovky článků, ve kterých se dozvíte, kde jí naposledy tleskali módní kritici, jaký krém používá, kolik vypije vody nebo jak začít cvičit, abyste dosáhli její dokonalé postavy. Pak také, jak vychovává dceru nebo zda zrovna pláče do polštáře kvůli chlapům (ne). Tak nic z toho nečekejte.

Dara Rolins souhlasila s velmi otevřenou zpovědí, v níž odkryla, jak pracovala na své image, jak „projekt Dara“ funguje. Jak přemýšlí o své práci, proč pro ni přestalo být hendikepem, že ji tuzemská rádia vlastně nehrají, a také jaké to je, žít celý život na očích veřejnosti. Neuhnula před žádnou otázkou, a i když požádala o možnost text před publikováním vidět, nezměnila ani větu. „Ano, to jsem já,“ vzkázala z Paříže, kam odjela na slavnostní představení nového modelu chytrých telefonů značky, která si ji – coby jednu z nejvlivnějších osobností českého showbyznysu – vybrala jako tvář kampaně.

Neo: Už od sedmi let se pohybujete v showbyznysu. Jak celý ten kolotoč vlastně vnímáte?

Tak bez pardonu: Důležité je se z toho prostě nepos*­­**.

Ano, je to můj život, ale abych lidem musela všechno prezentovat v duchu, jak s tím mám hodně úsilí a práce a jak jsem právě kvůli tomu důležitá a významná a nemám čas na nic a nikoho, protože se přeci musím zabývat prací, která mi dává strašně zabrat, tak takhle to není.

Už samotný podtitul toho, co dělám, je svobodné podnikání. A já ve své práci svobodu skutečně cítím. Přestože jsou na mě kladeny nároky a zodpovědnost vůči dalším lidem, které živím, nebo vůči firmám, pro které dělám, tak i já sama jsem v roli ne zaměstnance, ale spíš partnera – a už to svazuje. Tak si i tak vybírám, s kým do toho chci jít a s kým ne.

Reálně si připouštím, že v showbyznysu hraju vysokou hru, ne-li tu nejvyšší, a jsem na to pyšná, a i když tady platí „máš, nebo nemáš“, tak jsem ráda, že se daří mně, rovná se mé rodině a kolegům. A jsem ráda, že ani po těch více než třiceti letech v showbyznysu necítím žádný tlak, ale že to taky nijak výrazně neprožívám, jako tomu bylo před deseti nebo dvaceti lety. Všechno je o nastavení, a já nastavení mám. Vyhovuje mi, jak žiju, a svoboda je pro mě číslo jedna.

Neo: Je nezpochybnitelné, že jste od Darinky až k Daře ušla pořádný kus cesty. Jaké ale bylo dětství Darinky, která možná měla v sedmi letech řešit jiné věci než domlouvání koncertů? Byla jste na to připravená?

Stoprocentně. Když se dívám na různé talentové soutěže, v nichž jsem taky byla jako porotce, tak si říkám, že je jen pár vyvolených. Není to jen o tom, že mají hlas, ale o celkovém balíčku, který když se správně namíchá, tak funguje.

Opravdu si myslím – a to, že jsem tady, je toho důkazem –, že patřím k těm, kteří velmi brzy a jasně zafokusovali a pochopili, kvůli čemu tady jsou. Tohle umím, tomuhle se budu věnovat.

Rozpoznala jsem svůj talent a řekla si, že ten budu rozvíjet a budu se držet svého kopyta, dám do toho všechno, nebudu spěchat, budu to dělat poctivě, s láskou a přirozeně, jak to cítím. A tak nějak to bylo už v těch sedmi.

Jistě, lidé, kteří se tehdy kolem mě motali, byli ti, kteří umí podobné věci rozpoznat. Umí se takříkajíc očmuchat. Cítíme se, vnímáme se. Já dnes taky rozeznám talent od nadání. Umím odhadnout, jestli ta pěkná holčička s talentem má i na to, být v showbyznysu. A já jsem tehdy splňovala všechny předpoklady. Bylo to přirozeně a správně namíchané. Lidi, kteří talent měli rozpoznat, jej rozpoznali a taky to ve mně nějak nastavili.

Ale… opravdu si nemyslím, že by se mi bez nich kariéra nepovedla. Bez Karla Gotta a partičky kolem něj. Nemyslím si tedy, že nebýt Zvonků štěstí, tak bych neměla kariéru. I když mě lidi v Čechách vždycky vnímají jako tu, co má ty Zvonky, tak i kdyby nebyly, já bych si cestu našla. Šla bych jinudy, možná i oklikou, ale cíl by byl stejný. V pěti letech jsem opravdu s jistotou věděla, že mě tohle bude živit. A čím jsem byla starší, tím víc jsem narážela na lidi, kteří mi odkývali, že na to mám.

Neo: Kdo vás na samotném startu kariéry pošťouchl? Byli to rodiče?

Ti ani ne. Ti byli spíš okouzleni. Dlouhodobě (smích). Byla to sestra. Byla to právě ona, kdo mě vzal za ruku, zaťukal na dveře a zcela konkrétně strčil nohu mezi dveře a říkal, ať si mě i přes dětský věk poslechnou.

Neo: Sestra Jana se vlastně v showbyznysu coby textařka a manažerka pohybuje taky.

Dneska je spíš máma dvou dětí, žije s producentem Danem Hádlem. Nedávno spolu dělali na muzikálu Trhák. To je jejich takové děcko. A tehdy jsem byla její „projekt“ já, i když to zní trochu necitlivě. Ona měla čuch. Pohybovala se v Bratislavě a byla přerostlou fanynkou Modusu, Mariky Gombitové, Mekyho, Laca Luceniče a dalších. Tudíž věděla, kde na to hudební podhoubí narazí. A když do stejného baru přijdeš pošesté, tak jste kámoši a už to jede. A tím, že byla o devět let starší, tak tuhle možnost měla. Z fanouška se stala kámoška. Jednou mě právě vzala na nějakou rodinnou oslavu v parku, a když mě poprosili, ať jim teda zazpívám, tak všem padly trenky. A bylo.

Neo: Z vašeho pohledu tedy sedmileté dítě může být připraveno na velký showbyznys, byť by reálně mělo mít úplně jiné „starosti“?

U mě to bylo jednoduché. I z pohledu rodičů. Zpívání bylo všechno. Když to lehce přeženu, narodila jsem se, abych zpívala. A zpívala jsem pořád. A bavilo mě lidi bavit. Vždycky přišla návštěva a se ségrou jsme udělaly set-up, jak se dnes říká. Postavily jsme ze všech možných židlí hlediště, návštěva se posadila a následovaly dvě disciplíny, ve kterých jsem byla výjimečná. Bylo to zpívání a ukazování předpovědi počasí. (smích) V tom jsem byla prostě dobrá. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by moje dětství bylo o něco ochuzené. Spíš naopak.

Co se doma poslouchalo, tak jsem měla záhy díky ségře v přímém přenosu. Chodila jsem do zákulisí Bratislavské lyry s Elánem, Modusem a Marikou a všichni mě zbožňovali, protože jsem byla ta malá roztomilá blonďatá holčička, které kdykoliv někdo řekl zazpívej, tak já zpívala. Byla jsem jak na baterky. Stačilo mě jen zmáčknout a já jela. (smích)

Ale pozor, zpívala jsem jejich písničky, žádné dětské. To je výhoda starší sestry, která ty legendy poslouchala a přirozeně je do mě hustila. Pochopitelně to moji vrstevníci neznali. Slovensko je funkové, vždycky bylo a vždycky bude, tudíž se i písničky daleko víc transformovaly do muziky, kterou hudebníci poslouchají. I ten Janko, Meky i Marika jsou na něčem odchovaní. A když se s nima kámošíš, tak tě tyhle věci začnou zajímat. Začneš to s nima poslouchat v autě, na návštěvě, takže nám vždycky psali ty správné hudby, které jsme si různě přehrávali. Můj děda byl navíc Rakušák, tudíž půlka rodiny žila v exilu, a díky tomu jsem měla na základní škole na kazetách muziku, která nebyla k sehnání. Pamatuji si moment, kdy jsem začala dělat s Karlem, Láďou Štaidlem, Ondrou Soukupem a Jitkou Zelenkovou. Regulérně si ode mě půjčovali kazety. Když jsme jeli na vystupko, tak vždycky vzešel dotaz, kdo bude DJ. Darinka. A koukali, co to mám za muziku, protože některé věci vůbec neznali.

Neo: Nedostala jste se do party snadněji právě díky tomu, že jste byla dítě, ke kterému se snadněji vytvoří vztah než k dospělému?

Pojďme si to říct narovinu – a to já umím. Dnešní Dara se umí podívat na malou Darinku a oprostit se od všech věcí kolem. Já jsem opravdu byla výjimečná. Když si pustíte moje písničky z té doby, ten rozsah.

A vracím se znovu k sestře, která hudebnímu pedagogovi strčila zmíněnou nohu do dveří jen proto, aby si mě i přes nízký věk poslechl. Svolil s otázkou: „Tak co mi zazpíváte?“ A já: „My Funny Valentine“. To, co jsem poslouchala, mi jasně udávalo směr. Lidi si museli říkat, že nejsem úplně „normální“ holčička. Jenže ty emoce mnou skrze hudbu cloumaly odjakživa. Dokázala jsem se jako dítě rozbrečet a nevědět proč. Prostě to tam bylo.

Neo: Prošla jste si hodně rozmanitým hudebním vývojem. Od pop-rockové Darinky přes funkové Sexy Dancers až po současnou R&B a danceovou Daru Rolins. Bylo složité najít vlastní hudební identitu?

Bylo to občas zmatečné, to je jasné. Do vývoje zasáhly různé vlivy jako puberta, dospívání, stěhování, Praha a konzervatoř. Chvílemi jsem nevěděla, jestli nechci být víc dramatická umělkyně, herečka. Muzikál mě nikdy nelákal. Tam jsem to měla vyřešené.

Jenže to byla přesně doba, kdy doznívala éra Zvonků štěstí, což pro mě bylo do určité míry břemeno. Neuměla jsem se s celou situací vyrovnat, ztotožnit, někdy jsem se možná i styděla. Však i dneska se stane, že mě někde představují jako „tu, co nazpívala ty Zvonky“, byť jsem před i po udělala hromadu jiných věcí.

Neo: Holt musíte počkat, až se vymění generace.

No, asi jo. Dneska se tomu samozřejmě směju, ale bylo období, kdy mě to i štvalo a nechtělo se mi o tom po stopadesáté mluvit. A ano, určitě jsem vnitřně prošla i v souvislosti s pubertou nějakou rebelií. V Německu mi nabízeli úžasné kontrakty, ale vše chtěli ponechat v rovině takzvaného „šnulce“. Fungovalo to, bylo to ověřené. Karel byl toho reprezentantem. Zvonky mu, a ne že ne, totálně nakoply kariéru v Německu. Vždycky ji tam měl, ale po Zvonkách to byl neskutečný twist. Však jsme projeli celou Evropu, všechny hitparády, měli jsme neuvěřitelně našlapaný kalendář. A v tomhle okamžiku přišla otázka „Co bude s touhle holkou, kterou všichni znají?“. Jenže. Od začátku jsem to měla v sobě ložené úplně jinak. Nebyla jsem něčí projekt, ale osobnost, která věděla, co chce. Vzpomínám si, jak František Janeček chtěl, abych nazpívala duet s Pavlem Horňákem. A já coby jedenáctiletá holka jsem Františkovi řekla: „Ne, já nechci.“ Byla to legendární historka, která kolovala showbyznysem. Čekala jsem, jaká bude Františkova reakce, a ten se pak jen hlasitě smál se slovy: „Dobrý, ty mě bavíš.“

Domlouval mi i Karel. Říkal, že je škoda, že nechci vzít nabídku Poligoru, který chtěl natočit desku. Že je to super příležitost za super peníze, že bych měla otevřený trh. No jo, jenže jsem věděla, že bych nemohla zpívat, co chci. Já nechci zpívat lidové písničky v moderním hábitu. Pořád to bude lidovka. A to já nechci. Pak nezbylo než se vzájemně respektovat, byť už se pak naše cesty rozešly. To mi mohlo být nějakých šestnáct let.

Neo: Co bylo pak?

Pak následovala pauza. Odjela jsem se zamilovat do Ameriky. Byl to trošku vzdor. Říkala jsem si, že pomyslný bič po mně švihá od sedmi a že teď nechci dělat nic. Měla jsem nějaké koruny, jenže se rychle rozkutálely. (smích) Ani nevím, jak dlouho tohle období trvalo. Už na něj moc nevzpomínám, novináře už moc nezajímá, ale vím, že to bylo období ticha, ve kterém nastal přerod z Darinky na Daru. Vrátila jsem se, začala používat nové jméno, což trvalo pár let, než si na to všichni zvykli. Však taky kroutili hlavou, na co si to hraju.

Neo: Kdo vlastně vymyslel umělecké jméno Dara Rolins?

Vlastně ti Němci. Stala se taková věc, že mě chtěli tak moc, že přistoupili na moje podmínky, které jsem si v těch patnácti dala. Od „šnulců“ jsme ustoupili a zvolili pop. Natočila jsem právě v Německu a v Británii jednu desku, německé BMG do toho dalo i dost peněz. Měla jsem radio tour s Backstreet Boys nebo N’SYNC, ale mělo to jednu jedinou chybu: nežila jsem tam. Nebyla jsem v Německu domácí. Všechno se řešilo na dálku z Prahy, do toho jsem byla pořád školou povinná. Prostě komplikované. Neuměla jsem si představit, že bych žila jinde. A právě Němci byli ti, kteří vymysleli „Dara Rolins“, aby to bylo pro evropský trh srozumitelnější.

Neo: Jedna věc mi ale vrtá hlavou. V rádiích vás s novými hity a stylem, který razíte, moc neslyšíme. Rádiový mainstream nejste. Přesto máte fanoušky a prodáváte se. Živí tedy současnou kariéru vaše hudební minulost?

Máte pravdu. Byly doby, kdy mě hodně mrzelo, že mě rádia nehrají. Samotné mi vrtalo hlavou, čím to celé je. Vždyť moje muzika je prokazatelně kvalitní. Už jen tím, že polovina věcí vznikla v zahraničních produkcích. Zřejmě vadilo, že Slovenka zpívá anglicky, byť to zní světově.

Neo: A to je mi právě ta záhada.

Mně taky, ale už jsem to skutečně přestala řešit, protože bych se v tomhle Matrixu utopila. Logiku to nemá. Prostě to tak je. Má to ale jedno plus. Díky tomuhle, přestože jsem na trhu tak dlouho, není moje značka tak profláklá. Trošku mi to hraje do karet. Nechci říct, že jsem vzácná, ale je mě málo. A když mě chceš, tak si mě musíš najít. Rádia ani televizní estrády ti mě nenaservírují.

Díky tomu jsem se etablovala jinam. Jsem ta, co si žije trošku po svém, velmi zajímavě, a v té „točbě“ jsem objevila spoustu dalších možností a variant, které se mi nabídly právě proto, že se netočím v tom obrovském zaběhnutém česko-slovenském modelu showbyznysu. A tohle má logiku.

Neo: Monkey Business na tom třeba budou obdobně. A přitom je lidi chtějí.

Nebo Rytmus. Je nejprodávanější. Ale proč hrají všechny ostatní rapery a jeho ne? Nejednou jsme to spolu rozebírali a trochu se tomu i smáli.

Neo: Jak vás vůbec vnímají Slováci?

Z pohledu médií a rádií jsem na tom trošku lépe, ale ani tak nejsem mainstream. Což speciálně na Slovensku mi o to víc přidává na kvalitě, stálosti a respektu, který se mi dostává od lidí, od kterých ho potřebuji. V číslech prodejnosti nedosahuji takových výsledků jako jiní, ale v zásadě o to ani nestojím.

Neo: Pravdou je, že CD dneska nikomu nevydělá a mladší generaci najdeme spíš na streamovacích službách, jako je Spotify. Jakých výsledků dosahujete tam?

Tam je jiný svět. Tam jde o miliony přehrání. Na sociálních sítích mě sleduje zdaleka nejvíc lidí, co mě vnímají, sledují, poslouchají. Zajímám je nejen jako zpěvačka, ale jako člověk, reprezentant ženského principu, schopnosti vybudovat kolem sebe impérium s hlavou i patou a dlouhodobě rolovat a tlačit dopředu.

Neo: Jasně, jste i influencerka. Když byste mi měla procentuálně říct, z čeho se skládá vaše práce, jak by pomyslný koláč vypadal?

Asi to neumím říct přesně. Ale pravdou je, že už dávno to není jen o hudbě. I když je pořád priorita a vydělává mi slušné peníze, tak pozoruji, že poslední tři roky se k muzice přirozeně přidaly další věci včetně práce se sociálními sítěmi.

A zase. Nijak programově jsem to neřešila a neplánovala a neradila se, jak to spousta lidí má. U mě účty přirozeně nabyly na objemu a staly se další platformou, i obchodní. Jenže je to tak, že kdyby nebylo jedno, nebylo by ani druhé. Ale nikdy nedám přednost té druhé straně mince před tou první. Stále jsem muzikant a stále se chci v prvním plánu vyjadřovat hudbou a nechci dělat jiné věci na úkor třeba počtu vystoupení, klipů nebo písniček.

Dokonce jsem kvůli sítím přibrala manažerku, která organizuje čistě tyhle záležitosti, a pak mám manažera, který řeší čistě hudební práci. Najednou toho začalo být moc, ale obsah na sítích si zatím kočíruju sama, což se partneři u schůzek často diví.

Neo: Jenže víme, že showbyznys umí dávat, ale i brát. V jakém směru „bere“ nejvíc?

Lidi hodně skloňují soukromí. Je to ta oblast, která je v ohrožení, v našem případě výrazně.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka

» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti

» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci

» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu

» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

Ale… já to mám opět trochu jinak. Sláva přišla brzy, neznám to jinak. Nemám srovnání. Nevím, jaké to je, když vás lidi neznají. Na mě čumí od sedmi. (smích) Jsem zvyklá, že jsem pod drobnohledem. Že cokoliv udělám, je komentováno, v horším případě nikoli jen pár lidmi, ale rovnou dvěma národy. Svobodu, že jdu po ulici a nikdo mě nezná, nelze prožít nikde. Dělám si výlety s kámoškama, s dcerou, ale nedávno i s Patrikem, ale vždycky někde potkáte Čechy nebo Slováky. A zrovna v těch soukromých chvílích jako při přestupu na letadlo, na pláži a podobně. Stejně někdo zaťuká na rameno a řekne: „Můžu se s vámi vyfotit?“

Tohle je asi jediný moment, kdy cítím jistý druh deformace. I teď, když sedíme v kavárně, jsem v takovém mírném stresu a střehu. Jsem. Vnímám to. Stejně jako když jsem na letišti v gatu, tak cítím, že si mě lidi fotí. Radši se otočím a řeknu: „Klidně za mnou pojďte, bude mi to příjemnější než takhle, já o vás stejně vím.“ Taky z toho důvodu si raději pronajímám dům než hotel.

Neo: Takže platí, že cokoliv chcete udělat, musíte dvakrát rozmyslet. Být dva až tři kroky vpředu?

V podstatě ano. Nevím, jestli je to smutné, nebo vtipné, ale je to tak. Nikdo mi nemusí říkat, abych něco promyslela. Podvědomě a zcela přirozeně tak jednám sama. Třeba i v případě soukromí, kdy danou věc komunikuji nejen s partnerem, ale i s veřejností. Všechno má nějaké návaznosti. A já jsem hlavní manažer toho všeho. Jednoznačně. Jednám ale úplně přirozeně, nehraju žádné kličky.

Neo: Jedno z nejtěžších období jste zažila před sedmi lety, kdy jste měla nehodu, při které zemřel člověk. Národ měsíce sledoval, jak celá záležitost dopadne. Když se člověku něco podobného stane, dokáže být v tu chvíli i svým vlastním manažerem?

To bylo hodně zlé období. Na to jsem absolutně nemohla být připravená. Jak jsem jinak zvyklá na cokoliv, tak tohle byla úplně jiná zkušenost.

Neo: Bulvár vás postavil na pranýř.

Jistě, média se ke mně nijak shovívavě nechovala. V osobním kontaktu, když si někdo přišel pro informaci, to bylo ještě v pohodě, ale konečný výsledek vůbec. Měla jsem tehdy fotografy 24 hodin za zády, přespávali před mým domem, sledovali mě, jezdili za mým řidičem a čekali na jakékoliv šlápnutí vedle. To bylo trošku nefér. Byť jsem byla odsouzena, v jádru vím, že jsem neudělala nic špatně – nepožila jsem alkohol, nejela jsem rychle. Ale stalo se. A kdykoliv jedu stejným místem, vždycky si uvědomím, že je tam mnoho otazníků.

Tohle mi tehdy ubralo hodně sil. Nemluvě o rozchodu s otcem mé dcery Matějem (Homolou, frontmanem kapely Wohnout, pozn. red.), což byla facka z druhé strany. Nezbylo mi než na tři měsíce odcestovat do Států, kde jsem v L. A. bydlela u kamarádky. V ten daný moment mi tohle hodně pomohlo. Jenže jsem se kvůli soudům musela vrátit, peklu nešlo uniknout. To byla vysoká škola úplně všeho.

Hodně mi pomohla má tehdejší manažerka a kamarádka Eva, která se mnou všechno prožila od A do Z. Znala mě jak nikdo. Matěj v té době odešel. V celé záležitosti se skutečně vyznamenal. Totálně to tehdy posr**. Ale klíčové bylo, že jsem nikdy neztratila kontakt se svým zdravým mozkem, což znamenalo, že jsem před Laurou nikdy, a to můžu odpřisáhnout, nenechala vybublat vztek na jejího otce, který jsem přirozeně měla.

Matěj se mi z toho vyznal, což mimochodem není dlouho. Říkal: „Klobouk dolů, jak si to celé ustála a neposlala mě před Laurou do patřičných míst, přestože jsi mohla a měla na to právo.“ Byly chvíle, kdy jsem brečela, ale před Laurou jsem si vymyslela jiný smutný příběh jen proto, abych neříkala pravdu. Vím, čeho jsou některé ženy schopny, a o to víc mě těší, že jsem si udržela zdravý rozum. I díky tomu je dnes Laura v pohodě a náš vzájemný vztah je dokonalý. Naprostá harmonie. Ona miluje jeho, ona miluje mě, ona nás miluje dohromady. Kdykoliv Matěj pro Lauru přijel, uměla jsem ho obejmout. Dneska, s odstupem času, ho samozřejmě obejmu srdečněji, dáme si i pusu, řekneme si zase „Mame“ a „Tate“ jako dřív. Dokonce se i těším, když vím, že přijede. Tuhle byl na Andělech, kde to na skejtu otvíral, a já byla pyšná, jako by to byl můj partner. Až jsem v břiše cítila motýly nebo co. (smích)

Neo: Zdá se, že máte dobré období. Co nové cíle, nové vize?

Na muzice je super jedna věc – nemá limity. To jsou pocity, emoce a svět, který nemá hranice. Jo, už jsem si říkala, kolik písniček ještě může vzniknout, vždyť jsou ty noty „vyčerpány“, harmonií je taky několik, ale to je nekonečné. Úplně mě to fascinuje, jaké kombinace vznikají. A to je to, co mě udržuje ve střehu, svěží i mladou v pocitu i výrazu, i v tom, jak žiju a jak se chovám. Zaobírám se věcmi, u kterých nevidím konec. Nepopadá mě smutek. U mě se dveře otvírají pořád. Pořád jsem ve víru nekonečna a neomezeného svobodného světa, co úplně miluju. Těch možností je nespočet.

Neo: Rýsují se tedy pro projekt Dara nové podnikatelské záměry?

Ano. Nápady mám. Logicky mě nebude bavit jezdit po klubech. Už teď cítím únavu. Jet sedm hodin, abych pozdravila fanoušky, přestože je to fajn a nutnost, pak jet stejných sedm hodin zpátky a ráno vstávat s Laurou do školy, je někdy hodně únavné.

Baví mě hodně oblast módy. Tam bych se chtěla posunout. Merch sice funguje a prodává se, ale tam člověk příliš kreativity nepředvede. A pak mám jednu věc, o které nevím, jestli bych chtěla úplně mluvit, ale… Zajímá mě produkce a tvoření a myslím si na jednu pěknou akci na Slovensku. Tak uvidíme. Prozradím jen tolik, že souvisí s mými vedlejšími aktivitami. Ne úplně s hudbou.