David Černý: Kokotiny, Češi a jakoby

 Jděte pod Žižkovský vysílač a počítejte, kolik turistů se vás zeptá, kdy se na něj vrátí „those black babies”. Lezoucí batolata a další plastiky Davida Černého jsou už součástí městské krajiny. Mluví se o nich jako o kontroverzních nebo provokativních, stejně jako o autorovi. Vyjadřuje se totiž ke stavu světa, ve kterém žijeme. Protože umění pro umění nemá smysl. Odemykáme rozhovor ze zimního Speciálu Neovlivní.cz.

Tank v několika podobách a barvách, čůrající postavy na dvoře Hergetovy cihelny, chcíplý kůň v Lucerně, vztyčený prostředníček v dohledu Hradu, Kafka u Quadria, klikující londýnský autobus a naposledy pak návrh robotické restaurace. Díla Davida Černého se komplikují a technizují.

Český výtvarník, který minulý rok oslavil padesátku, několik let tvořil v New Yorku, odkud přijel s nápadem založit v Praze centrum současného umění MeetFactory, které nabízí rezidentní pobyty pro zahraniční výtvarníky. Rozruch udělal před skoro deseti lety plastikou Entropa, kde vcelku svévolným způsobem zpracoval stereotypy spojené s jednotlivými státy. Velká Británie tam už tehdy chyběla a Česká republika měla podobu neonu s výroky Václava Klause. Dneska by prý byla zřejmě hnědá.

David Černý. Foto: Jarda Brabec

„Přece nebudeme opakovat kokotiny, co někdo píše. Normálně se bavíme, ne?” David Černý se svojí pověsti enfant terrible české výtvarné scény směje. A má pravdu. Postrach novinářů mile kouká do očí a místo kořalky pije kafe. Tak proč se ho neptat třeba na Vánoce.

Neo: Před pár dny se začalo mluvit o nové stavbě s názvem Cyberdog podle vašeho návrhu. Součástí je robotická restaurace.

Zrovna teď to řeším, zase tam něco nefunguje.

Neo: Co je podle vás dobrého na robotické restauraci?

Projekt vinotéky na tom místě si vymyslel Marcel Soural a my ze studia Black and Arch. Jde o aplikaci robotů v praxi. Za pár let nás stejně čeká, že roboti nahradí mechanickou práci. To se teprve ukáže, jak moc zbytečných lidí je na světě.

Neo: Potřebujete na podobně velké projekty vždycky investora nebo kupce?

Tentokrát je zadavatel, zhotovitel, provozovatel a všechno dohromady Trigema, jejíž jsme jako studio Black and Arch součástí. Nejhorší situace je, když člověk sám sobě staví barák a nemá na koho řvát, že něco udělal blbě. Zapeklitá situace.

Neo: V takových případech jste pak taky údržbářem vlastního díla?

Jak to funguje, když to nefunguje. Teď zrovna jsem shodou okolností řešil po ránu situaci, která nastala se sochou Lupiče v Olomouci, kterou jsem jim dal vlastně zadarmo. Mechanika se porouchala, a protože jsem nebyl dodavatel mechaniky, zprovozní se až na jaře, což je situace, kterou hrozně nemám rád. Dávám sochy se zárukou. Mám osobní snahu, aby to fungovalo. Ale je hrozný opruz se o ně pořád starat.

Neo: Vaše sochy jsou pořád větší a technicky komplikovanější. Proč?

Můj mozek stojí na technických základech. Technika mě vždycky bavila. Mám ho rozpolcený mezi určitou technokratičností, a nejspíš i z toho důvodu jsem byl schopen realizovat tady ten blázinec MeetFactory, ve kterém sedíme. Co mě baví na technice… Tuhle otázku jsem si samozřejmě sám pokládal. Co vlastně člověka táhne do technického muzea. Když jsem dostal jako dítě vláčky, chvilku jsem si užíval, jak jsou pěkné, ale jediné, co mě opravdu zajímalo, bylo, že jsem vzal kladivo a rozebral jsem je.

Neo: Chtěl jste vědět, co je uvnitř?

Spíš jak jezdí. Mám vztah k systémům, které do sebe zapadají, které vytváří fungující řetězce. Miluji technicky dobrá řešení. Nejsem extrémní zbožňovatel automobilů, ale auto, které vlastním, mám hrozně rád, protože je to fantasticky fungující nádherně technická věc. Je v něm vložená lidská energie a mnoho umu a vědomostí. Nevzniklo nahodile a ten um je v něm zakódovaný. Naopak mě neuvěřitelně irituje ta vlna supr retra, kdy se vytahují Favority, Primky a Čezety. Na bolševikovi mě mimo jiné rozčilovalo to, že když někdo vytvořil něco správně fungujícího, byl často následně nějakým kádrovákem sraženej k zemi. A taky bylo strašně složité cokoli nového prosadit. Takže Favorit bylo jediné kolo, které se vyrábělo. Mělo debilní přehazovačku. Páčky se ohýbaly, protože byly z mizerného plechu, a ještě špatně navržené. V přehazovačce nedržela kolečka a měla špatně udělané časování, byla prostě mizerná. Nesnáším komunistické retro. Dobrá byla možná nákladní Tatrovka a pamatuji si nějaké pletací stroje, co snad byly relativně na Západě konkurenceschopné. Ale jinak spotřební věci, z nichž si teď tady hipsteři dělají modly, byly hnusné, špatně vyrobené. Šroubováky a vrtačky vyrobené v komunismu se nedaly držet a rozkládaly se.

Neo: Proč se k tomu podle vás tedy lidé rádi vracejí? Dívají se na retro filmy, jezdí na favoritce.

Nerozumím tomu, nechápu to. Asi je to nějaká pseudonostalgie, že když v tom žili naši rodiče, musí to mít kouzlo, když je při používání těch zmetků vytvořili…

Neo: Mluvíme spolu před vánočními svátky, před třiceti lety jsme se chystali na poslední nesvobodné Vánoce. Co jste dělal vy? Bylo vám jednadvacet, studoval jste na UMPRUM.

To náhodou byly dost svobodné Vánoce. Seděli jsme zavření na UMPRUMce a pouštěli jsme si Doktora Živaga. Spousty filmů běžely v posluchárnách. Ty Vánoce byly fantastická doba, supr mejdan. Jsem strašně rád, že jsem to mohl prožít. Ne že bych bolševikovi zapomněl těch dvacet let života, které jsem musel protrpět; rozhodnutý, že tady v té zemi žít nebudu. V listopadu 89 jsem pak byl na Národní. Když začali mlátit lidi, tak se mi se dvěma spolužáky podařilo zdrhnout přes barák v Mikulandské a dál přes střechy na druhou stranu mlátiček, z nichž někteří teď sedí v parlamentu. Letos jsem ani na Národní nešel. Nějak mi už oslava 17. listopadu, včetně toho místa, přijde podobně nedůstojná – jako obdivování retra. Ale étos 89. roku byl fantastický.

Neo: Vraťme se k tomu, jak jste byli před třiceti lety zavření na UMPRUMce. Jakou budoucnost jste si pro sebe představoval?

Probůh, já měl hromady průserů. 17. listopadu odpoledne jsme měli v ateliéru takovou vtipnou scénku. Byl jsem na designu, že jo, na který jsem se dostal napotřetí.

David Černý (50)

• Narodil se v Praze, vystudoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.
• V letech 1994–1996 pobýval v New Yorku na stipendijních pobytech pro výtvarníky, ještě předtím podobný program absolvoval ve Švýcarsku.
• Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.
• V roce 2007 otevřel kulturní centrum MeetFactory na Smíchově.
• Loni mu vyšla kniha Fifty Licks a monografie DAVID CERNY.

Neo: Proč jste se vlastně nehlásil rovnou do sochařského ateliéru? Z politických důvodů?

Jo. Opravdu jsem tam nechtěl jít. Nevím, koho sochy bych tenkrát jako dělal. Stejně jsem měl ty průsery. Paní doktorka Dýmová na UMPRUMce mě několikrát zachránila. Chytli mě někde na demonstracích, dokonce jsem byl v létě v 89. na chvíli zavřený. A pak tedy 17. listopadu, kdy byla demonstrace zdánlivě povolená, za námi přišel náš dřívější profesor. De facto šel rovnou na mě a začal jako takový náš táta blábolit kraviny. Že by hrozně nechtěl, aby se nám něco stalo, a že si máme dávat pozor. Vzali jsme tedy hadr a trošku vychcaně jsme na něj nastříkali nápis Svobodu. Nedávno jsem se koukal, že ho pak Tomki Němec vyfotil a druhý den fotka vyšla v Le Monde. Pod transparentem ale nejsem vidět, protože jsem oproti spolužákům na demonstrace chodil a věděl, že není dobré strkat ksicht před objektivy. Zpětně jsem zjistil, že úspěšně. Takže jsem nastříkal na transparent nápis Svobodu a říkal jsem si: Až nás sbalí i s transparentem, budeme říkat, že jsme mysleli generála Ludvíka Svobodu. Jako co jiného? Už jsem byl zvyklý. Když mě asi o rok dřív odtáhli na Barťák, začal mi jeden estébácký čůrák vyprávět, jestli jsem si vědom, že mě mohou vyhodit ze školy. Ale soudruhu, vůbec vám nerozumím. Soudruh Lenin přeci říkal, že každému podle jeho zásluh a každému podle jeho schopností. Souhlasíte s tím, že to říkal soudruh Lenin? A já mám podepsaný papír od soudruha rektora, že opravdu mám talent, takže mě přijímá na UMPRUM. Teď vám, soudruhu, nerozumím. Chcete mi tedy tvrdit, že soudruh Lenin lhal? On sebou cukl, začal blábolit a pak jenom zařval něco, abych vypadl.

Neo: O třicet let později se 17. listopadu zase demonstruje. Řada umělců dává ruce pryč od premiéra Babiše. A premiér Babiš má v rukách váš klikující autobus. Není to chvíle, kdy byste mu ho chtěl třeba zase vzít?

Vlastní ho, ale nikdy ho nekoupil. Musím to znovu vysvětlovat? Nikdy ode mě nic nekoupil, takže nemá autorská práva. A já od něj nedostal žádný honorář. Naopak když jsem spočítal, kolik jsem do toho vrazil, tak jsem v minusu.

Neo: To mi budete muset znovu vysvětlit.

Nemůžu mu sebrat autobus, patří mu jen ta fyzická matérie. Můžu mu jenom zakázat, aby ho vystavoval. Setkal jsem se s Babišem jen před těmi šesti lety, nevěděl jsem, že je estébák, to jsem si prostě nezjistil. A působil jako sympatický člověk. Bavil jsem se o tom teď s jedním známým, nebudu jmenovat, ale je s ním v bližším kontaktu. A on mi říkal: To je úplně šílené, já absolutně nevím, koho potkám, když si s ním dám schůzku.

Neo: Jak to myslíte?

Dotyčný říkal, že v podstatě je úplně evidentní, že jde o rozpolcenou bytost. A mně se to najednou celé spojilo. Nikdy jsem ho nezažil v poloze dvě. Ale na opačnou stranu znám skrz létání historku o tom, jak se snažil toho svého syna nacpat do Travel Servisu. Fakt se o to snažil, místo jednoho měsíce ho držel tři měsíce ve zkušební lhůtě. Což je opruz pro leteckou společnost, protože musí platit víc pilotů delší dobu, že ano. Dlouho to s ním ale zkoušeli. Těžko říct, jestli má schizofrenii, nebo je autista, dneska se rozlišují stovky různých podobných poruch. Žádná ale člověka paradoxně nevyloučí ani z tak strašidelně zodpovědné činnosti, jako je řídit letadlo. Jestliže pak Babiš tvrdí taky o své dceři, že má hraniční poruchu, možná by se měl zamyslet nad tím, co ví každý psycholog. Tyto poruchy jsou velmi, ale velmi často dědičné. A když nemocný člověk projde sítem k létání, jaká by musela platit síla, aby neprošel do politiky.

Neo: Měla jsem za to, že při vstupu do politiky se psychotesty neskládají.

Bohužel. Ale bacha na to, u letadel taky nejsou psychotesty, to je lež. Psychotesty jsou pouze v Česku, ale papíry na letadlo platí celosvětově. V Česku si psychotesty pro piloty vymyslel šéf Ústavu leteckého zdravotnictví zcela svévolně. My vůbec tady trpíme tím, že si vymýšlíme nějaké kličky jen tak z plezíru.

Neo: Několikrát jste prohlásil, že největší zlo české politiky i společnosti je Miloš Zeman. Pořád máte ten pocit?

Z hlediska mezinárodní politiky rozhodně ano. Ani ne Zeman sám, ale Zeman s tou partou, kterou kryje, protože jsou daleko víc proruští než Babiš. Babiš má prostě holt daleko víc investic v Evropské unii, tím to může být. Z hlediska našeho jsou ale velmi nebezpeční oba, protože rozvrací naši kulturnost, která po nástupu Zemana poměrně hodně spadla. Ale ve výsledku podle mě tím, že Babiš Zemana potřebuje a podporuje ho, tak má možná ještě větší zodpovědnost za zatahování tohoto státu zpátky do Ruska. Oba rozvracejí demokratické základy.

Do rybníku ve tvaru České republiky načůráno. Praha, nádvoří Hergetovy cihelny, David Černý. Foto: Shutterstock

Neo: Proč jsou tedy oba dva tak populární? S panem prezidentem je to možná podobné jako s těmi Favoritkami, ne?

Kdybych dokázal odpovědět a moje odpověď by byla správná, pravděpodobně bych mohl kandidovat na prezidenta. Analogie je spíš ve větším měřítku. Jak je možné, že byl v Americe zvolený Trump? To je pro mě daleko pochopitelnější, že byl tady zvolený Zeman.

Neo: Nenapadá vás, že by to třeba mohlo být nedostatečným soupeřem?

Clintonová byla nejhorší kandidát ze všech nejstrašnějších kandidátů. Jo. Důsledek je Trump. Zajímavý byl ale moment, jak se všichni divili, jak to nikdo nechápal. Víte, já mám už skoro 14 let jednu sochu Metalmorphosis v Charlotte v Severní Karolíně. Byla první z těch točících hlav. Když jsem ji nainstaloval, bylo kolem strašné haló. Mě ale napadlo, že o ní v Americe nikdo nebude vědět. A přesně k tomu došlo. Kavka byl od doby, co jsem ho šoupnul na Národní, třikrát v New York Times přes celou stránku. Tak jim říkám, že mám podobnou sochu taky v Charlotte. Aha, a to je kde? Když se něco stane třeba ve státě Illinois, novináři nevědí, kde to je. Já tam nejedu, já tam taky nejedu. Společnost je prostě fakt rozpolcená na aglomerace. A zbytek jen přežívá. Projel jsem si celou Ameriku, i s těmi dírami. A dost jsme se báli, že nám dojde benzín.

Neo: Cítíte se být na straně, co prohrává?

Je jisté, že nejsem na straně, co vyhrála.

Neo: V devadesátých letech chtěli Češi nadšeně do EU, do NATO, byli prozápadní. Co se změnilo?

Byli jsme vystaveni konstantnímu klauso-zemanovskému tepání, přitakávání Rusku. V podstatě sledujeme přímou legitimizaci toho, co Rusko napáchalo a co Rusko je. Reklama funguje, a když tu reklamu dělá prezident a všichni okolo něj, tak lidi, kteří nejsou schopni vlastní analýzy, ji prostě sežerou. Co je na tom? Oba jsou asi kágébáci, to se ví. Třeba za 50 let nějaký jiný ruský vládce prostě zveřejní, jak to bylo. Důkazy stejně nejsou na nic. Al Capona taky zavřeli za to, že se dopustil daňového fraudu.

Neo: Když jsme narazili na Václava Klause, jak by teď podle vás vypadala Česká republika v Entropě?

Nechci nad tím přemýšlet. Myslím, že by byla dost hnědá.

Neo: Co si tedy myslíte o Češích?

Už jsem to generalizoval asi padesátkrát, dokonce jsem za to byl párkrát stíhaný. Jsou zajímavým způsobem tvarovatelní a zajímavým způsobem kompromisní. Dneska ráno jsem nad tím přemýšlel ve sprše, jestli tam není trouble s nadužíváním slova jakoby. To je mor, děsivá plíseň. Slovo, které nic neříká, jenom omlouvá úplně cokoliv. Jakoby to tak, jako tak trochu… Předevčírem jsem narazil na úplnou absurditu, kdy můj spolužák z vejšky najednou hodil nějakej post a ukázalo se, že všichni protestují proti Babišovi, že je estébák, a pak naběhnou na koncert do Lucerny na kapelu, kterou založil estébák. Má tajné jméno, podepsal to.

Neo: Jakoby to podepsal?

Batolata Davida Černého dolezla z žižkovského vysílače na Kampu. Foto: Shutterstock

Tak jako jakoby podepsal. A někde v rozhovoru říká, že vlastně už je to dvacet let zpátky a že to jakoby nemá cenu řešit. Na druhé straně všem vadí, že to podepsal Nohavica.

Neo: Tam kritikům vadí spíš cena od ruského prezidenta Putina, ne?

V případě toho metálu vůbec není potřeba komentovat, že je Nohavica úplný idiot. Jde jen o to, že máme takovou výběrovou schopnost, co omlouváme a co nikoli. A za tři roky se na to stejně zapomene a ostravský bard bude mít narváno.

Neo: Vidíte nějakou naději?

Jakoby. Pro sebe?

Neo: Pro vás?

Je to děsivé, ale vždycky si říkám: To je dobře, že mi je tolik let. Fakt. Je mi padesát, a tak si normálně říkám, že mi tolik nezbývá.

Neo: Třicet nebo i čtyřicet let vám je málo?

Dělám hodně různě nebezpečných věcí. Od vzduchu po potápění. Padesát let jsem si prožil, i když těch dvacet za bolševika mi nikdo neodpáře.

Neo: Měl jste někdy chuť emigrovat i po roce 89?

Byl jsem v podstatě odstěhovaný v New Yorku. Nepočítal jsem s tím, že se vrátím. Nakonec to tak po třech letech přišlo a dodnes nevím, jestli toho mám litovat, nebo naopak.

Neo: Je pro vás Amerika pořád jediné místo, kde se dá žít?

Už nevím. Asi bych nechtěl znovu žít v New Yorku.

Neo: Proč?

New York je hodně specifické místo. Člověk tam jde žít, protože „You’re gonna make it or not”. Nevím, jaký je český ekvivalent. Ale tak bych popsal účel toho, žít v New Yorku. Daleko radši bych bydlel v nějaké části Kalifornie, ideálně nehořící. Nemusí to být zrovna Paradise. Blbej vtip, dobře. Nechtěl bych žít v Berlíně ani v Anglii. I když Londýn je teď prima. Ten, který jsem znal v devadesátých letech, byl takový studený. A nebyly tam hezké holky.

Neo: K padesátinám vám vyšla monografie. Nezní to na vás příliš usedle?

Nevyšla mi monografie.

Neo: Ale jo, vyšla.

Vyšly dvě knížky, jednu napsal Jan Vitvar, tu vydala Paseka, a potom Tomáš Pospyszil sestavil něco soubornějšího. Taky jsem se domlouval, že k těm padesátinám udělám výstavu v Národní, ale poněkud uvadla komunikace. Asi jsem zvyklý fungovat preciznějším způsobem.

Neo: Pořád se o vás mluví jako o enfant terrible…

Přece se nebudeme bavit o tom, co se o mně říká.

Neo: Takže vaše buřičství je jenom mediální obraz?

Bouřím, nebo se spolu normálně bavíme?

Neo: No právě. Jak vznikl?

Já jsem úplně v pohodě, ale někdo vždycky vymyslí nějakou pitomost, kterou začne další opakovat. Kašlem na to.

Neo: A jak se vám tedy žije po padesátce? Slyšela jsem, že jste přestal pít.

To se nese Prahou, jo? Po jednom mejdanu loni na jaře, kdy jsme skončili v osm ráno a já jsem potřeboval druhý den někam letět, ale nebyl jsem schopný ani letět, ani v podstatě celý den chodit, jsem si řekl, že bych to mohl na chvíli zastavit. Experimentálně jsem nepil týden, pak jsem pokračoval a za chvíli to bude rok. Je to divný moment. Alkáč je droga, na kterou jsme tady kulturně zvyklí. Ale taky je nejlepší sociální lubrikant, dobrý otvírák pro řešení pracovních věcí. Když člověk přestane chlastat, zbaví se kreativní chvíle před tím, než se lidi ožerou, ale už od sebe odházejí svoje břemena. A druhá věc je, že jsem trochu workholik, takže teď klidně v jednu ráno furt sedím u práce. Chlast má výhodu, že vám způsobí takové malé prázdniny, mikrodovolenou. Ale co jsem přestal chlastat, nemám chřipky. Teď jsem prošel krví a jsem absolutně zdravý. A můžu kdykoliv vlézt do auta. Hlavně do vrtulníku. Letadlo ještě jde, ale vrtulník se řídí v kocovině opravdu příšerně.

Neo: Proč rád lítáte?

Někteří lidé rádi hrajou fotbal, což nechápu, co je jako baví na tom, kopat do chaoticky se pohybujícího nafouknutého koženého měchu. A já mám prostě rád, když se někde můžu flákat na obloze s orly. Nějaké atavismy, pravděpodobně.

Neo: Vrátím se ještě k vaší monografii. Představuje i díla, která nejsou známá, nebo se vůbec nerealizovala. Na které z nich byste upozornil?

Mrzí mě, že se nerealizoval můj návrh z roku 1992, kdy jsem chtěl na newyorská Dvojčata letadlovku. Pokazili mi to ale ti amatérští umělci ze Středního východu. Nepochopili, že se prostě na některé věci musí používat sofistikovanější technické prostředky. Nicméně stejně mi to někdo ukradl a udělal můj koncept někde v Singapuru, tuším. Na dvě věže posadil loď.

Neo: Je některé z vašich děl, na které se nerad díváte?

Mám jednu věc, která mi vadí, protože jsem se dostal omylem do blízkého tvarosloví někoho jiného. Neřeknu vám, o co jde, samozřejmě. Prostě jsem tu první věc neznal.

Neo: Nemohlo to být podobně s tou lodí v Singapuru?

Může to tak být, samozřejmě. Ale myslím, že mi to spíš obšlehli. Může se to ale stát.

Neo: Myslíte na to, že se kontext vašich děl mění?

Kdysi dávno jsem to řešil. Je to blbé, ale dneska věci prodá galerista a žijí si vlastním životem. Ale to je stejné, jako když vytrhneme jeden odstavec z rozhovoru. Z libovolného rozhovoru mohu nastříhat úplně cokoliv. Každý idiot umí stříhat audio. Každý idiot, který má telefon. Naklíčuji si váš nebo svůj obličej, vypustím to na YouTube. A nějaké dementování vám nepomůže, protože video uvidí za dvě hodiny 100 milionů lidí.

Neo: A tohle byl opravdický rozhovor?

Těžko říct.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít