David Stypka: Nikdo si nezíská úctu příkazem

Ještě před pár lety znali Davida Stypku hlavně na severu Moravy, kde tu a tam vystupoval. Pak se však jeho tvorba dostala do rukou „Pražáků“, kteří vycítili tvůrčí potenciál. A následovala v podstatě pohádka, na jejímž konci je ze Stypky jeden z nejvyhledávanějších zpěváků a textařů své doby. „Ať nad tím přemýšlím, jak přemýšlím, tak tou největší brzdou a důvodem, proč jsme hráli jen pro pár desítek lidí po klubech kolem Ostravy a Frýdku-Místku, bylo to, že jsem si nedokázal představit, že by to mohlo být jinak,“ říká s odstupem času Stypka, který se nebojí mluvit o věcech zcela otevřeně. I o strachu, který jej jistou dobu hodně svazoval. „Jsem rád, že jsem to nějak pošpekuloval. Život je teď takový plnější, když jdu s těmi věcmi na světlo.“ S čím vším se nebojí jít na světlo?

Ještě jsem nespal, milá / a už asi nezaberu. / Ne, prášky nechci / možná jen ty, co už se po nich / neproberu. Tak začíná hit Dobré ráno milá, který David Stypka nazpíval s Ewou Farnou. A ve kterém se vyzpíval z chorobné žárlivosti, která ho stravovala. Stypka to tak má: Ve svých písních odhaluje temná zákoutí své duše, myšlenky, které ho sužují. „Mnoha svými texty na sebe něco bonznu a pak se s tím musím popasovat. Je to trochu forma sadomasochistické terapie. Hodím to do luftu a ono se mi to vrátí,“ přiznává během rozhovoru.

Potkali jsme se v Praze, ale do Prahy, ač právě tady má nejvíc příležitostí, se rodák z Frýdku-Místku stěhovat nehodlá. Nevidí důvod.

David Stypka na Andělech. Foto: Ivan Kolomazník

Neo: Máte za sebou horor na D1?

Kdepak, přijel jsem vlakem. Tím, že jezdím sám, je vlak místem, kde se můžu trochu dospat, což je strašně super. Lidi tam pracují, ale já pracuji všude jinde a vlak si nechávám na spaní.

Jel jsem nedávno do Prahy na otočku autem, musel jsem, protože jsem vezl něco těžkého, a to jsem byl za volantem deset a půl hodiny. Což je stejné, jako kdybych jel do Chorvatska – to nedává smysl. Vtipný je, že si ve vlaku pustím i nějaký seriál, jenže po deseti minutách odpadnu. Je to i tím, že třeba z Prahy jezdím na noc a do Prahy brzy ráno, abych něco stihl.

Neo: Hodně vašich úspěšných kolegů ze severu Moravy žije a tvoří na „dálku“. Dá se tedy obejít bez Prahy?

Do Prahy občas musím dojet. Ale abych tady musel být pevně lokalizovaný, to nemusím. Vždycky se to dá doskákat. Pro samotnou muziku a tvorbu čehokoliv nehraje roli, jestli jsem z Prahy, nebo z Humpolce. Písničky můžu psát kdekoliv. Má-li to nějaký vliv, pak v setkávání. Vlastní tvorbu to ale neovlivňuje.

Neo: Existuje v moravskoslezském regionu umělecká komunita, která se vzájemně podporuje?

To asi jo. Každá oblast, a u kapel obzvlášť, protože se potkávají hodně často, má nějakého podobného ducha. V naší tvorbě lidi nacházeli Buty, protože se známe a průnik nějakých vlivů tam možná je. Ale na druhou stranu: U mě jako u písničkáře je to fakt tak, že můj prostor je v mé hlavě. Vozím ho pořád s sebou a je jedno kam a vlastně i s kým. Okolí nás určitě ovlivňuje, ale stejně všechno projde filtrem autora a až pak se objeví konečný výsledek.

Neo: Jaké byly kroky, kterými jste došel tam, kde teď jste?

Chce se mi říct, že nejnáročnější bylo si to dovolit. Dovolit té muzice, aby si našla své posluchače, protože ať nad tím přemýšlím, jak přemýšlím, tak tou největší brzdou a důvodem, proč jsme hráli jen pro pár desítek lidí po klubech kolem Ostravy a Frýdku-Místku, bylo to, že jsem si nedokázal představit, že by to mohlo být jinak. Nechtěl jsem si tu možnost vůbec připustit. A to říkám s velkým odstupem. Po válce je každý generál. Před třemi lety bych to ale neřekl.

Nám hodně pomohl Martin Červinka, tady z Prahy, kterému naše tehdejší manažerka Baru nabídla CD, ať si to poslechne. On si jej poslechl a líbilo se mu. A přestože to pro něj nebyla na první dobrou hitová muzika, tak se rozhodl to zkusit. Jsem mu za to vděčný, byla to divoká karta. V té době jsme nebyli vůbec rádiová záležitost, nebo něco, co by se dalo masově propagovat. To, že jsme nakonec do rádií pronikli, považuji dodnes za malý zázrak. A takhle pěkně se to sešlo.

Neo: Pravdou je, že hit „Dobré ráno, milá“ s Ewou Farnou zní éterem pořád. Byla Ewa tou vaší marketingovou berličkou?

Já bych se dokonce nebál nazvat to výtahem. Je to jednoduché. Jestliže Ewa má nějakých 700 tisíc fanoušků na Facebooku a my pět a půl tisíce, tak je na první pohled zřejmé, kdo ta zhlédnutí udělal. Minimálně první dva miliony. Teď to má přes sedm milionů, takže jsem se trochu uklidnil a začal si říkat, že to obrovské množství zhlédnutí není jenom Ewa, ale i nějaká obecná kvalita, protože si lidi písničku pouští opakovaně. Asi je baví.

David Stypka (39)

Foto: Ladislav Mácha
• Zpěvák, textař, rodák z Frýdku-Místku, žije v obci Dobrá.
• Mezi současnou elitu populární hudby se katapultoval díky deskám Čaruj a neboj. Na té poslední je i píseň Dobré ráno, milá, kterou nazpíval s Ewou Farnou. Jen na YouTube má skladba přes sedm milionů zhlédnutí.
• Vystupuje se skupinou Bandjeez. Letos získal cenu Anděl v kategorii Sólový interpret.
• Dříve pracoval jako grafik, přesněji sazeč novin a časopisů, a živil se i jako novinář.
• S partnerkou Kateřinou má tři děti.

Jen je tam jeden malý textový průšvih, na kterém jsem si stále trval, a to je verš „vlasy – stavy“. Mnohokrát jsem to dostal omláceno o hlavu. A i když jsem před mnoha lety, když jsem to psal, věděl, že je to špatně, tak jsem tam to slovo chtěl dát. Je to můj vzdor rýmování a tomu, že všechno musí lícovat, protože mě vždycky bavilo být autor, být za danou věc zodpovědný a udělat to tak, jak chci já. A čím víc lidé hudbu posuzují a různě prochází kritikami, a posluchači mají na to svůj názor, tím víc si vážím toho, že jako autor tam můžu napsat něco, co je proti všem pravidlům. To by umělci měli dělat. Měli by vrtat do zažitých konvencí a zdí a zkoušet, jestli za nimi něco není.

Neo: Ten verš zní: „V koupelně jsou vlasy, měl jsem zase stavy.“ Co je těmi stavy myšleno? Čirá žárlivost?

„Dobré ráno, milá“ je o fatální žárlivosti, která člověka vypne z normálního fungování. Už tehdy, když to u mě bylo aktuální, jsem se na tenhle stav díval s despektem a věděl jsem, že je to něco, co nechci mít. Chorobná žárlivost v návaznosti na to, že člověk nevěří sám v sebe. Mám radost, že je to věc, ve které jsem se – třeba na rozdíl od jiných – posunul. Písnička je i záznamem nějakého procesu lepšího sebeuvědomění, boje s něčím, co opravdu nechcete mít. Když je člověk kleptoman, taky s tím bojuje. U žárlivosti si říkám, že je to proces, kterým se dá úspěšně projít.

U textů je super, že to stačí říct. A když něco říkáte čtyřem stovkám lidí, tak to musíte mít setsakra pořešené. Mnoha svými texty na sebe něco bonznu a pak se s tím musím popasovat. Je to trochu forma sadomasochistické terapie. Hodím to do luftu a ono se mi to vrátí.

Neo: V čem vám tato terapie pomohla?

Dokázal jsem problém pojmenovat a jít s ním ven. Odkryl jsem něco, co je pro mužskou roli nezdravé. Prostě idiot. Ta žena je napsaná trochu konejšivě, ale ten chlap je marný, psychouš, a vlastně jsem to já. Musel jsem to v sobě odsoudit.

Jakýkoliv strach beru jako ukazatel toho, že je něco špatně. Když se něčeho bojím, tak už vím, že mám něco nedořešeného.

Ještě něco úplně jiného je rodičovský strach. To je úplné psycho. Navíc jej mám provázaný s tím, jestli jsem, nebo nejsem přetažený. Vysledoval jsem, že když jdu spát úplně vyšťavený, tak se mi hlavou honí nejčernější myšlenky. A v úplně stejných podmínkách, akorát ve formě a vyspalý, se mi hlavou nehoní nic. To je taky nějaká mozková chemie, která dokáže vyprodukovat opravdový strach o ty děti.

Tohle je zvláštní… Jak to s děckama dostává všechno úplně jiné parametry. Jsou zranitelné a jsou vrženy do toho šíleného světa, ve kterém jsem se ani já jakožto čtyřicátník ještě nezorientoval… Nevíme, jak se v něm bezpečně pohybovat. A do toho ty malé děti bez ostrých loktů a zkušeností. Prostě strach teď má pro mě jiné konotace a podoby.

Neo: Četl jsem, že jste měl velký strach při vystupování. Že vám velká citlivost dodává tvůrčí potenciál, ale úplně brzdí sebeprezentaci. Opravdu to byla tak velká překážka?

Kapela David Stypka & Bandjeez. Foto: Daniel Babica

Brutální. Jenže jsem to měl vždycky tak, že jsem chtěl tvořit. A nějak to mám v hlavě nastavené, že když člověk chce tvořit, musí s tím ven, aby se vidělo, jestli je to dobré, nebo špatné. Tvořit by se dalo do šuplíku… Ale bylo tam to puzení, že jestli mě naplňuje tvorba, tak se musím naučit prezentovat tu tvorbu ven. Jednu dobu jsem šel hodně proti tomu strachu. Jsem rád, že jsem to nějak pošpekuloval. Život je teď takový plnější, když jdu s věcmi na světlo.

Když nechci před lidmi o něčem zpívat, je to většinou proto, že nechci být neupřímný, nebo se za něco stydím. Dokud si to nějak nevyřeším, vždycky budu sám před sebou za vola. To, čím jsem se primárně zabýval, bylo, jestli to někoho baví, nebo jenom mě a ostatní tím otravuju. Hodně jsem tenhle svůj zásek řešil v době, kdy jsme byli předskokany kapely Jelen na jejich turné. A tam jsem si to hodně vyžral, protože nás neznal nikdo a já měl pořádný důvod pochybovat o tom, co tam dělám. Těch 36 koncertů mě hodně naučilo. A myslím si, že je to už lepší. Důležité je tam jít a zkusit to.

Neo: Jak obecně strach z vystupování řešíte?

Před koncertem se tak nějak nabízí alkohol, ale je to tak, že odhadnuté množství je tři nebo čtyři deci vína. To zbourá úvodní bariéru, že si na pódiu nepřipadáte nepatřičně, což se mi mimochodem stává pořád. Přijedeme, čeká tam na nás 250 lidí a já si říkám: Já? Teď tady mám hrát?

Jasně že to víno pomůže, ale nesmí se to přestřelit. Je fakt, že v klubech se pije a my pijeme s lidmi, tak je to i příjemnější. Musel jsem se ale naučit hrát i střízlivý, protože jsem nechtěl vytloukat klín klínem. Že se nebudu bát hrát před lidmi a zároveň nebudu alkoholik. To bych si moc nepomohl. Teď se to ustálilo. Prášky? Prášky jsou něco, co jsem nezkoušel a nikdy nechápal. Jasně, byly stavy a neurózy, kdy jsem chvilku nosil v kapse Neurol, ale já myslím, že se na reakci těla dá poznat, jestli je to pro něj dobře, nebo špatně. A taková reakce, kdy tělo ztlumí Neurol, ta mi nikdy nepřišla dobrá. Byl jsem spíš uměle zklidněný a vypnutý, než že by mi ten prášek nějak opravil tu poškozenou součástku. A viděl jsem spoustu svých přátel a blízkých na antidepresivech, a to mám úplně podobný pocit. Mluvil jsem s nimi a byli někde úplně jinde, v jiné dimenzi. Velmi těžko se k nim člověk dostával blíž.

Teď někde vyšla jakási gigantická studie o antidepresivech, snad v Austrálii, která tvrdí, že mají stejný nebo nižší účinek než placebo. Neviděl jsem nikoho, komu by ty prášky samy o sobě jakkoliv vylepšily život. Chápu, že to zachrání život v nějakém hraničním stavu. Obecně ale nejsem příznivec léků. U mě to vždycky fungovalo líp tak, že jsem se zavrtal hlouběji do problému, než abych ho tlumil práškama. Chtěli mi párkrát dát antidepresiva, a možná že bych si je někdy i zasloužil, ale to musím zvládnout sám, zpíval jsem si, jak zpíval Karel Gott. Nechci dělat machra a říkat, že všichni lidi, co berou prášky, jsou slaboši. To vůbec ne. Jenom si říkám, že bychom to braní prášků měli začít brát trochu s rezervou. A s rozumem, hlavně.

Kapela David Stypka & Bandjeez. Foto: Jan Nožička

Neo: Po kom jste tu velkou senzitivitu zdědil?

Já bych ji nejradši „svedl“ na rodiče, ale to nebude tak jednoduché. Bude to o nějakém mém vnitřním nastavení. Na druhou stranu je to dobrý nástroj pro čtení tohoto světa, když se potřebuji v něčem vyznat a řekněme nacítit to. Neptám se po tvrdých technických datech, ptám se „proč“. A je to podle mě tahle přecitlivělost, kvůli které brečím dvakrát denně u jakéhokoliv videa, která mi pomáhá se zorientovat. Mnoho kolegů písničkářů to má stejně. Velmi rychle díky ní dokážu dojít k nějakému prvotnímu zjištění, po kterém bych čistě racionálně pátral velmi dlouho.

Přecitlivělost umocňují i děti. Už nekopete sám za sebe a nebrečíte nad stavem světa kvůli sobě. Ani nad svým vlastním stavem. „Pokud jsi to, taťko, nezvládl doteď, tak bys měl zrychlit, protože to přenášíš do další generace, což je přesně to, cos nechtěl a o co se tě nikdo neprosil.“ Už kvůli dětem si člověk dvakrát rozmyslí, jestli chce opakovat nějaký špatný stereotyp, který s ním mlátí ode zdi ke zdi, nebo si ho srovná a bude v tom mít jasno. Ta přecitlivělost pomáhá i v téhle introspekci, když je třeba být sám k sobě upřímný.

Neo: A jak vám to jde?

Jasně že věci měním… Měl bych spíš říct, že se je snažím měnit. Automatika je extrémně mocná a člověk má tendenci přijmout model, jakým byl vychováván on, a to nemyslím jen rodiče, ale i tu společenskou atmosféru a třeba míru strachu.

Teď jsme třeba řešili školu a podobu stavu nealternativního školství, protože mi začal chodit do školy kluk a chodí tamtéž, kam jsem chodil já. A něco je v té škole pořád stejné, jen si nejsem úplně jistý co. My jsme ještě zažili chození po chodbách do kruhu, potichu. A to, co mi nejvíc vadí tehdy i teď, je, že je tady autorita nastavena uměle a dost často na bázi strašení. To by mě, jak my říkáme, cyp střelil, protože já nechci, aby se děti naučily uznávat umělou autoritu. Pak je možné to, co vidíme teď, když lidi poklonkují těm zdánlivě mocným, vzdávají se vlastní schopnosti měnit věci, rezignují, protože jsou na to malí páni.

Nikdo si nezíská úctu příkazem. To je ten základní průšvih. Děcka se taky bojí udělat chybu. Kamarádka teď přišla z třídních schůzek, má dítě v první třídě jako my a ono dostalo z něčeho trojku. Přišlo úplně zdecimované. Možná jste zaregistrovali, jak nedávno školačka dostala za obrázek hada čtyřku. Máme výtvarnou výchovu, každý nějak kreslí a nějak jinak vnímá, ani se neví, jestli vidíme barvy stejně. A tam nějaká holčička nakreslí hada – mimochodem moc pěkný obrázek –, a dostane čtyřku, protože „něco“…

A tohle se ve školách v různých formách furt děje. To, že někdo říká lidem, jak se mají chovat podle nějakého systému, který ani nemáme ověřený, jestli je tím nejlepším. Alternativní možnosti, kde se děcka učí hrou anebo chybami, nejsou od věci. Já to vidím. Máme další děti v lesní školce, kde tenhle přístup uplatňují, mají daleko lepší výsledky. Nosí věci, které si vyrobily, a je to krásné.

Tohle mě štve. Že jsou děti od dob Marie Terezie cvičeny a ohýbány v lecčems pořád stejně… Budete dělat tohle a přesně takhle, a abychom si to my mohli posoudit a porovnat, tak vás oznámkujeme, takže se bude jasně vědět, kdo je lepší a kdo horší. Celé mi to přijde postavené na hlavu. Jasně že se musíme naučit psát a počítat, ale nemyslím si, že k tomu musíme dojít takhle krkolomně. Já jsem Maška naučil číst ve čtyřech letech a ani on, ani já jsme si toho skoro nevšimli. Nepotřeboval dostat čtyřku, když četl b a d opačně. Za chvíli už je četl správně.

Neo: Takže na školu nemáte úplně nejlepší vzpomínky?

Ne. A musím říct, že je to tím, že jsem si ze školy odnesl dost zásadní dlouhodobé trauma, a i proto jsem nešel na vysokou, protože jsem měl toho systému dost. A měl jsem ho bohužel dost i o patnáct let později, kdy jsem si pohrával s myšlenkou, že bych si něco dostudoval.

Uvedu příklad: Představte si, že vám doma odejde televize, kterou jste měl deset let. Tak se podíváte do obchodu, co se teď vyrábí za televize, kudy se ubíral vývoj, a pak si vyberete třeba tu nejmodernější. A teď bum, jdete vybírat školu a čekáte, že těch dvacet třicet let bude někde vidět – a ono není. Jasně, učí se jiná témata, místo kříd mají tablety, ale ten systém se na můj vkus změnil málo. Je to můj názor. Sleduji marketéra a budoucího politika Martina Jaroše, který žije v zahraničí a po zkušenostech chce modernější školství i u nás, a hodně si s ním notuji. Jenže změnit cokoliv zejména v oblasti školství je přetěžké. Děti nevolí.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S farmaceutem Richardem Pflegerem o pilulkách, lékařích a obžerství, kterému propadáme
» S novinářem Pavlem Kosatíkem o historii, chybách a nepoučitelnosti
» Se spisovatelem Jiřím Kamenem o fenoménu českých houbařů
» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru
» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka
» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

Neo: Co bylo tím hlavním traumatem, které jste v době studií prožil?

Základkou jsem nějak prošel, a pak jsem nechtěl na gympl – a musel na gympl. A on mě štval už jenom tím, že tam jsem. Když jsem tu školu sledoval tou optikou, že tam nechci být, tak jsem našel spoustu nesmyslů, které by jiní asi přešli. S tou školou jsem tak masivně nesouhlasil, že to hraničilo s tím, že zešílím.

A nikdy jsem neměl rád takovéto ovládání z pozice moci. I v zaměstnání jsem s tím pak měl problém. Nejsem moc kontrolovatelný typ… Když tedy děláme rozhovor pro Neovlivní Sabiny Slonkové, tak si vybavuji, jak jsem odcházel z posledního zaměstnání. Pracoval jsem pro časopis 5+2, který pak koupil Babiš. To si pamatuju, jak naproti mně seděl jeden z jeho „čističů“, který nastoupil na všechny zaměstnance velmi rázně. Já měl jen nějaký poloviční úvazek, takže mi spousta věcí byla jedno, ale bylo zajímavé sledovat, jak on pracuje jenom s tím strachem. S tím, že o to zaměstnání přijdete. U mě bylo vidět, jak mě nemá kam trefit, jak mu docházela síla.

Bylo to zvláštní. Tam jsem si uvědomil, že se nechci znovu dostat do role, kde bych musel plnit nesmyslné příkazy jenom proto, že jsem v nějaké vazbě, v nějakém dluhu. Byl jsem i na nějaké úvodní poradě s Babišem a Faltýnkem, a to bylo něco příšerného. Byl to přesně ten bossing „neptejte se proč, prostě to dělejte, jak říkáme, já to tady všechno platím“. Nejnesmyslnější forma vedení. Už od chvíle, co nás tihle dva pánové přivítali ve firmě, jsem tušil, že je to špatně. Nechápu, proč ho vlastně lidi volí, a celé mi to vůbec nedává smysl.

Neo: Něčím asi musí lidi oslovovat, když ho volí…

Asi je to prosté: říká lidem, že se s ním nebudou muset ničeho bát a budou se mít lépe. Myslím si, že to tak strašáci vždycky dělají. Že vás přesvědčí, že s nimi budete v bezpečí.

Blbé je, že jako národ to neumíme prokouknout. Přijdou, řeknou nesmysly, které nemají žádnou souvislost, a to ani v rámci jejich vlastního projevu, a my přikyvujeme. Znám pár jedinců, kteří mu to tam hodili, ale nedokážu si představit, kde se bere ta masa. To musí být hromada lidí, pro které vychází Babiš nejlépe z těch všech kandidátů, kteří jsou k dispozici. A my mu důvěřujeme. To je úplně na palici.

Neo: Je to paradox. Žijeme přeci ve svobodě. Nemohla právě svoboda otevřít dosud nepoznané strachy?

Zrovna jsem nedávno uvažoval, čeho se lidé báli před sto lety. A došlo mi, že se báli podobných věcí. Možná se víc báli být jiní než ostatní – i když čert ví, dneska, v éře Instagramu. Takové to „my to tady takhle děláme, tak ty budeš taky“. Je to asi poznávací znamení nevyvinuté společnosti, že své členy furt svazuje nějakým uměle nastaveným vztahem k okolí, strachem z jinakosti. Myslím, že se to pořád vyvíjí od toho primárního útok–útěk, bezpečí v komunitě, už od zvířat a prvních lidí vyděšených k smrti. Dnes se jen mění podněty, ale jinak je to to samé. Nakonec je to stejně strach ze smrti, nebo strach z nebytí, zmizení. Přijde mi, že jsou to všechno modifikace. Když máme strach z nezaplacené hypotéky, tak se ve finále objeví ten primární strach, že mi to ublíží. Takže jsme zase u „smrti“. U nás to může být klidně nová věc – strach z nenaplněného potenciálu. Máme hodně možností a možná máme strach, že si z těch všech možností vybereme špatně. Dnešní teenageři mají regulérní rozhodovací paralýzu.

Hudebník David Stypka o Vánocích na sklonku osmdesátých let. Foto: Archiv Davida Stypky

Neo: Když jsme u minulého režimu, bude to 30 let od posledních socialistických Vánoc. Jak se svátky za tu dobu změnily?

Byť opravdu nejsem příznivcem minulého režimu, tak se možná tomu současnému podařilo z Vánoc sejmout tu tolik potřebnou kvalitu – a teď to očešu od všech „ismů“ –, že je to prostě svátek dobra. Takhle jsme to vnímali my. A nejvíc po zadku dostaly Vánoce teď, kdy se všechno strojí už v říjnu a berou se půjčky s třicetiprocentním RPSN jen proto, abychom ty Vánoce měli „skvělý“. Od konzumu dostaly slušný kartáč. Když na tehdejší svátky zavzpomínám optikou malého kluka, tak byly moc fajn. Měli jsme totiž Vánoce u našich, pak u babičky a pak ještě u tety. A to byly kupy dárků! Bavil mě ten domnělý přepych, to tolikrát zažité překvapení, že jsme byli na konci až otupělí. Přežraní z radosti. Nejhorší pocit tak nastal, když se rozbalil poslední dárek, protože byl konec. Dnešní Vánoce mám taky rád, ale bylo to o fous. A zase za to mohou ty děti. Dětské Vánoce jsou totiž něco fantastického, něco, co s nimi prostě chcete sdílet. Když ale byly ještě hodně malé a my jsme s partnerkou Katkou nesmyslně lítali dva dny v horkém oleji s kapry, tak jsem začínal mít dojem, že je to až nadbytečný svátek. My udření a děti z toho neměly nic. Až jsme si pak řekli, že budeme chodit na večeři i k rodičům, střídáme to a je to klidnější.

Neo: Jak to bude letos?

Vůbec nevím. Jestli to tempo zůstane takové, jako je teď, tak budu rád, když k té večeři aspoň zasednu. (smích)

Neo: Začátkem prosince máte v kalendáři mimo jiné koncert s Debbi v pražské Akropoli. A co bude po Novém roce?

Roztočili jsme novou desku. Máme hodně písniček, takových deset je komplet napsaných, další jsem rozepsal, je jich celkem přes třicet, ale polovinu stejně vyhodím. Album bychom chtěli vydat někdy v květnu. Je to odvážné, ale pořád myslím, že reálné tvrzení.

Neo: První deska se jmenovala „Čaruj“, druhá „neboj.“. Jaký název by mohla mít ta třetí?

Název ještě nemáme, ale nabízí se něco smířlivého, třeba „dýchej“, abychom zůstali v rytmu předešlých imperativů. Anebo to bude třeba „neser“, což by se teď dost hodilo. To by se mi líbilo, ale obávám se, že mi to neprojde. (smích)

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít