Davos měl být znovu o ekonomice. O růstu, investicích, digitální transformaci. Jenže místo toho letošní Světové ekonomické fórum ukázalo něco mnohem podstatnějšího: návrat politiky v její nejtvrdší podobě. Svět se zlomil. A s ním i iluze, že trh všechno uklidní.
Největší událost Davosu nebyla žádná dohoda. Byla to atmosféra. Strach. Nervozita. A pocit, že pravidla, na kterých Západ stál třicet let, se mění před očima.
A že to tentokrát nepřichází z Moskvy nebo Pekingu. Ale z Washingtonu.
Začalo to překvapivě vážně. Kanadský premiér Mark Carney v úvodu Davosu varoval, že svět vstupuje do období, kdy „velmocenská geopolitika nemá limity“ a kdy se síla znovu stává hlavním argumentem. Připomněl starý cynický výrok připisovaný Thúkydidovi, že „silní dělají, co mohou, a slabí trpí, co musí“, ale zároveň dodal, že rezignace není odpověď. Carney pak sáhl i po Václavu Havlovi a jeho obrazu zelináře z eseje Moc bezmocných: člověka, který do výlohy vystaví heslo, jemuž nevěří, jen aby měl klid. Přesně to podle něj Západ dělal příliš dlouho – žil v pohodlném příběhu o řádu a pravidlech, i když všichni viděli, že se rozpadá.
Trumpův Davos: spojenectví jako faktura
Donald Trump poslal do Davosu jasný signál. Amerika už nechce být „správce systému“. Amerika chce být jeho majitel. A spojencům vystavil účet.