Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek píše o tom, proč jsme ruský útok na Ukrajinu viděli přicházet – a přesto mu nevěřili.
24. únor 2022 se stal jedním z nejzásadnějších mezníků moderních evropských dějin. Ruský útok na Ukrajinu zahájil válku, která dnes – po více než čtyřech letech – trvá déle než tzv. Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti nacistickému Německu v letech 1941–1945. Konflikt, jenž měl být podle představ Kremlu krátkou a rozhodnou operací, se proměnil v dlouhou, vyčerpávající a strategicky destabilizující válku, která zásadně změnila bezpečnostní architekturu Evropy.
Dnes už s jistotou víme, že tato válka nebyla náhlým výbuchem iracionality. Byla výsledkem dlouhodobého rozhodovacího procesu v Moskvě, selhání politického úsudku v Evropě a rozdílného vyhodnocení zpravodajských informací mezi spojenci. Víme také, že Spojené státy a Velká Británie měly mimořádně přesné informace o ruských přípravách – a že jim velká část Evropy, včetně Německa, Francie, ale i menších spojenců, zpočátku nevěřila.
Jak a proč se Putin rozhodl pro válku
Rozhodnutí Vladimira Putina zaútočit na Ukrajinu nelze oddělit od jeho dlouhodobého ideologického a politického vývoje. Už v letech 2019–2020 si Putin ústavními změnami zajistil možnost zůstat u moci prakticky doživotně. Pandemie covidu, během níž se fyzicky izoloval od okolí, tento proces ještě prohloubila. Putin se stále více uzavíral do úzkého kruhu poradců a zároveň se intenzivně zabýval vlastní interpretací ruských dějin.
Esej o „historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, publikovaná v létě 2021, nebyla ideologickým výstřelkem. Byla politickým manifestem, který zpochybňoval samotnou existenci Ukrajiny jako suverénního státu. Paralelně s tím se měnila i situace v regionu: po brutálním potlačení protestů v Bělorusku se Alexandr Lukašenko stal na Kremlu existenčně závislým, čímž Rusko získalo strategicky klíčový prostor pro budoucí vojenské operace proti Kyjevu.