Děti se vrací zpět do škol. Vláda je poslední rok obětovala

V Česku se školy zavíraly jako první, vláda je otevírá mezi posledními. Co to pro děti znamenalo?

„Děti jsou jasnými obětními beránky neschopnosti vlády a my se musíme snažit proti tomu bojovat. Já jako pediatr to pokládám za svůj hlavní cíl,“ prohlásila pro Neovlivní.cz Tamara Polášková. Dětská lékařka, která nedávno vyvolala bouřlivou diskusi, když na Facebooku publikovala svoji zkušenost z ordinace: „Dítě sedí, hledí před sebe, moc ho to nezajímá. Má 2 kila od jara navíc. Nezájem. Nula. Ve škole nebyli někteří skoro celý rok… teď už jsou apatičtí. Je jim to jedno. Proboha proč jsme obětovali děti?“ Je to opravdu tak? Jsou děti oběťmi boje s covidem v českém provedení?

Jaký je rozdíl v boji s covidem v Česku a ve Švédsku? V podstatě žádný. Zní to jako začátek anekdoty a vypadá to vysoce nepravděpodobně. Česko vyznává mohutné plošné restrikce, které v první fázi pandemie přinesly velký úspěch. Švédsko naopak od začátku sází na osobní odpovědnost jednotlivců, plošnými zákazy šetří. Během první vlny pandemie se vzhledem k počtu zemřelých stalo odstrašujícím příkladem pro mnoho politiků i epidemiologů.

Bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný však před časem bezděky přiznal, že rozdíl tu vlastně není. Snad jen v tom, že nyní je odstrašujícím příkladem Česko. Blatný prohlásil: „Plošná opatření přestala fungovat. Nefungují, pokud nejsou dodržována. Odpovědnost je na každém z nás.“

Máme za sebou měsíce nouzového stavu, jsme rekordmany v délce uzavření škol a v posledních týdnech nám patří i nejvyšší příčky, pokud jde o počet nově nakažených a zemřelých. Ve Švédsku, které má přibližně stejný počet obyvatel, zemřelo na covid o třetinu méně lidí než v Česku.

Jak je to možné? Jak se česká restrikce proměnila ve svůj opak, navíc s katastrofálními důsledky?

„Česká státní správa je velmi zastaralá, zkostnatěla a izolovaná od vývoje moderních technologií, managementu, využívání poznatků vědy a je neochotná spolupracovat i například mezi ministerstvy, natož navenek,“ vysvětluje pro Neovlivní.cz ekonom Daniel Münich z akademického institutu Cerge-ei. „Dokázala a dokáže dělat rutinní činnosti, jako je měsíční výplata důchodů. Avšak promyslet, navrhnout, prodiskutovat, vyzkoušet a úspěšně implementovat reformní opatření pro ni byl těžký oříšek už dávno před covidem. Není tedy vůbec divu, že náš státní aparát v době covidu tak selhává. Kdo trochu vidí do fungování státu a vlády, vnímal tohle už před příchodem covidu. Většinová společnost zažívá velmi smutné prozření bohužel až teď. A skoro všichni za to platíme a ještě zaplatíme obrovskou cenu.“

Naslepo, pomalu, s nedůvěrou

Daniel Münich se už na začátku první vlny pandemie zapsal do širokého povědomí veřejnosti jako „ten, kterého Prymula vykázal za dveře“. Tehdejší náměstek ministra zdravotnictví vypudil Münicha ze schůzky jednoho z vládních poradních sborů, protože se mu nelíbily jeho otázky. Následně prohlásil, že ekonom práci poradců „dehonestuje v tisku“.

Tu příhodu by nemělo smysl připomínat, pokud by se přístup vlády ke zvládání krize v principu změnil. Podle Münicha ale zůstává stejný: Vláda nemá k dispozici data a analýzy, na jejichž základě by se mohla rozhodovat se znalostí věci. Rozhoduje intuitivně, naslepo. Otázky, rady a varování vědců nebere vážně. Často reaguje arogantně.

„Způsob fungování vlády a jejího řízení premiérem většinu odborníků, špičkových analytiků a vědců odpuzuje jako mastnota vodu,“ konstatuje Münich, jemuž se přitom nedá vyčítat, že by i přes tuto osobní zkušenost rezignoval.

Münich se mimo jiné věnuje školství a vzdělávání. A v době krize opakovaně připomíná, že dlouhodobé plošné uzavření škol je opatření, které ohrožuje budoucnost dětí i ekonomiky jako celku. A opakovaně tvrdí i to, že ani v této oblasti vláda neví, co dělá.

Podle něj nelze jednoznačně říci, zda a nakolik přispívají školy k šíření nákazy. Existuje sice již řada studií na toto téma, ale často až s protichůdnými výsledky. Navíc jsou vždy spjaté s konkrétním prostředím a není možné je jednoduše zobecnit. „Proto nezbývá než průběžně bedlivě sledovat, analyzovat a zkoumat charakter šíření nákazy ve školách v každé dané zemi, tedy i u nás. Náš český problém ale je, že vláda tímto úkolem ani po roce nikoho nepověřila. Data potřebná pro analýzy, pokud se někde sbírají, nejsou k dispozici centrálně a jsou roztroušena v různých fragmentech po mnoha krajských hygienických stanicích. Vláda tomu věnuje minimální pozornost doprovázenou vysokou mírou neznalosti a neodbornosti,“ tvrdí Daniel Münich.

Nakolik vláda nezvládá řízení krize, je možné ukázat na příkladu testování.

Prakticky od začátku pandemie vyzývají vědci vládu, aby masivně navýšila testovací kapacity. Od konce minulého roku se to nakonec povedlo – po zavedení dobrovolných antigenních testů se Česko dostalo v počtu testů na úroveň evropského průměru. O to víc je nepochopitelné, že na rozdíl od řady jiných zemí neumí testy využít ve školách.

Podle Daniela Münicha je přitom už od podzimu minulého roku známo, že nastupují nové a levnější technologie testování, které je možné využít při postupném „pootevírání škol“. „Naše vláda opět zaspala,“ shrnuje Münich. „Ostatně, poslední věc, kdy naše vláda nezaspala, se odehrála už před rokem na konci zimy, kdy prudce šlápla na brzdu.“

A tak zatímco například ve francouzských, německých a rakouských školách se masivně testuje, ty české zůstávají zavřené a potřebné testy vláda ještě ani nekoupila.

Školy jsou u nás prostě buď zavřené, nebo otevřené. Cokoli mezi tím je z pohledu vlády nejistým polem experimentů. Logicky – nemá totiž dostatek informací. Chybí jí schopnost jemnějšího rozlišování, pohybuje se v černobílém „plošném“ světě.

A ten přestává fungovat.

Ztracené děti

Ředitel základní školy a šéf Asociace ředitelů ZŠ Michal Černý se během podzimní vlny pandemie stal mediální hvězdou. Byl nepochybně hlavním odborným komentátorem v diskusích o životě s covidem ve školách, o zavírání a otevírání škol. Není divu: Na rozdíl od řady expertů nejen ze škol se vždy snaží o vstřícný tón, o hledání řešení, nestěžuje si, nedramatizuje, odmítá hysterii. V opravdu nečekané krizové situaci je pro něj typické vyjádření typu „ještě nevíme, jak to uděláme, ale zvládneme to.“

S nadhledem se snaží přistupovat i ke stále častějším varováním, že vzhledem k dlouhodobému zavření škol tady vyrůstá „ztracená generace“ dětí.

„Nesouhlasím s až katastrofickými názory o tom, jak bude tato generace nenávratně poškozena. Děti mají velmi dobrou regenerační schopnost v jakémkoli smyslu, jde jen o to, jak budou samy chtít mezery dohnat,“ říká Černý pro Neovlivní.cz. A pokračuje: „Jsou dokonce děti, kterým současná situace skutečně vyhovuje, ,našly‘ se v ní a návrat do normálu si spíše nepřejí. Pak je ten druhý pól: děti proplouvající současným děním skoro nedotčené vzděláváním. Mezi tím je ta většina, která to nějak zvládá, ale je stále víc unavená, frustrovaná a otrávená. Přes tu současnou nepříjemnou situaci si ale myslím, že se následky trochu zveličují, a až to konečně skončí, poměrně rychle se z toho ,oklepeme‘.“

Černý připouští, že je tu ještě jedna skupina dětí, u které mají silné varovné hlasy opodstatnění – děti, kterým rodina nepomáhá a které navíc ztratily se školou jakýkoli kontakt. Zásadní problém je, že i tady chybějí data. O těch dětech mnoho nevíme.

Nevíme, kolik dětí se školou přerušilo kontakt úplně. Nevíme, kolik dětí sice se školou alespoň nějak formálně komunikuje, ale v podstatě se vůbec neučí. Nevíme, nakolik a jak rychle se budou tyto „ztracené“ děti schopny začít znovu normálně učit. A vypadá to tak, že ani nemáme žádné jasné plány, jak jim pomoci.

Na jaře dospěla Česká školní inspekce k závěru, že „v přibližně tisícovce škol třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků.“ Někteří komentátoři a neziskovky odhadovali, že zcela „ztracených“ dětí může být kolem 10 000.

Kolik jich je nyní? „Přesnější čísla budou k dispozici zhruba za měsíc, protože ministerstvo přesně toto plošně zjišťuje právě teď během února. Z našich dat a informací vyplývá, že by mělo jít o jednotky procent, ovšem každé procento znamená značný problém,“ říká k tomu náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Na základní a střední školy chodí přibližně 1,4 milionu žáků. Každé procento tedy znamená 14 tisíc dětí.

Zuzaně Ramajzlové, která vede vzdělávací aktivity v nevládní společnosti Člověk v tísni, připadá přístup České školní inspekce nedostatečný. „Rozsah problému není známý, protože data nemáme. Máme pouze dílčí výzkumy a šetření. To opravdu považuji za velkou chybu, že se po celou dobu žádné rozsáhlé šetření tohoto typu nerealizovalo, že nejsou údaje, kolik dětí a v jaké míře se distanční výuky neúčastnilo a neúčastní,“ konstatuje Ramajzlová. „My jsme některé děti prostě nechali se ztratit a po celé měsíce nepřistoupili k žádným vhodným opatřením.“ 

Ramajzlová je i jednou z iniciátorek výzvy, kterou vládě adresovala skupina neziskovek a odborníků, kteří se zabývají vzděláváním ohrožených dětí. „Nenavrhujeme, aby se od zítřka vracely všechny děti do škol… Zároveň však máme za to, že minimálně směrem k nejohroženějším dětem není možné i nadále zůstat u přístupu ,všechno, nebo nic‘ a nechat pro většinu z těchto dětí nadále uzavřené školy a složitý přístup k většině podpůrných služeb. Jedná se totiž v průměru o každé desáté dítě v republice,” uvedla k tomu Klára Laurenčíková, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Odborníci vládu vyzývají, aby mimo jiné zajistila bezpečnou školní docházku pro nejohroženější děti a aby jim umožnila využívání nízkoprahových zařízení a dalších kroužků nebo sportovních oddílů.

Je „ztracené“ každé desáté dítě? Je jich deset tisíc? Jednotky procent? Vláda to neví. A školy zůstávají zavřené. A je vysoce pravděpodobné, že se ani v březnu neotevřou.

Obětované děti

„Samozřejmě mě to trápí i jako matku dvou dětí, ale hlavním důvodem mé aktivity je pohled na děti a jejich rodiče v mé ordinaci,“ vysvětluje pediatrička Tamara Polášková, proč se na sociálních sítích svěřila s pocitem „profesního selhání“ při pohledu na děti, kterým hrozí „totální rozklad ve všech směrech“.

Polášková velmi otevřeně a emotivně upozornila na problém, který zůstával v pozadí. Ani zdaleka totiž nejde „jen“ o to, že se děti učí na dálku a některé z nich se neučí vůbec. Spolu se školami jsou zavřené i kroužky, sportovní oddíly, umělecké školy… Děti zvyklé na úplně odlišnou míru rozmanitých aktivit a pohybu tráví čím dál víc času doma u počítače. A postupně rezignují.

Právě tak dochází podle Poláškové, autorů zmiňované výzvy vládě nebo signatářů čerstvé petice Nesmíme obětovat děti! k tomu, že z „dětí ztracených“ se stávají „děti obětované“. A zapomenuté.

Samozřejmě nikoli všichni rodiče, lékaři nebo učitelé s tím pohledem souhlasí. V diskusi nad vyznáním doktorky Poláškové se zejména řada rodičů ostře vymezila vůči představě, že by jejich odpovědnost za děti měl přebírat stát. Je to nepochybně legitimní pohled: Nikdo nám přece nebrání chodit s dětmi ven, hrát si s nimi, běhat s nimi, dohodnout se s nimi na rozumných pravidlech, ať už jde o jídlo, nebo čas u obrazovky. Ani v době nejtvrdších restrikcí tady nikdy nebyl tak tvrdý zákaz vycházení jako třeba ve Španělsku, kde byly děti skutečně nuceny trávit dlouhé týdny jenom doma.

Tamara Polášková tomu rozumí, ale odmítá, že by mělo smysl takový postoj zobecnit: „Pokud jsou to rodiče mladších dětí, zastávají názor, že je vše na rodičích. Ti mají brát malé děti na výlety, boby, sáňky, chodit na procházky, vymýšlet hry… Ano, to je logické,“ komentuje Polášková. „Ale mnoho – nejenom – starších dětí se věnuje kolektivnímu sportu, jsou zvyklé na vysokou fyzickou zátěž, mají dvoufázové denní tréninky, vytrvalostní a výkonnostní přípravu. Mladému hokejistovi nebo atletovi prostě nenahradíte trénink tím, že mu nabídnete procházku. Navíc většina rodičů stále pracuje, děti jsou přes den samy doma, rodiče přijdou odpoledne, mají na stole úkoly, před sebou přípravu večeře, nějaké vlastní pracovní povinnosti… Najít v sobě energii na to, aby šli s dítětem běhat, je kolikrát nad jejich síly.“

Odmyslíme-li rodiče „supermany“ a děti, které jsou renesančně všestranně rozvinuté samostatné osobnosti, zůstává tady zjevně většina více či méně ohrožených dětí. Nudou, obezitou, závislostí na počítači, ztrátou disciplíny, domácím násilím, rezignací, apatií, totálním rozkladem…

Autoři petice Nesmíme obětovat děti! píšou: „Měsíce takového života páchají obrovskou, v řadě případů už nenapravitelnou škodu na životě a budoucnosti dětí. Na vývoji jejich osobností ve formativních letech. Na šancích uspět v životě… Zaráží nás, jak černobíle i po téměř roce zkušeností k problému přistupuje vláda i část odborné veřejnosti: buď děti vrátit do tříd a kluboven, nebo nechat osamocené doma.“

Vláda ale ty děti nevidí. Nemá pro ně kolonku „ohrožená skupina“. Vidí černobíle.

Text vyšel v březnovém časopise Neovlivní.cz

---

Proč Češi porušují pravidla

• Sociolog Daniel Prokop v analýze (externí odkaz zde) v rámci studie Život v pandemii pro PAQ Research vysvětluje jeden z podstatných možných důvodů rizikového chování Čechů, na které nemají prakticky žádný vliv plošné restrikce. Konkrétně jde o to, že řada lidí se vyhýbá testování a karanténě.

• Česko patří mezi ekonomicky vyspělými zeměmi OECD k těm, které mají nejnižší náhradu mzdy v době nemoci, a aktuálně tedy i v době karantény. Na rozdíl od řady jiných zemí nepřijalo Česko až do poloviny února žádné mimořádné opatření, které by nástup do karantény finančně usnadňovalo.

• Důsledky jsou velmi vážné: Lidé si mnohdy izolaci nemohou dovolit, bojí se ztráty výdělku, bojí se ztráty zaměstnání. Podle Prokopa tak testy prochází pouze třetina lidí, kteří měli rizikové kontakty nebo mají specifické příznaky. A v rámci trasování hlásí lidé hygienikům v průměru pouze 0,8–1,2 rizikových kontaktů, přičemž kvalifikované odhady ukazují, že by mělo jít o 3–4 kontakty.

• Prokopova analýza poukazuje na několik zásadních témat:
  – i v této oblasti vláda „zaspala“. O nutnosti navýšit platby za karanténu se diskutuje minimálně od podzimu loňského roku,
  – ukazuje se jasně, že bez odpovídající motivace nemají restrikce samy o sobě šanci,
  – ukazuje se, že jakkoli přísné plošné restrikce nejsou s to zabránit ani vysoce rizikovému chování.

---

Česká kancelář UNICEF pro Neovlivní.cz: Nejsme v tom sami

• Na vrcholu první vlny pandemie se kvůli karanténním opatřením uzavřely školy ve 188 zemích světa, což mělo globálně dopad na 1,57 miliardy dětí (téměř 90 % všech žáků a studentů). Alarmujících 453 milionů dětí přitom nemělo po dobu uzavření škol žádný přístup k distanční výuce.

• Podle posledních odhadů UNICEF kvůli pandemii hrozí předčasné ukončení školní docházky u 24 milionů dětí po celém světě, což znamená zvrácení pokroku, který byl budován desítky let. Čím déle děti nebudou chodit do školy, tím větší je riziko, že už se do školy vůbec nevrátí.

• V řadě zemí přišly děti kvůli uzavření škol také o možnost školního stravování, což může mít dalekosáhlé důsledky. Podle zprávy UNICEF a Světového potravinového programu přišly od počátku pandemie kvůli uzavření škol děti po celém světě o více než 39 miliard školních jídel. Ta jsou přitom nezbytná nejen pro zajištění správné výživy, růstu a vývoje dětí, ale představují také silnou motivaci pro návrat do školy – zejména u nejvíce marginalizovaných komunit.

• V rozvojových zemích navíc představují školy jakousi bezpečnostní síť, která děti chrání před riziky dětské práce, týráním a vykořisťováním. Dívkám, které nechodí do školy, hrozí větší nebezpečí sexuálního zneužívání a předčasných sňatků. UNICEF varuje, že pokud budou školy uzavřené i v následujícím roce, bude to mít neblahé následky pro celé další generace.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com