Stříbrný olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu v kategorii kajakářů v pravidelném měsíčním sloupku psaném pro časopis Neovlivní.cz.
Poprvé v životě jsem se vydal jako fanoušek na olympijské hry. Zabalil jsem obytný vůz, naložil rodinu a vyrazil tam, kde to dobře znám hlavně ze svých kondičních soustředění – do Livigna, kde se odehrávaly freestylové disciplíny.
Hlavním cílem bylo vidět naživo kamarádku a skvělou maminku Evu Adamczykovou závodit na olympiádě. Ideálně ji také vidět s medailí, ale to po ní nikdo nemohl chtít. Holka, která si v životě prošla spoustou těžkých situací – jak v osobním, tak sportovním životě –, si zkrátka může dovolit dojet i v poli poražených a lidé jí budou stále fandit a obdivovat ji. A je proč.
Vrátila se po mateřské pauze, a nakonec po nádherném a napínavém závodě vybojovala stříbrnou medaili. Víc než samotná medaile je však pro mě způsob, jakým se společně s Márou vypořádávají s rodičovstvím, což je v dnešním světě tak trochu také na medaili.
Z vlastní zkušenosti vím, jak dokážou čerství rodiče být vyčerpaní a jak náročné je vrátit se do běžného pracovního života – natož do cirkusu profesionálního sportu.