Dluhový remdesivir

Radovan Vávra: Pokud zastavíte ekonomiku a zároveň do ní pumpujete peníze, které nemáte, vzniká dodatečný dluh. Neměli jste to v rozpočtu, nemáte to nijak zvlášť promyšlené, ale udělat to musíte. Co pak s ním?

Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto článku, chtěl jsem se vyhnout obvyklým klišé jako „jak na dluhy“ nebo „jak zkrotit naše dluhy“ a podobným. Nerad to říkám, ale podobných článků jsem, bohužel bez valného výsledku, za posledních dvacet let napsal už fakt dost.

Název, který jsem vybral dnes, si ale musím sám pochválit. Pamatujete se, jak jsme na jaře všichni toužebně očekávali, kdy Gilead Sciences uvolní pro „českého pacienta“ zázračný experimentální lék remdesivir? Stejně tak se vlády upínají k ekonomickému remdesiviru; tedy k něčemu, co samo, bezbolestně a ideálně ve voňavých tabletkách vyřeší problémy veřejných financí prvního světa. Remdesivir zřejmě nějaké účinky má, ale rozhodně to není kovidí stříbrná kulka. Bystrý čtenář našeho magazínu již jistě tuší, že ani na veřejné finance žádný zázrak neexistuje. Nicméně za debatu tento předmět definitivně stojí. Už proto, že porozumění globálnímu obrazu světových a našich veřejných financí každému umožní přijímat kvalifikovaná řešení ve sféře našich financí privátních. Tak pojďme do toho.

Vlády se zadlužují. To má obrovské důsledky pro celý ekonomický systém. Nechci je tady všechny vypočítávat, ale například role zlata nebo digitálních měn budoucnosti s tím bezprostředně souvisí, ale to je fakt na jindy. Dluh sám o sobě je neutrální ekonomická kategorie a není z definice špatný. Umožňuje vládám „cestovat v čase“, tedy dnes financovat programy za peníze, které budeme mít až v budoucnosti.

Typickým příkladem takového projektu jsou investice do dopravní infrastruktury. Vláda se zadluží, postaví dálnice, z jejich provozu přes mýto vybere peníze a dluhy zaplatí. Většinou za nízké desítky let, ovšem dálnice zůstane navždy. To samozřejmě smysl dává. Jenže vlády mají všude po světě tendenci půjčovat si i na méně inteligentní projekty. Příkladů najdeme nekonečné množství, bohužel zejména u naší #VládyKopýtek, která na dluh rozdává v období zákazu vycházení třeba slevy na vlak. Ne, to není nějaké dada avantgardní představení. To je realita Česka roku 2020.

Takže dluhy vlády dělají. Některé jsou chytré, některé méně chytré. Pak je ovšem speciální kategorie, a tou jsou dluhy vynucené. Typickým příkladem jsou války. V těch se zadlužení vlád šplhá na násobky úrovní, které jsou normálně považovány za bezpečné. Podobnou kategorií jsou dluhy kovidí. Prostě pokud zastavíte ekonomiku a zároveň do ní pumpujete peníze, které nemáte, vzniká dodatečný dluh. Neměli jste to v rozpočtu, nemáte to nijak zvlášť promyšlené, ale udělat to musíte. V tom se neliší stát rozvinutý od státu rozvojového, protože nikdo na světě nemůže rozpočtovat s riziky, jakými jsou právě epidemie nebo války.

V čem se naopak oba typy států dramaticky liší, je jejich schopnost tento nenadálý, neplánovaný, leč masivní dluh vytvořit. Tedy najít věřitele. Teď se nebavíme o ceně dluhu, tedy úroku, ale vůbec o schopnosti státu najít věřitele. Ta je dána ekonomickou důvěryhodností státu, který se chce zadlužit, a ta je na oplátku dána mimo jiné jeho stávajícím zadlužením. Tedy potenciální věřitel se v takové situaci rozhoduje, komu vůbec půjčí a komu za kolik půjčí. Hranice zadlužení, kterou ještě věřitelé považují za rozumnou, se stát od státu liší. To, co projde rozvinutému členu skupiny G7, naprosto neprojde okrajové zemi EU. To, co projde zemi, jejíž měna slouží jako hlavní světová měna rezervní, naprosto neprojde minizemičce s vlastní měnou a nulovou zkušeností obyvatelstva domácí dluh přes kapitálový trh financovat.

HISTORKY PRO #ČAULIDI

A pak je tady ještě jedna nepříjemná věc. Svět financí pracuje ne „tady a teď“, ale pracuje s konceptem budoucích příjmů. Tedy věřitel se samozřejmě dívá na současnou situaci dlužníka, ale více ho zajímá její budoucí vývoj. To je logické, protože úhrada jistiny dluhu se děje vždy v budoucnu. Finančníci na to mají řadu nástrojů a tohle jim zrovna dost jde. Takže to, že stát vypadá nějak dnes, může posloužit akorát jako ideologická pololež paní mistryni Schillerové a my, domácí ekonomové, se už ani nechytáme za hlavu, protože ji už nikdo nebere vážně. Zahraniční věřitelé mají pohled ještě chladnější. Mají svůj ekonomický odhad budoucí pozice našeho státu a ministr financí v tom hraje roli pouze vysloveně okrajovou. Tedy suma sumárum: Historky, že si půjčujeme za záporný úrok, že se investoři jen třesou na to, až nám pro nás výhodně budou moci půjčit, jsou dobré akorát tak pro #Čaulidi, ale zahraniční investory nijak nedojímají.

Jak na státní dluh? V čem dělá vláda chybu a dělá něco vůbec dobře? Celá analýza bývalého bankéře a investora Radovana Vávry v říjnovém časopise Neovlivní.cz. Předplácejte zde:

Zdroj náhledové foto: Neovlivni.cz