Gazdík: Lidi na radnicích se pomalu bojí podepsat, aby je nestíhali

Ze všech oslovení, která se s jeho jménem kdy pojila, má nejradši to “pane učiteli”. Těší se, že se jednou vrátí zpátky do Suché Lozi ve Zlínském kraji a stane se (nejlépe) ředitelem školy. “Je to něco mezi prací učitele a prací starosty, kterou jsem vždycky měl rád,” říká Petr Gazdík. Ale to až někdy. Teď se chystá na krajské volby, do kterých půjde téměř jistě jako šéf hnutí Starostové a nezávislí. O předsednické křeslo si řekl před pár dny.

Kariéra Petra Gazdíka, místopředsedy Poslanecké sněmovny, se doposud odvíjela podle vzorce: Čím víc něco nechci, tím spíš se to stane. “Aktivně jsem nikdy nechtěl být starostou, a přesto jsem se starostou stal. Už vůbec jsem nechtěl být předsedou politického hnutí nebo strany, a přesto jsem se jím stal. Mám tu vlastnost, že když si něco vezmu do hlavy, musím toho dosáhnout,” říká o sobě zastupující šéf STAN Petr Gazdík.

Řídící funkce v hnutí se mu do rukou vrátila jaksi mimoděk. Na podzim 2014 obvinila policie úřadujícího předsedu Martina Půtu z přijetí úplatku v případu rekonstrukce kostela sv. Máří Magdalény v Liberci. “Já jsem se takhle jednou ráno probudil ve Washingtonu… a už jsem zas vykonával funkci předsedy. Nezměnilo se toho pro mě tolik, jako jeden ze zakládajících členů STAN jsem zvyklý tu stranu řídit. Ale přiznám se, že když se mi měl narodit čtvrtý potomek, rád jsem si od toho oddychl. Spadl jsem do toho zpátky vlivem rozhodnutí státních zástupců a policistů a nesmyslného obvinění Martina Půty,” podotýká během profilového rozhovoru, který poskytl redakci Neovlivní.cz.

Hovoří v něm o strachu lidí na radnicích dělat zásadní rozhodnutí, aby se neocitli v hledáčku policie. O drobných úkrocích, které dělají, aby se nemuseli bát stíhání či vězení. Mimochodem, rozhovor se odehrál v týdnu, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích poslal na pět let do vězení bývalého primátora Budějovic Juraje Thomu. Navíc má zaplatit škodu 12,5 milionu korun, kterou způsobil městu tím, že podepsal dokument, který sám považoval za dodatek ke smlouvě na IT technologie. Podle právního výkladu, k němuž se soud přiklonil, šlo však o smlouvu novou, tudíž měli věc řešit radní a vypsat tendr.

Druhý díl rozhovoru, v němž Petr Gazdík hovoří o sněmovních obstrukcích, EET a politické kultuře, si můžete přečíst zde ».

Neo: Na podzim jsou krajské volby. Jak se vám bude kandidovat se stigmatem strany, jejíž čelní politik je trestně stíhán? Přičemž není pravděpodobné, že by do voleb proběhl soud.

To je právě ono. Jedním ze základních předpokladů spravedlnosti je, že musí být vykonána v nějakém reálném čase. Martin Půta vyvodil odpovědnost, kterou mu přineslo trestní stíhání, rezignoval na post předsedy Starostů a nezávislých, což je chvályhodná politická kultura, byť mě to z mého pohledu příliš netěšilo, protože ta funkce spadla na mě. Na sněmu, který se za něho jasně postavil, Martin Půta řekl, že nechce zatěžovat STAN tímto problémem, že se bude snažit v rámci svých omezených možností tu kauzu dostat k soudu a prokázat, že je nevinný. Já v jeho kauze nevidím žádný přímý důkaz. Podle posledních informací je to celé velmi na vodě a neumím si představit soud, který by někoho za něco tak nesmyslného odsoudil. Ale to můj osobní dojem. K rozhodnutí je předurčen nezávislý soud.

Nicméně za ten rok se nestalo vůbec nic, a jemu to jako politikovi zásadně zkomplikovalo život.

Neo: Spíš by se dalo říct, že to panu Půtovi zničilo kariéru.

Zničí vám to kariéru a přitom si vás k výslechu pozvali jedinkrát. Tam vám strčili do rukou obvinění, což je proti pravidlům, protože vám ho mohou strčit do rukou až poté, co ten výslech je zapsán, a pak se rok nedělo nic. Vůbec nic. Nepozvali ho na jediný výslech. Tak co to je za spravedlnost? Vy z toho máte vyvodit politickou odpovědnost, když jste nic neudělala, žádný úplatek jste nepřijala, neexistuje žádný přímý důkaz.

Dostali jsme se do situace, kdy tu máme případy, že v Praze je obviněna rada za to, že něco udělala, i za to, že nekonala. Jsou obvinění za rozhodnutí, která učinili na doporučení řady interních a externích posudků. Z mého pohledu to kritickým způsobem ohrožuje demokracii.

Proč (ne)být zastupitelem

Neo: To je hodně silný výrok. Vážně považujete situaci za tak kritickou?

Řeknu vám příběh. Jednou jsem nemohl na zastupitelstvo obce Suchá Loz (Gazdík je v Lozi místostarostou, pozn. red.), zrovna jsme měli rozhodovat o nějakých pozemcích. Měl jsem lístky na hokej, z jednání jsem se omluvil. A kolegové si pak ze mě dělali srandu: ‘No jo, až nás budou stíhat, tak ty můžeš říct, že jsi byl na hokeji a jsi v tom nevině’. Nebo znám zastupitelstva, kde se záměrně u rozhodnutí, která jsou kontroverzní, jeden zdrží hlasování. A neudělají zápis, kdo to byl, aby je nemohli stíhat. Takže až sem jsme to dopracovali. Jaký má mít slušný, úspěšný člověk, který opravdu něco umí, zájem pracovat pro blaho věcí veřejných a jít třeba do zastupitelstva obce či města a neustále být vystaven riziku, že si nějaký pan vyšetřovatel společně s jedním státním zástupcem vzpomene a celé je to v háji?

Vezměte si slavný případ pádu Petra Nečase. Já se ho nijak nezastávám, ale tehdy státní zástupci mluvili o obrovské chobotnici, obrovské mafii, proplétali tam stamiliony korun na pány Rittigy a další. Co je z toho dnes? Nezdaněné kabelky Jany Nagyové? Nezastávám se jí, ale celé je to trochu někde jinde, než to vypadalo na začátku.

Neo: Vy jste politik. Jaké řešení navrhujete?

Rozhodně to chce výraznější posun v zákoně o státním zastupitelství. Já už jsem potřetí podal návrh zákona o odpovědnosti úředníků za způsobenou škodu. Ten návrh je velmi jednoduchý. Pokud někdo způsobí státu škodu třeba tím, že stíhá neoprávněně, a stát pak musí vyplatit odškodné, tak v případě neúmyslného zavinění ten úředník zaplatí škodu do výše čtyř platů – tak, jak je to v soukromé sféře. A v případě úmyslného zavinění, kdy soud konstatuje, že to udělal úmyslně, tak škodu v plné výši.

V tom, jakým způsobem jsou tu vypracovávány některé posudky, se totiž dostáváme do pozice ‚všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější‘. Viz třeba případ letadel CASA. Je tu posudek, že letadla měla být o 650 milionů levnější. Jenže posudek dělala firma, která nemá bezpečnostní prověrku, a tím pádem se ani nedostala ke konfiguraci těch letadel.

Neo: Počkejte, já myslela, že absence bezpečnostních prověrek je už v Česku věc normální, ba přijatelná.

No jasně (směje se).

Zadržen v Rusku. Moskva mlčí

Neo: Když jsme u těch bezpečnostních rizik: Vás zadrželi na podzim na skoro pět hodin na letišti v Moskvě. Jaký to byl pocit? Neříkal jste si, že jste radši nezůstal v Suché Lozi?

Ono nešlo ani tak o mně. Já bych mohl být na ruském letišti zadržen klidně týdny. “Je to můj džob, já jsem si ho vybral,” abych ocitoval Jistě, pane ministře. Ale také reprezentuji nějakou funkci. Jsem ústavní činitel, místopředseda Poslanecké sněmovny. A v Moskvě nešlo o neúctu vůči mně, ale o neúctu k naší zemi a jejímu představiteli. Už tehdy jsem říkal, že si nedovedu představit, že by se něco takového stalo ruskému představiteli státní Dumy na našem letišti; z toho by snad byla i válka. To je ten zásadní spor. A druhá věc je, že tam se mnou byly desítky starších lidí, potomků legionářů. Nejistota, to, že nevíte, co se děje, že čekáte čtyři a půl hodiny na letišti, odtáhnou vám letadlo, nikdo vám nic neřekne, personál jenom krčí rameny a říká ‚političeskije problémy‘, byla pro tyto lidi velmi deprimující.

Neo: Vím, že pak podávala Sněmovna i ministerstvo zahraničí nějaké protestní nóty. Mělo to dohru? Přišla z Kremlu nějaká reakce?

Žádné odpovědi nepřišly. Poslední zpráva, kterou jsme měli ale už tam, byla, že nás pustil šéf ruské GRU (vojenské kontrarozvědky, pozn. red.). Který nedávno záhadně zemřel.

Neo: Takže příští dovolená bude v Rusku?

Pokud mě tam někdo opět vyšle, jsem připraven jet. Soukromě bych se tam asi příliš nevydával. Bylo evidentní, že tam političeskije problémy prostě jsou.

Neo: Co pro vás vlastně znamená kariéra? Je pro vás důležitá?

Zrovna teď mi jeden člověk psal a oslovil mě “pane učiteli”. Ze všech oslovení, která jsem kdy dle své funkce zažil – pane učiteli, pane starosto, pane předsedo, pane místostarosto, pane místopředsedo, pane poslanče – je pro mě oslovení “pane učiteli” nejhezčí. Mým životním snem je stát se ředitelem školy. Je to něco mezi prací učitele a prací starosty, kterou jsem vždycky měl rád, obě dávají mému životu smysl.

Já už se několikrát mohl stát ministrem, ale odmítl jsem to. Mám malé děti a nedovedu si představit, že by se měly kvůli tatínkově politické kariéře stěhovat do Prahy.

Obecně, já asi kariéru vnímám jinak. Jako prostředek k dosažení konkrétních cílů. Pro mě tím konkrétním cílem bylo třeba rozpočtové určení daní, které se povedlo díky spolupráci s ostatními starosty, s TOP 09, s ostatními stranami tehdejší koalice. Vznikl zákon, který v roce 2013 přidal obcím a městům asi 14 miliard korun, od té doby je to každý rok víc. A to byl pro mě cíl, který dává smysl. Teď, po dalších třech letech, když se po těch obcích a městech procházíte, je to už znát. To je z mého pohledu ta správná kariéra.

Pak jsem si usmyslel, že je nezbytná změna jednacího řádu sněmovny, protože jestli chceme bojovat proti korupci, pak není možné, aby se zákony schvalovaly korupčně. To celý systém staví na hlavu. Po třech letech se podařilo schválit návrh zákona o jednacím řádu sněmovny, jehož jsem byl spoluautor, kterým jsme změnili třeba to, že mezi druhým a třetím čtením už není lhůta 48 hodin. Když máte 170 pozměňovacích návrhů a na prostudování jen 48 hodin, to není v lidských silách. Také už není možné, aby se pozměňovací návrhy podávaly anonymně, aby se nevědělo, kde se vzal, a chodili nám tady lobbisti s igelitkami ve snaze najít si nějakého poslance, který to navrhne.

Neo: Pokud jde o kariéru, jakou radu máte pro ostatní?

Mé doporučení, jak budovat kariéru, zní: že čím víc něco nechcete, tím spíš se to stane. Nikdy jsem aktivně nechtěl být starostou, a přesto jsem se starostou stal. Už vůbec jsem nechtěl být předsedou politického hnutí nebo strany, a přesto jsem se jím stal. A to všechno proto, že mám tu vlastnost, že když si něco vezmu do hlavy, tak toho musím dosáhnout.

Neo: Tomu se také říká tvrdohlavost.

Tvrdohlavost má mnoho tváří, ale – ano. Pokud si něco usmyslím a jsem bytostně přesvědčen, že to je pozitivní a moje okolí mi to potvrdí, jsem připraven za tím tvrdohlavě jít. A to s sebou pak nese tu kariéru.

O vlivu a drobných radostech

Neo: Co si představujete pod slovem vliv?

Je možnost nebo také schopnost prosazovat své myšlenky a názory. Může jít buď neformální cestou, anebo být spojený s nějakou funkcí. Jsou lidé, kteří mají funkci, ale mají minimální vliv, a pak jsou lidé, kteří nemají funkci, a přesto mají vliv obrovský – pro svůj morální kredit, pro svoji veřejnou autoritu, pro to, co v minulosti byli schopni dokázat.

Petr Gazdík

• Dvaačtyřicetiletý politik, hráč florbalu a skaut, se narodil v Uherském Hradišti, kde vychodil gymnázium.

• Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů (matematika-zeměpis), šest let učil na Základní škole v Bánově.

• Vojnu strávil jako voják Hradní stráže v Lánech na stanovišti 13 u lánské kaple.

• Byl po dvakráte starostou obce Suchá Loz ve Zlínském kraji, nyní je místostarostou.

• Poslanecký mandát poprvé získal v roce 2010, nyní mu běží druhý mandát. V prvním období byl šéfem poslaneckého klubu TOP 09, nyní je místopředsedou Poslanecké sněmovny.

• S manželkou Evou vychovává čtyři děti – syna Martina a dcery Terezu, Barboru a Alžbětu.

Neo: Dokázal byste jmenovat někoho, kdo v Česku má vliv a používá ho pro dobro ostatních?

Když začnu u lidí, které znám osobně: Určitě egyptolog profesor Bárta. Martin Kovář, prorektor Univerzity Karlovy. Tomáš Halík. Dana Drábová. A z lidí, se kterými jsem se osobně nepotkal, by to byl třeba Zdeněk Svěrák. Pak mě napadá ještě pár jmen z těch, kteří tady pořád mají obrovský vliv, byť už mezi námi nejsou – pan prezident Havel. To je člověk, kterého jsem zažil osobně jako voják hradní stráže, když jsem ho hlídal na zámku v Lánech. (směje se) Už tehdy mě uchvátil tím, že měl zájem o lidi kolem sebe. I nás, sprosté vojáky, každého pozdravil, každému se podíval do očí, usmál se – z těchto prostých lidských gest pramení jeho vliv a síla osobnosti. Pro mě je velkým vzorem.

Neo: Čím by se lidé, kteří mají vliv, měli podle vás zabývat, jaká témata nastolovat?

To je právě na každém z nich a jejich síle, vlivu. Takový člověk má podle mě prosazovat myšlenku, za kterou stojí celou svou osobností. Mně osobně se to velmi osvědčilo. Šel jsem za myšlenkou, podařilo se mi ji prosadit a to mě v té politice drží. Nebo: dává mi to naději, že to není marný souboj. V prostředí, ve kterém se pohybuji – tedy v české politice – velmi snadno odlišíte lidi, kteří jdou za myšlenkou, od těch, kteří mají jako cíl funkci. Jdou za nějakým postem, oslovením pane poslanče, nebo pane ministře.

Neo: Změnil jste svůj život s ohledem třeba na ekologii, charitu, společensky odpovědný životní styl?

Změnil – myslíte – kdy? Po vstupu do velké politiky?

Neo: Spíš oproti době třeba deset let zpátky. Společenská odpovědnost je téma, které se v Česku zvedlo teprve nedávno.

Já jsem měl to štěstí, že jsem nemusel čekat, až se o tom začne mluvit. Nejprve jako skaut, pak jako starosta malé obce, která leží v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, jsem vnímal, jak se chováme k životnímu prostředí, jak je řešen sociální systém, jak je řešen komunitní rozvoj. Snažil jsem si na ty otázky odpovídat sám, případně hledat odpovědi u moudrých lidí, kteří se k tomu vyjadřovali – ať už ve své tvorbě, nebo na stránkách médií. A pak jsem to ve své obci dělal. A možná právě proto byla Suchá Loz po pěti letech, co jsem to dělal, zvolena vesnicí roku Zlínské kraje a třetí nejlepší obcí České republiky v roce 2007. A to přitom nebyl náš cíl. Cíl je, že když tam přijedete, vidíte, jak obec komunitně žije, že se ekologie výrazným způsobem zlepšila, že to je skutečně čistá, hezká obec.

Neo: Je nějaká značka či firma, která pro vás symbolizuje úspěch?

Třeba firma Voma. Prostý vesnický řezník vybudoval firmu, která dělá velmi kvalitní masné výrobky, je v Top100 českých firem z hlediska kvality, dělá to dobře. Pak třeba můj kamarád čalouník. Svou pílí vybudoval obchod a velkou čalounickou dílnu a přitom má sedm dětí, to je pro mě symbol úspěchu. V Čechách se říká, že se úspěch neodpouští, ale já se vždycky snažím vidět, co pro to ti lidé museli udělat, kolik času tomu dali, co si odřekli, kolikrát nejeli na dovolenou a byli místo toho v práci.

Neo: Je nějaká věc, bez které by vás nebavil den?

Určitě úsměv a radost lidí kolem mě. Pokud by během dne nebyla trochu sranda a lidi kolem mě nebyli spokojení. Snažím se řídit heslem “starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní”. Dívám se na své okolí a pokud to je spokojeno, i já najdu své štěstí.

Neo: A teď buďte trochu přízemní. Kafe? Rozečtená knížka?

Mobilní telefon. (směje se) Pro mě to není jenom prostředek ke komunikaci, ale taky trochu hračka. Možná proto je tak často střídám.

Neo: Je něco, co vám v Česku dělá radost?

Dělají mi radost někteří konkrétní lidé, kteří se nenechali znechutit, nemají tzv. blbou náladu, nevidí všecko černě, snaží se jít za svou vizí, za svým konkrétním cílem a mají rádi lidi kolem sebe. Takových potkávám díky Bohu poměrně hodně a budete se divit, i tady v Parlamentu. A pak samozřejmě mi dělá radost moje rodina – moje děti, moje žena.