© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Již tento pátek má proběhnout další valná hromada NWR, těžební společnosti, ještě nedávno považované za jeden z důkazů českého miliardářského úspěchu. Dnes je to synonymum podnikatelského pádu, jehož dozvuky straší nejen českou vládu či region Ostravska. Jak se z “nepřetržitě ziskové” firmy stala zadlužená past? Průvodce příběhu OKD pro čtenáře Neovlivní.cz sestavila uznávaná novinářka Jana Klímová z Českého rozhlasu, která dění v českém byznysu popisuje už dvě desetiletí.
Jeho jméno bylo symbolem úspěchu. Z chudého studenta se Zdeněk Bakala vlastními silami vypracoval na dolarového miliardáře, o jeho uhelné společnosti – “největší těžební ve střední Evropě” – se psalo s přídomky “nepřetržitě zisková”, operace, do kterých se pouštěl, ekonomové dodnes považují za skvěle načasované, jeho instinkty se zdály bezchybné. Tak kde se to celé zvrtlo? Kdy se Bakalovo konto ztenčilo o miliardy?
Když na jaře 2008 zazvonil na pražské, varšavské a londýnské burze zvonec ohlašující začátek veřejného obchodování s třetinou akcií NWR, byla to velká sláva. Zdeněk Bakala, finančník a spolumajitel New World Resources, vlastníka ostravských dolů OKD, se vyhříval ve světlech reflektorů. Zdálo se, že se završil úspěšný příběh, jehož první kapitola se začala psát v roce 2004.
Právě tehdy se zrodil Bakala – uhlobaron. Spolu s dalšími americkými a maďarskými investory si za necelých 10 miliard korun pořídil Ostravsko-karvinské doly. V té době šlo o velmi ziskovou, nezadluženou, ale lokální firmu s výhledem těžby na dalších zhruba ještě patnáct let.
Stačilo pár let a obrázek se začal měnit. Akcionáři se rozhodli udělat obří emisi akcií na burze, a tak se z moravské společnosti stala “největší těžební společnost ve střední Evropě”, která má zásoby uhlí na dalších třicet let těžby.
Lákavý byl pro potenciální investory i další popis: že jde o společnost, která je “nepřetržitě zisková”.
Investoři se mohli po akciích lidově řečeno utlouct, poptávka několikanásobně převýšila nabídku a jejich cena se z původních čtyř set korun vyšvihla během pár týdnů na více než 600 korun za kus. A Zdeněk Bakala jen díky této emisi akcií podle analytiků vydělal prvních zhruba patnáct miliard korun.
Hodnota dobrého příběhu
Jak dobrý příběh finančník a jeho společníci stvořili, ilustrují mimochodem třeba právě informace o zásobách uhlí OKD. Jejich velikost totiž významně zvýšila přitažlivosti firmy.
“Původní nízké zásoby uhlí, a tedy těžba na deset, patnáct let, by asi nikoho z investorů neoslovily,” upozorňoval na důvody náhlého nárůstu zásob nerostného bohatství ještě před veřejnou nabídkou akcií NWR tehdejší analytik společnosti Atlantik FT Pavel Novák.
Když se podíváme na čísla o zásobách uhlí, vyplývá z nich, že opravdu rostly téměř magicky.
Jestliže ještě na podzim v roce 2007 uváděla společnost OKD jako zásoby uhlí v zemi 150 milionů tun, které jí vystačí na těžbu kolem patnácti let, ještě týž rok v prosinci už narostly na 218 milionů tun a na více než dvacet let těžby. A na začátku roku 2008, před vstupem NWR na burzu, se zásoby uhlí ještě zdvojnásobily a těžba se protáhla na uvedených třicet let.
Kouzlo bobtnajícího nerostného bohatství bylo dvojího druhu.
Jednak v té době rostla cena uhlí a dalo se tedy počítat, že se vyplatí i nákladnější těžba z větších hloubek. Druhým a hlavním důvodem však bylo, že majitelé do bilance OKD započítali i uhlí ze státního dolu Debiensko v Polsku. K němu v té době NWR přitom teprve žádala o vydání těžební licence. Zásoby v Debiensku se tehdy odhadovaly na 190 milionů tun a velikost OKD se tím zdvojnásobila.
OKD (a s nimi i majitel NWR) tak měly první roky po úpisu akcií opravdu úspěch. A to i přesto, že už v létě roku 2008 dorazila do Evropy finanční krize a ceny komodit, uhlí i akcií začaly padat.
Pro zajímavost: jestliže OKD v roce 2007 prodávala důležité koksovatelné uhlí za cenu 86 eur za tunu, v roce 2008, tedy v době vydání akcií na burzách, to bylo astronomických 137 eur. Už o rok později však cena spadla zpět na 87 eur. Načasování emise cenných papírů NWR se tak dodnes považuje mezi ekonomy za neuvěřitelně skvělý odhad, který Bakala projevil, a také za notný kus štěstí.
Investoři, kteří si akcie NWR tehdy koupili, ovšem už takové štěstí neměli.
Ceny uhlí se sice v dalších letech opět na chvíli vrátily vzhůru, ovšem od roku 2011 nepřetržitě padají a NWR tím často vysvětluje nynější finanční potíže a neekonomičnost těžby. Jistě se na problémech společnosti podepsaly, bylo by však velkým zjednodušením přičítat je jen tomu. OKD totiž i při prudkém propadu ceny uhlí v roce 2009 dokázala podle své účetní uzávěrky vydělat 1,5 miliardy korun, zatímco při totožných cenách loni dosáhla ztráta firmy šesti miliard korun.
Těžit či netěžit
Co do osudu OKD v průběhu minulých let zasáhlo stejně zásadně, jako pohyb na trhu, byly vnitřní kroky řízené managementem a tehdejšími většinovými majiteli.
Ukázaly se být fatálními. Firma se začala výrazně zadlužovat a akcionáři si z ní navíc jen za dva roky před veřejným úpisem akcií vytáhli kolem třiceti miliard korun na dividendách.
Podobně “agresivně” – tedy, že si část svých výdajů na investici pokryjí z rezerv kupovaného podniku – se chovají i jíní investoři po koupi firem. V případě OKD to byl však příliš velký risk. Nízké ceny uhlí totiž nestačily pokrývat zvyšující se výdaje. Půjčky, které si společnost vzala, byly příliš rozmáchlé a podle některých investorů hlavně v pozdějších letech i příliš drahé.
Tvrdí to například slovenský podnikatel Pavol Krúpa, jehož Arca Capital nyní drží v NWR dvě procenta akcií. Podle něj si OKD začalo půjčovat draze hlavně od své matky, tedy společnosti NWR, a to doly zbytečně zatěžovalo. Jen na úrocích tak měly zaplatit od roku 2006 do předloňska téměř šest miliard korun, z toho polovinu právě své mateřské firmě. Krúpa také proto zvažuje, že na některé finanční transakce podá žalobu a bude chtít peníze do firmy vrátit (psali jsme zde »). Zda to skutečně udělá a spustí “hon na Bakalu” a jeho manažery, se teprve ukáže. Možný scénář je i ten, že Krúpa pouze tlačí na vedení firmy, aby dobrovolně další investicí z vydělaných peněz zvýšilo její hodnotu a tím i cenu jeho podílu. NWR se k jeho aktivitám i kritice nechce vyjadřovat.
Půjčky a vydání dluhopisů nejsou jediným problém. Bývalý management dolů je často kritizován i za nákup drahých razících strojů z Německa, které měly umožnit hlubší a efektivní dolování, přitom v konečném důsledku jen znovu zvýšily náklady na stávající těžbu.
Jako přepálený se ukázal i záměr těžit v polském Debiensku. V dole, který původně prodloužil životnost celé skupiny na 30 let, se z ekonomických důvodů nikdy těžit nezačalo.
OKD nepochybně nepomohl ani velký výprodej dalšího majetku, který by v krušných časech, které přišly, pomohl společnosti lépe přežít. Jde o prodej železničního dopravce AWT za 2,5 miliardy korun, který Bakala loni završil, a hlasitě skloňovaný prodej výnosných bytů. Za RPG Byty spravující celkem 43 tisíc jednotek na Ostravsku, které vlastnil Bakala napůl s Peterem Kadasem, zaplatil fond Round Hill Capital údajně kolem 20 miliard korun.
Ve výsledku má NWR na krku obří dluh odhadnutý na více než 15 miliard korun a nemá moc co prodávat. Jak známo, Bakala spolu s Kadasem na sklonku února z firmy vycouvali. Své akcie předali – zdarma – zahraničním fondům sdruženým ve skupině Ad Hoc Group; ty jsou nyní největšími věřiteli NWR (podrobněji zde »).
Noví majitelé nyní chtějí jednat se státem, zda OKD podpoří. Společnost předpokládá, že na konci roku zavře dva nejztrátovější ze svých dolů Paskov a Lazy, stát by ale mohl svými penězi podpořit horníky, aby mohli dál pracovat na útlumu a rekultivacích. Další peníze by pak stát mohl nalít do rekvalifikací či dalších podpůrných programů pro zaměstnanost v regionu. V této souvislosti je nutné připomenout, že OKD je s celkem 11 tisíci lidmi doposud druhým největším soukromým zaměstnavatelem v zemi.
Horníci jsou mimochodem další odlišností, proč se v dolech nelze chovat jako v jakékoliv jiné běžné firmě. Mají totiž tradičně silné odbory, velké platy a vzhledem ke specifické povaze své práce mnohem horší možnost uplatnění na trhu práce. Proto jsou také radikálnější než v jiných povoláních. I to je nepochybně aspekt, který finančník Bakala podcenil.
Sám Zdeněk Bakala se v posledních letech k OKD příliš nevyjadřoval, jeho mluvčí Roman Frkous nicméně nedávno upozornil, že akcionáři NWR investovali za deset let do nových technologií a ražeb 40 miliard korun, zvýšili mzdy zaměstnanců na 1,5násobek průměrné mzdy a odvedli státu přes 40 miliard na daních a odvodech. Při restrukturalizaci dluhů NWR v roce 2014 pak Bakala investoval do firmy osobně miliardu korun, dodal.
Bakala self mademan
Dosavadní jednání s vládou o budoucnosti OKD lze zatím hodnotit jako velmi vlažná. Politici, stejně jako odbory, totiž považují za viníka nynější situace hlavně Zdeňka Bakalu – i přesto že už ve firmě není.
Vyčítají mu, že z ní se svými společníky vysál desítky miliard korun a teď by měl platit stát. Právě odblokování jednání bylo také jedním z důvodů, proč Zdeněk Bakala své akcie předal věřitelům a z firmy odešel.
Jeho odchod se stal definitivní tečkou za spojováním jména Zdeňka Bakaly a slova úspěch.
Ještě před pěti lety se držel v žebříčku dolarových miliardářů světa vydávaného časopisem Forbes, který do kolonky původu jeho jmění napsal sousloví self-made man.
Bakala skutečně začínal jako chudý student, který ve svých devatenácti letech emigroval do Spojených států. Do Prahy se vrátil na začátku 90. let, aby zde vedl pobočku tehdy slavné investiční banky Credit Swiss First Boston. Už v roce 1994 ale založil vlastní investiční butik Patria Finance, který prodal (zřejmě za desítky až stovky milionů korun) později belgické skupině KBC, vlastnící v tuzemsku ČSOB.
Koncem 90. let se Zdeněk Bakala po boku Karla Schwarzenberga účastnil i privatizace Karlovarské Becherovky. Zvítězili v ní se společností Salb, v níž byl i francouzský kolos Pernod Ricard, kterému oba své podíly později prodali. Zatímco Karel Schwarzenberg se vrhl vedle správy svého majetku aktivně do politiky, Zdeněk Bakala pokračoval v tažení byznysem koupí OKD.
Pokud jde o politiku, Bakalovi vyhovovala spíše pozice v pozadí, blízko měl hlavně k lidem kolem ODA, později Unie svobody a díky přátelství s Karlem Schwarzenbergem pak i k TOP 09. Před volbami v roce 2010 také oficiálně sponzoroval tři strany, kterým rozdělil celkem 30 milionů. Polovinu dostala ODS, o zbytek se dělila TOP 09 s Věcmi Veřejnými.
V roce 2008 koupil vydavatelství Economia, které spolu s obchody s luxusem v pražské Pařížské ulici nakonec zůstává jeho posledními investicemi v Česku. Ostatní peníze směřovaly do zahraničí. K nejvýznamnějším patřila koupě čtvrtiny kolosu Ferrexpo, který těží a vyváží železnou rudu z Ukrajiny. Další peníze šly například do energetické firmy Green Gas či na nákupy půdy v jižní Americe a Africe.
Časopis Forbes loni Bakalu ze svého žebříčku dolarových boháčů vyřadil. Kvůli poklesu jeho podílu v OKD i Ferrexpa klesl jeho spočitatelný majetek na 0,9 miliardy USD.
Otázka je, co by teď Zdeňka Bakalu mělo trápit více – zda zpackaný příběh OKD a tisíce naštvaných zaměstnanců, anebo pokles jmění o miliardy.