Dva ekonomové nad kávou: Kolik nám dluží naše vlády

Helena Horská a Radovan Vávra tentokrát řeší, z čeho se budou platit naše důchody.

Nad některými otázkami je lepší moc nebádat, ledaže si člověk rád navozuje pocit úzkosti. Patří k nim třeba úvaha, z čeho se budou platit naše důchody, pokud se tedy důchodu dožijeme. Budou mít v té době naše úspory svou hodnotu? Dokážou slabší populační ročníky uživit zdravotnictví zatížené stárnoucí, a tudíž nemocnější populací? A tak dále, a tak dále. V době, kdy státní kasa chudne o miliardy každý den, je to obzvláště truchlivá představa. Na co se připravit, kde se dají najít zdroje a v jaké kondici se česká ekonomika nachází, řeší v otevřeném rozhovoru dva ekonomové, kteří ze zásady mluví bez servítků.

Role moderátora se ujal investor Radovan Vávra, bývalý ředitel Komerční banky, který je na stránkách Neovlivní.cz pravidelným autorem zasvěcených glos. K virtuální kávě přizval Helenu Horskou, hlavní ekonomku Raiffeisenbank a členku expertní skupiny KoroNERV-20, která měla vládě pomoci zmenšit dopady koronavirové pandemie na ekonomiku.

Ti dva o sobě pochopitelně vědí, znají své názory a sledovat jejich výměnu je jako koukat na hodně dobrý tenis. Výměn už za sebou mají zejména přes sociální sítě celou řadu, u singlu – tedy rozhovoru jeden na jednoho – se potkali poprvé.

Radovan Vávra: Začnu tím, co se mi honí hlavou: Nemáme my všichni, celá česká společnost, od budoucnosti ekonomicky poněkud iracionální a příliš ambiciózní očekávání?

Helena Horská: Jenže bez rozumných ambicí bychom se nikam neposouvali. Je logické, že chceme žít lépe, kvalitněji, a to nejen pokud jde o peníze, ale také o kvalitu životního prostředí, kvalitu rodinných či společenských vztahů. To není nic, co bychom měli odsuzovat, nebo si o tom říkat, že bychom se toho měli vzdát. Od každého se očekává nějaký posun, růst. Ne nutně exponenciální; to nám covid ukázal, jak exponenciální růst vypadá. Ale někam se posouvat je nutné. Každý z nás by měl mít ambici být za rok o kousíček blíže svému vlastnímu uspokojení.

Radovan Vávra: Mě to napadlo, když jsem se včera díval na seriál o Boženě Němcové: Jestli to není takové naše národní prokletí, že se pořád chceme někomu vyrovnat. Pořád chceme někoho dohnat. Nebylo by nám líp, kdybychom byli happy s tím, co jsme?

Helena Horská: To je dobrá poznámka. Také jsem včera sledovala Boženu Němcovou a opravdu – ten boj za samostatnost, za naše národní obrození se ukazuje jako trvalý boj za něco, co je nedosažitelné. Osobně to vnímám jako lidskou přirozenost. Že chceme být někde v lepší skupině, s lepšími lidmi a být soběstačnější, samostatnější. Jako žena pak v Boženě Němcové navíc vnímám i tu ženskou roli, postavení žen v daném století. Jejich těžký boj za určitou míru seberealizace.

A stejné je to, myslím, u našeho národa. Také svým způsobem bojujeme za seberealizaci, posunutí se do klubu těch vyspělejších. A česká ekonomika se posouvá. Mnoho věcí můžeme kritizovat, ale na druhou stranu je fakt, že z hlediska úrovně ekonomiky, úrovně produktů, kterými měříme, úrovní HDP za rok se posouváme dál.

My ekonomové jsme se toho trochu báli, když jsme viděli v globální finanční krizi opravdu pomalý pozvolný růst; báli jsme se, že nám západní země, především Německo, které rostlo relativně rychle, uteče. Ale neuteklo. My jsme se posunuli v ekonomické úrovni dál; Česku se daří, kdežto třeba takové Slovensko ekonomickou úroveň snižuje.

Možná to opravdu je nekonečný běh. Honíme se za něčím, co je před námi. Jako v tom vtipu, kde běží pejsek a nad sebou má na prutu zavěšený špekáček. On se za ním honí, ale špekáček není blíž, vzdálenost je pořád stejná. U české ekonomiky se zdá, to tak není. Že se nám ten špekáček o krůček přibližuje. V tom bych byla optimistka. Otázka je, jak rychle se přibližujeme. Jestli to nemůže být rychleji, jestli nemůžeme udělat něco pro to, aby se přiblížila i větší část populace. Aby se ten pocit týkal ekonomického vzedmutí, zvýšení ekonomické úrovně, zvýšení blahobytu, toho, že máme nějakou jistotu. Nebo máme minimálně pravidelnost v příjmech. A tady máme co dohánět.

Radovan Vávra: Čili jsme národ, který se možná od Bílé hory snaží někomu vyrovnat. Určitě není špatné mít vzory, ale je to adekvátní pocit? Fakt jsme pořád ti doháněči?

Helena Horská: Myslím, že svým způsobem ano – pokud se budeme dívat na ekonomickou úroveň, tedy HDP na hlavu, na výši příjmů. Ale v jiných oblastech už možná jsme tam, kde jsme chtěli být. Například: Naše ekonomika má nejnižší míru nezaměstnanosti v rámci EU. Tam by nás naopak Evropa mohla dohánět a mohla se námi inspirovat.

Co se týká růstu ekonomiky, možná to naše dohánění není tak rychlé, jak bychom si my sami přáli, ale můžeme pro to ledacos udělat, to není daná věc.

Celý ping pong k důchodům přinášíme v únorovém časopise Neovlivní.cz

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com