Po osmnácti měsících vlády roste argentinskému prezidentovi šance, že se zapíše do dějin. Zatím se totiž zdá, že Javier Milei postaví radikálními reformami po vzoru rakouského ekonoma von Hayeka na nohy ekonomiku zhroucenou po desítkách let levicového experimentu.
Fotka, na které spolu tančí prezident Javier Milei s ministrem financí Luisem Caputem, obletěla argentinské sociální sítě v polovině dubna. Reformátoři slavili tanečkem svůj dosud největší úspěch. V pátek 11. dubna uvolnili devizovou kontrolu, která dosud občanům i firmám bránila nakupovat bez omezení za argentinská pesa dolary. Pak jenom s napětím čekali, jestli se Argentinci nezačnou zbavovat národní měny ve velkém, nesrazí tím dramaticky její kurz a nerozjedou tím znovu inflaci.
Důvodem ke slavnostnímu tanci bylo, že kurz pesa v prvních dnech obchodování vyrostl jen z 11 tisíc na 12 tisíc pes za dolar. Milei přitom před operací varoval, že připustí dolar nejvýš za 14 tisíc.
Na další velkou oslavu čekal jenom měsíc. Tentokrát netančil, ale nechal se slavit desítkami příznivců v centrále své strany La Libertad Avanza. „Dnešek je obratem v boji za ideje svobody!“ vyvolával a sklidil bouřlivý potlesk. Osmnáctého března totiž vyhrála jeho strana s 30 procenty hlasů místní volby v Buenos Aires. V metropoli dosud hrála až třetí housle za levicovými perónisty (tentokrát jen 27 procent) a konzervativci (16 procent) někdejšího premiéra Mauricia Macriho. To lze chápat jako příslib, že Mileiova partaj získá dost hlasů také v podzimních parlamentních volbách a tím i podporu pro další pokračování svých radikálních reforem.
Jako po pádu komunismu
Javier Milei se objevil na argentinském politickém nebi jako kometa koncem roku 2023, když nečekaně vyhrál prezidentské volby. Tehdy málokdo očekával, že beznadějně zadlužené zemi, která se zároveň propadla do recese a trojciferné inflace, pomůže podivný populista, který se stylizuje do podoby Elvise Presleyho, který na volebních mítincích vystupuje s řetězovou pilou a kterého sami jeho příznivci nazývají „loco“ (blázen). Přesto za první rok a několik měsíců svého prezidentství dokázal něco podobného jako postkomunistické státy střední Evropy počátkem 90. let minulého století.