Esej Iva Zelinky: Vztah k padlým. Sonda do duše národa

Prostějovští speciálové v Afghánistánu zabili jednoho z organizátorů srpnového útoku, při kterém byli zavražděni tři čeští vojáci. Dalšího ze strůjců atentátu zajali. Ve středu o tom informovaly Lidové noviny. V noci pak následovala informace, že byla česká patrola znovu terčem teroristů; cílil na ni bombový útok. Pět mužů utrpělo zranění, z toho jeden byl zraněn vážně. Redakce Neovlivní.cz se rozhodla při té příležitosti odemknout esej Iva Zelinky, veterána z Afghánistánu, napsanou pro zářijové vydání tištěného magazínu Neovlivní.cz.

Byla to tragická ztráta, když při patrole v afghánské provincii Parwan padli tři čeští vojáci. Ztráta, která nám zároveň ukázala, jaký je vztah Čechů – a jejich politiků – k vlastním ozbrojeným složkám.

Co jsme se dozvěděli? Změnilo se něco od obdobné události v červenci roku 2014?

Momentka z transportu ostatků padlých českých vojáků. Srpen 2018. Foto: des. Radim H. 10 SR BAF / army.cz

Troufnu si tvrdit, že vnímání Armády České republiky nebylo nikdy za posledních 30 let lepší. Jde o přijetí nikoliv bezvýhradné, ale pozoruhodně se prolínající jak politickou reprezentací, tak společností samotnou. Vedl k tomu postupný, a tudíž těžko pozorovatelný posun, při kterém není snadné určit, kdo následoval koho, důvody ale mohu doložit na konkrétních příkladech.

Porovnejme si situaci před čtyřmi lety a dnes, aby byl trend jasně patrný.

V roce 2014, příznačně jen pár měsíců po obsazení Krymského poloostrova Ruskem, přišla největší bojová ztráta české armády od 2. světové války. Byl to šok. Přinejmenším vnitřně nebyl na takovou situaci nikdo připraven. Všichni se učili za pochodu. Nicméně tehdejší charitativní sbírka, podpořená prodejem triček s odvážným motivem „Jsem hrdý na naše vojáky“, charitativním koncertem a dalšími body kampaně, vynesla po dvou měsících více než 5,5 milionu korun. Naše obavy jako organizátorů sbírky byly dvojí. Že se vybere méně než 500 tisíc, což bychom pro pozůstalé po pěti padlých tehdy vnímali jako neúspěch. A že naše snažení společnost odmítne jako takové. Realita byla jiná nejen co do počtu příspěvků, ale i množstvím podpory či konkrétních nápadů, jak sbírce pomoci.

Postoj špiček armády či politické reprezentace byl zprvu opatrný, ale zejména zásluhou tehdejšího náčelníka Generálního štábu generála Petra Pavla, jehož role pro úspěch tehdejší sbírky i následný vznik Vojenského fondu solidarity není dodnes plně doceněna, se rychle změnil. I opatrní politici, možná pod dojmem spontánní reakce veřejnosti, poznali, že se vnímání vojáků změnilo, a nasedli do rozjetého vlaku. Padlí byli povýšeni in memoriam do hodností štábních praporčíků a pochováni se všemi vojenskými poctami, za velké účasti občanů i médií.

Dnešní situace je do značné míry prohloubením tehdejšího trendu. Armáda, politická reprezentace i samotná společnost jsou mnohem připravenější na události tohoto druhu. Reakce byla nejen rychlejší, ale i mnohem shodnější. A je jedno, že některé partaje otevřely otázku ohledně smysluplnosti samotné účasti českých vojáků v operaci Resolute Support na území Afghánistánu; vysílání vojáků by mělo patřit mezi nejzákladnější otázky parlamentní debaty. Žádná ze stran ovšem nezpochybnila samotnou službu nebo kvalitu českých vojáků, jako tomu bylo v roce 2014 jedním z předsedů politických stran. Nikdo z politiků tentokrát nechtěl čelit výrazně většinovému mínění společnosti, které již bylo snadno odhadnutelné.

Armáda má podle průzkumů dlouhodobou podporu sedmdesáti procent veřejnosti, což je zdaleka nejvíc ze všech institucí. Byla by ovšem chyba přeslechnout některé skřípavé tóny v debatě o její roli i smysluplnosti.

Debata o smysluplnosti (profesionální) armády

Evergreenem jsou marginální, ale tím více uřvané debaty na sociálních sítích. Početně malá hrstka diskutujících, než by se mohlo podle počtu příspěvků a jejich exhaltovaného tónu zdát, stále dokola označuje vojáky nasazené v Afghánistánu za „žoldáky“. Pomiňme, že se jedná o věcný nesmysl, mezinárodní právo definuje žoldnéře úplně jinak. Jaké jsou ale motivy pisatelů? Pokud si dáte práci a rozkliknete jejich profil, zpravidla získáte obrázek člověka, který je nespokojený se svým životem a na sítích si ventiluje frustraci. Vojáci v tu chvíli sehrávají roli hromosvodu.

Jindy kritika vyplývá z odmítání konkrétního zahraničního nasazení, je tedy vyjádřením politického postoje. Znamená to, že i tito lidé vojáky odmítají? Ne nutně. Zvláště v anglosaských zemích je zcela běžné vášnivě nesouhlasit s politikou vlády na vyslání armády do vzdálené země (sami si dosaďte dle potřeby Irák, Afghánistán…) a současně vyjadřovat podporu vlastním vojákům v těchto konfliktech nasazených. Ať již verbálně, či přímo hmotně formou zasílání tzv. „Care Packages“ s drobnými dárky přímo „na frontu“ nasazeným vojákům. Důsledné rozlišování mezi vládní politikou a jejími vykonavateli ovšem vyžaduje nejen vyspělou občanskou společnost a vyšší míru ztotožnění se s vlastním státem, než je v České republice doposud běžné.

Třetí možností, která je do značné míry dána generačně, je odmítání konceptu profesionální armády jako takové a adorace branecké armády postavené na principu povinné základní vojenské služby.

Bylo by nepoctivé tvrdit, že i pro 21. století nemůže být branecká armáda nejvhodnější volbou, jak ostatně dokazuje řada států světa. Pokud však má být branecká armáda efektivní, musí být splněno hned několik předpokladů.

Tím prvním je existence jasně definovaného a geograficky blízkého nepřítele. Toho není těžké identifikovat v případě Finska či Izraele, avšak již hůře by se hledala shoda v případě České republiky.

Druhým předpokladem je vyšší míra militarizace občanské společnosti. Pro armádu braneckého typu je totiž žádoucí, aby populace průřezově získávala vojenské dovednosti ještě před nástupem na základní vojenskou službu a udržovala si je i po jejím skončení. Prodchnutí společnosti vojenskými ctnostmi a dovednostmi ovšem nemá jen pozitivní dopady na mladou generaci (jak si zajisté představují zdejší zastánci za její obnovení), ale nutně způsobuje marginalizování elit, které se tohoto procesu neúčastní, a to i z politického života. Je to opravdu cena, kterou bychom chtěli zaplatit?

Lze namítnout, že poválečná Československá lidová armáda byla organizací, která (minimálně od roku 1968) nepředstírala snahu o napojení na občanskou společnost, a přesto byla na první pohled efektivní vojenskou silou. Ano, dokud se připravovala na jeden jediný jasně stanovený úkol, a sice zaútočit přes jižní Německo na levém křídle 8. sovětské gardové armády a za 7–8 dní dosáhnout francouzského města Lyon, mohla tak skutečně působit. Stačila však jedna reálná neplánovaná operace, Akce Krkonoše v prosinci roku 1980 s cílem potlačení polských „kontrarevolučních“ sil, a nemohoucnost ČSLA se ukázala v plné síle.

Nebo se v myšlenkách přesuňme na samý konec komunistického režimu v Československu. Pak teprve doceníme, jakou hrozbou může zbytnělá armáda bez sepjetí s občanskou společností být.

Po nechvalně známém vystoupení velitele 1. tankové divize podplukovníka Zdeňka Zbytka, proneseném krátce po událostech 17. listopadu 1989 na sjezdu rolníků, mohli přítomní funkcionáři KSČ bez sebemenší intelektuální námahy najít ochotu poslat tanky do Prahy. Představa ta(n)kové proměny Václavského náměstí v náměstí Nebeského klidu ze stejného roku by měla být mementem proti adoraci modelu ČSLA.

Role vojáka a občana demokratického státu

Jaké jsou tedy dnes chybějící střípky mozaiky skutečně vyspělého vztahu armády a společnosti?

Tím prvním je uvědomění si skutečné role profesionální armády pro obranu státu. Když se armáda před deseti lety profesionalizovala, občanská společnost získala mylný dojem, že ji otázky míru a války nemusejí dále zajímat. Vzhledem k tomu, že konflikty v té době probíhaly tisíce kilometrů od našich hranic, neměli ani politici nutkání tento mylný dojem rozptýlit.

Eseje na Neovlivní.cz
» Dlouholetý šéf odposlechů a sledování Tomáš Almer: Skandál větší než Čapák
» Psychiatr Radkin Honzák: Na právo nakupovat si sáhnout nedáme
» Právnička Hana Marvanová: Právníci ve službách moci
» Expert na politických marketing Petros Michopulos: Chovají se dnešní politici hůř?
» Principál Jan Hrušínský: My se tady smějeme. A přitom jsme prakticky zničení

Pokud však rusko-gruzínská válka v roce 2008 znamenala změnu bezpečnostního paradigmatu jen pro ty nejbystřejší vojenské analytiky, rusko-ukrajinský konflikt z roku 2014 se svým prvním dějstvím – anexí poloostrova Krym – již neušel pozornosti i té nejširší veřejnosti. Zjistila, že válka střední intenzity na evropském kontinentě je možná. Okupace části území Ukrajiny sousedící se Slovenskem se stala realitou. Česká společnost tuto skutečnost postupně a převážně podvědomě vstřebala. K pocitu „bezpečno už bylo“ přispěla migrační krize.

Jak s tím pracují politici? Promarnili příležitost. Neumí lidem říct, co je úlohou profesionální armády. A sice noční hlídka, která má nebezpečí zpozorovat,  varovat spící obyvatele města a zadržet první nápor útočníků přes hradby. V dalších fázích by již úloha občanů byla stejná jako odedávna. Česko při své obraně spoléhá i nadále na všeobecnou brannou povinnost. Vědí občané o její existenci? A pokud ano, tuší, jaká by byla zrovna jejich úloha, a jsou na ni mentálně připraveni?

Druhý chybějící střípek je nedospělý vztah velké části společnosti ke svému státu. Jedná se mnohdy o vztah poddanský, ve kterém odevzdávají celou svou vůli státu a očekávají, že ten na oplátku vše zařídí. Anebo naopak pubertálně vzdorovitý, kdy vše, co přichází od státu, je nutné odmítnout a odvrhnout. Musíme ujít ještě dlouhou cestu, než pochopíme, že se sami musíme podílet na správě věcí veřejných, pokud chceme bezpečí a dobrý život pro sebe a své děti.

Význam rituálů

Když se v duchu přeneseme o několik týdnů zpátky do okamžiku, kdy byli se všemi poctami na ruzyňském letišti přivítáni tři padlí čeští vojáci, před očima nám vyvstane rituál vzdávající čest jejich ostatkům. Jistě, jde o pietu pro nejbližší pozůstalé; potvrzení toho, že smrt jejich nejbližších nebyla zbytečná. Pro armádu, potažmo pro společnost, je však význam těchto vojenských poct ještě jiný.

Armády byly vždy – a stále jsou – organizace totálně orientované na výkon. V kritických momentech jsou vystaveny největšímu tlaku na samotné přežití. A přesto, nebo právě proto, udržují od pradávna takto propracované „zbytné“ rituály. Jejich smyslem totiž není jen vzdát úctu padlým, ale dodat jejich činům váhu v očích živých proto, aby byly v budoucnu i nadále společností ceněny a jejími členy napodobovány.

Společnost, která chce nejen přežít, ale i se rozvíjet, musí udržovat v úctě ty, kteří jsou ochotni nasadit svůj život pro její přežití. Jinak hrozí, že se na její obranu, až to bude potřebovat, nikdo nepostaví.

 

Autor je členem 43. výsadkového praporu Chrudim,
veteránem z Afghánistánu, má hodnost podplukovníka

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít