Esej Jana Hrušínského: O nenávisti až za hrob a lásce zasypané pylem

Duben 2018

 

Po milém aprílovém žertíku amerického prezidenta Trumpa, který 1. dubna opět pozval svého českého podporovatele Miloše Zemana na návštěvu Bílého domu, se na nás už zase řítila lavina událostí, které bohužel aprílem nebyly.

Ve stejný den, kdy do Čech přijel pan kardinál Josef Beran, se do lůna KSČ vrátily ostatky Miloše Zemana. To, co z jeho osobnosti zbylo, bylo dovezeno do Nymburka na sjezd KSČM a všemi soudruhy řádně vykropeno a posvěceno. Ano, český prezident jako první po Husákovi poctil svou přítomností sjezd komunistů, kteří Josefa Berana pronásledovali, mučili a nakonec vyštvali z jeho rodné země. Jeho návratu bránili i po jeho smrti. Ano. Nenávist až za hrob. To je přece to, co prezidenta s komunisty spojuje. Vážené soudružky a vážení soudruzi, milý soudruhu estébáku, nepromarněte příležitost dostat se znovu k moci. I když zatím nebudete přímo ve vládě, svoje dostanete a vaše sny se uskuteční, přestože vás volilo nejmíň lidí od vašeho vzniku. Tak by se dal stručně shrnout kritický projev českého prezidenta na bolševickém sjezdu.

Pan prezident vůbec navštěvuje pěkná místa. Doma i v zahraničí. Na extremistickém sjezdu rasistů přímé demokracie, vedených největším českým vlastencem – Japoncem Tomiem Okamurou – se cítil jako ryba ve vodě. Mimochodem ten samý Okamura koncem dubna spolu s Marií Le Penovou, Geertem Wildersem a dalšími podobně výtečnými lidmi dumali ve francouzském Nice, jak by neonacismus, extremismus a rasová nesnášenlivost mohly lidstvu zlepšit život v 21. století. Nic, co by lidstvo už neznalo, ale neobjevili. Že se mezi extremisty cítí pan prezident dobře, mu přeji. Upřímně mu přeji, aby byl zdravý. Nutně to potřebuje. A jeden úspěch v podobě splněného slibu panu prezidentovi musím přiznat. Půjde-li to totiž takhle dál, skutečně udělá z občanů České republiky nejdolnějších deset milionů lidí v Evropě. Ten zbytek, neboli horní miliardáře a bohatce všeho druhu, totiž tvoří převážně on sám se svými přáteli či chráněnci.

Jedna věc je ale docela zábavná. Tak veliká láska a obdiv komunistů k nejdravějšímu kapitalistovi a miliardáři, jaký tu kdy byl, se jen tak nevidí. Před našima očima se odehrávají námluvy jak od Čechova. To je vůbec zajímavá věc, tohle hnutí ANO. Nejdřív se tvářilo jako prozápadní pravice a luxovalo voliče demokratickým pravicovým stranám. Teď se zbavuje svých členů, kteří mu s tím pomáhali, a tváří se jako levice a luxuje hlasy voličstva sociálních demokratů i komunistů. A voliči drží. Celí žlutí štěstím (od pylu, nebo co to na nás padá) drží a volí, jak mají. Copak asi bude dál?

Za vrchol měsíce dubna ovšem považuji nedávný výrok čelné představitelky hnutí, pražské paní primátorky Krnáčové. Ta po sérii činů a výroků o zpovykaných Pražácích náhle končí a pálí za sebou mosty. K tomu libeňskému z roku 1928, který navzdory cenným kubistickým prvkům a avantgardnímu funkcionalismu hodlá opravdu zbořit, na tiskové konferenci pronesla politickou hlášku století. Hlášku, která by se měla tesat do mramoru, a od rána do večera by ji povinně měli poslouchat všichni voliči na celém světě. Paní primátorka doslova řekla: „Vzhledem k tomu, že nekandiduju, tak vám klidně můžu říct pravdu – jak to je.”

Bože můj, co všechno nás s takovými lidmi ještě čeká?

 

Jan Hrušínský pro Neovlivní.cz / 1. května 2018

Autor je principálem Divadla Na Jezerce