Esej Jana Perglera: Prezident, který stál za mrmlání

Václav Havel oslavil osmdesátiny. A přestože nedožité, byl všude. V televizním zpravodajství, v divadle, na Václavském náměstí, v Dejvicích před Technickou knihovnou nebo večer, když jsem se vracel z vinárny, tak mi na cestu pod Novou scénou posvítilo jeho červené srdce.

Češi by normálně řekli, že je přehavlováno, aby trochu narušili tu skořápku kultu osobnosti, aby tak trochu hospodsky vyjádřili odstup od panovníka, byť bývalého a mrtvého.

Co mě tak překvapilo, že na mě žádný mrmlající Čech nikde nevykoukl. Možná jsem jen sledoval špatné internetové stránky, jiné televizní zpravodajství nebo navštěvoval málo mrmlající hospody.

Václav Havel oslavil osmdesátiny. A mně se zdálo, že lidé, kteří chtěli vzpomínat, vzpomínali, a ti, kteří nechtěli, to výjimečně nekomentovali. Pozitivní změna nekonečného českého hospodského mrmlání?

„Dvanáct let ve funkci je dlouhá doba. Ke konci Havlova období zaznívalo hodně kritiky ze strany médií, politiků. Ale po jeho odchodu z funkce jsem měl dojem, že se jeho hodnota zase začala vracet zpátky. I referování o něm se změnilo, začalo se mluvit o důležitosti,“ říká na adresu možných změn nálad ve společnosti Šimon Pánek. „Doufám, že nežiji v bublině.“

Celá řada bývalých kamarádů, spolupracovníků, disidentů, kteří poskytli rozhovor do čerstvě vydané knihy Náš Václav Havel, je schopna se na Havla dívat s odstupem pěti let od jeho smrti bez nánosu patosu. Jsou schopni přinést kritický pohled v detailu jednotlivých kroků, které Havel zanechal ve veřejném prostoru. Ale v celkovém obrazu vítězí jednoznačně pozitivní hodnocení. „V historickém kontextu, za dvacet let nebude mít Česká republika mnoho přitažlivějších symbolů, jako je Václav Havel,“ upozorňuje Fedor Gál.

A podobně smýšlí i Michal Horáček, který za Havlova života občas přišel s veřejnou kritikou jeho politických nebo soukromých kroků: „Můžeme si říct: Hele, byli tady stateční lidé jako tenhle chlap. Chovejte se taky tak, lidi. Je to něco, co je pevné. O co se dá pevně opřít. Naopak, možná ještě přijde doba, kdy pominou osobní vztahy člověka k těm časům, které sám prožíval. A budou tu nové generace. A ty ho uvidí jako významnou postavu, jíž byl. Uvidí ho bez těch různých problémů, chyb a omylů, které udělal. To už se tak nějak pomine a možná právem. No, co byste psal za sto let o heslu Václav Havel do učebnic? Všechno to, co vykonal. A jestli prodal Lucernu Junkovi, to už tam nebude.“

Pravda. Byly doby, kdy jsem mrmlal i já. Ne hospodsky, ale z pozice novináře, který sledoval prezidenta republiky dennodenně. Kolem Václava Havla vytvářel jeho aparát zvláštní ochranný štít nedotknutelnosti a podrážděnosti vůči jakémukoliv kritickému hlasu. Začal se obklopovat zvláštním typem lidí a staré spolubojovníky z disentu, případné kritiky od sebe odháněl v houfech. Alespoň to tak navenek vypadalo.

Zpětným pohledem i optikou Horáčkovy charakteristiky je jasné, že chyby, které jsme prezidentovi my novináři vyčítali, byly marginální. Chyby, přešlapy, jakási vnímaná nabubřelost vyplývaly z únavy z dlouhotrvající prezidentské funkce. Možná to ani nevypovídalo nic o chybách, vlastnostech, ani charismatu Václava Havla, pouze o aparátu kolem něj.

Ve světle úpadku morálky vnitřní a úpadku prestiže navenek, jichž jsme svědky v případě obou prezidentských nástupců, respektive jejich nejbližších aparátů, je třeba být pozorný ke všem odsudkům odkazu Václava Havla a bojovat za něj do roztrhání těla.

Význam Václava Havla jsem si začal uvědomovat později, ne v době zpupné, kritické a „ve skrze“ antiestablishmentské novinářské éry, ale v ulicích Sarajeva při rozhovoru s obyčejnými lidmi, kteří prožili několik let v obleženém městě a pro něž Václav Havel představoval jednu z mála evropských mravních autorit, která se zajímala o jejich osud.

Vnímal jsem jeho význam v bytech kubánských disidentů, kteří se nestyděli za své slzy, když obdrželi posilující vzkaz od Václava Havla.

A byl jsem pyšný, když na mě lidé vloni v lednu v ulicích barmských měst volali trochu zkomolené jméno Václava Havla, krátce poté, co volby vyhrála opoziční strana Aung San Su Ťij, nositelky Nobelovy ceny míru, kterou na tuto funkci navrhl právě Václav Havel. Její strana právě zvítězila drtivým způsobem po 40 letech vojenské diktatury.

Jako bych se v Barmě roku 2016 vracel v časové smyčce do prosince 1989. Nadšení, euforie, ohromné očekávání a odhodlání. Barma má spoustu vnitřních i zahraničních problémů, pravděpodobně větších, než mělo Československo před vstupem do roku 1990. Z vývoje v Československu, potažmo v Česku, je patrné, že změny, především ty ekonomické, jsou během na dlouhou trať. Ale i odpovědnost za vlastní zemi je složitější, než si kdo uměl představit. A osobností je u nás pohříchu málo, vlastně už žádná.

Václav Havel mi chybí!

Chybí mi lidsky.

Chybí celému světu a všem pronásledovaným obráncům lidských práv.

Chybí jako morální autorita této zemi,

chybí českému národu jako

autorita, ke které by mohl vzhlížet, s kterou by mohl polemizovat a občas si i nad ní trochu hospodsky zamrmlat.

Mám pocit, že s Václavem Havlem odešla osobnost, která by stála za mrmlání.

 

Autor je někdejší novinář, nyní pracuje v ČSOB.
Spolu s novinářem Janem Dražanem
právě vydal knihu rozhovorů Náš Václav Havel.