Esej Jaroslava Šonky: O hranici informace a propagandy

Jaroslav Šonka, politolog, expert na evropskou politiku, který žil léta v Německu a v 90. letech vedl semináře na Evropské akademii v Berlíně, ve své úvaze líčí západoněmecké hledání mediálních svobod. A zamýšlí se nad tím, proč v Česku mechanismy na ochranu nezávislosti médií nefungují.

Začátky

Německo po roce 1945 řešilo rekonstrukci země, která před tímto rokem způsobila řadu tragických zlomů, organizovala masové vraždy a vycházela z ideologie, která „rozuměla všemu“ a už tedy nikoho přemýšlejícího nepotřebovala. Stačí si přečíst projev Josepha Goebbelse z roku 1936, když připojoval k centralizovanému rozhlasu Německé říše rozhlas Sárska – to se právě k Říši připojilo na základě referenda. Spolupůsobení centrálně ovládaných médií na agresivní Hitlerově politice je známé. Jak tedy začínat po totálně prohrané totální válce? Okupační mocnosti věděly, že média potřebují, protože velká země bez nich nemůže fungovat. Na západě země přitom šlo o rozvoj demokracie. Počátkem srpna 1945 začaly vycházet noviny, nejdříve Frankfurter Rundschau a v Berlíně pak Der Tagesspiegel. Legendární je sloupek amerického velitele okupační správy ve Frankfurtu v prvním vydání FR. Krátký popis toho, co to je svoboda médií. Pak už tam žádné příspěvky okupačních mocností nevycházely. Noviny měly většinou soukromé vydavatele.

Ilustrace: Shutterstock

Síla federalizace

Rozhlas a později televize se v ústavním uspořádání dostaly do gesce spolkových zemí (přesný opak Goebbelsova sjednocování). Podle příkladu BBC a i s iniciativou Američanů se tato média dostala do struktur, které se nazývají veřejnoprávní. V šestnácti spolkových zemích západního Německa se vyvíjelo autonomní zákonodárství, ovšem koordinovaným způsobem. Rady zahrnovaly reprezentanty významných složek společnosti – připomeňme například církve, svazy žen, odbory či jiné významné složky společnosti. Viděno z dnešní české situace je nutné podotknout, že do rad, které jsou voleny parlamenty, přicházeli lidé s jistým společenským významem. Členství v radě nebylo a dodnes není spojeno s platem – placeny jsou jen cestovní náklady spojené se zasedáními. Centrálně vznikla grémia intendantů (generálních ředitelů), kteří si vyměňovali zkušenosti, ale byli daleci nějaké zásadní centralizace. Šlo jen o koordinaci. A celá struktura dávala pozor hlavně na to, aby neexistovalo něco, co by se dalo nazvat „státním médiem“ (zdraví ještě jednou Goebbels). K zákonodárství, k moci výkonné a k soudnictví přistoupil čtvrtý pilíř.

Zatajování?

V osmdesátých letech pak vznikla soukromoprávní elektronická média – technický pokrok rozšířil možnost vysílání. Tato média dostala jinou strukturu dozoru. Akceptovala se jejich potřeba vydělávat (převážně reklamami) a z kompletní scény informačních zdrojů vybírat pouze určité, podnikatelskému záměru příznivé, sektory. To je zásadně odlišuje od médií veřejnoprávních, která mají povinnost poskytovat kompletní přehled a podpořit demokratickou orientaci občanů. Již tehdy vznikaly debaty o tom, zda by občanskou informační základnu nevyřešil trh. Široká debata došla k závěru, že tomu tak není. Soukromoprávní média mohou vynechávat, veřejnoprávní ne. Aktuálně si můžeme připomenout českou diskusi o tom, jak prý německá média zatajovala negativní jevy spojené s uprchlickou vlnou. Kolik z těch, kteří toto tvrdí, tato média sleduje?

Jak na politiky?

Když v roce 1962 týdeník Der Spiegel zveřejnil kritický článek o stavu obranných struktur, začalo ministerstvo obrany pod vedením Franze Josefa Strausse podněcovat protiopatření. Prokurátoři definovali článek jako vlastizradu a pozatýkali celou špičku Spiegelu. Po několika měsících vyhrála mediální svoboda nad mocenskými nároky politiků. Z nich musel především Franz Josef Strauss odstoupit. V dnešních školních učebnicích se hovoří o „útoku na svobodu tisku“. Úvahy spojené s těmito událostmi posílily pozici i veřejnoprávních médií. Samozřejmě – snaha politiků ovlivňovat média tímto neustala. V roce 2012 obtelefonovával mluvčí CSU Michael Strepp redakce médií, aby neinformovala o sjezdu opoziční sociální demokracie. Brzy však přes politickou podporu špiček bavorské CSU musel odstoupit. Posílat SMS redakcím, a to je poučením z této aféry, se nedělá. A my zatím v České republice nevíme, jak je odstíněný svěřenský fond ministerského předsedy, vlastnící média, od něj samého.

Novinář jako hlupák?

Někteří kritici médií samozřejmě i v Německu tvrdí, že mediální pisálek je jen člověk, kterému se nepovedl vstup do politiky. Tato pozice ovšem nemá v Německu podstatnou veřejnou odezvu (nepoučili se tam z pozic českého prezidenta – nedávno jsem musel v němčině popsat, co to je „žumpa“, což oni neznají).

V Německu existuje řada institucí, které se vyjadřují k mediálním strukturám a informují o nich. Je to například Spolková centrála pro politické vzdělávání v Bonnu. Je to opět veřejnoprávní instituce, která má posilovat vědomosti o demokratických strukturách (vznikla roku 1956 s podporou americké okupační správy, je na rozdíl od školství celospolková). Vydala pro mladé lidi například několikastránkový materiál o vztazích médií a politiky (externí odkaz zde »). Je to podnět k vyučování na školách. O médiích je možné se dozvědět i z materiálů nadací politických stran. Opět to ovšem není žádná propaganda a je z nich možné čerpat pro vlastní informaci i pro pedagogiku. V celé struktuře existují pravidla, jak nesklouznout do oblasti propagandy. Dozorčí orgány jsou podobné jako u veřejnoprávních médií.

Srovnání

Na české scéně z takových mechanismů existuje jen málo. Václav Klaus junior v Poslanecké sněmovně brání právo propagandistické manipulace na internetu – je to pro něj výraz svobody. Tomio Okamura chce veřejnoprávní média zestátnit. Na Němce se díváme s despektem. Ostatně někteří čeští politici, hlavně ti bez znalosti němčiny, kritizují zmíněnou Spolkovou centrálu pro politické vzdělávání jako jakousi propagandistickou instituci sovětského typu – i když ji založili Američané.

O hranici informace a propagandy, která se s patřičnými vědomostmi dá dobře najít a definovat, se diskutuje právě jen propagandisticky. Pokud si pak strany a hnutí přihrávají peníze ze státního rozpočtu (a někde i poukazují na příklady ze západních zemí), přichází člověku do hlavy jen paradoxní myšlenka, že této české politické scéně chybí to, co po válce Němci na západě měli: Totální rozklad minulého režimu, okupační mocnost a očista od minulosti. Místo toho zde vznikly elity s komunistickou minulostí a s přesvědčením, že „to, co děláme, je správné – poznali jsme to sami, dozor, třeba odněkud z Evropy, nepotřebujeme“.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít