Expertka na lež: Cílem politiků není předávat pravdu, ale být zvolen

Psycholožka a vysokoškolská pedagožka Lenka Mynaříková napsala o lži už dvě knihy. V rozhovoru pro Neovlivní.cz říká: „Cílem politika není předávat pravdu, ale být zvolen, a manipulace je k tomu z jejich pohledu vhodným nástrojem.“ Rozhovor vyšel jako součást projektu Lež jako pracovní nástroj, v němž Neovlivní.cz mapuje lži českých politiků. Více o projektu ZDE.

Neo: Proč jsou někteří politici přesvědčeni, že jim projde každá lež?

Odpověď není snadná, protože se jedná o globálnější problém. Obecně při lhaní vycházíme z toho, jaké informace má „protistrana“, tedy co si myslíme, že ví ten, koho chceme obelhat. Běžná populace není expertem na zdravotnictví, školství, finance atd., takže pokud nám politici podají informace, které znějí dobře, podávají jasné, rychlé a zdánlivě logické vysvětlení či řešení nějakého problému, je velmi snadné na to skočit.

«« Databáze lží

Neo: Takže lidé volí tu snazší cestu?

Výzkumy z oblasti kognitivní psychologie ukazují, že lidé se při rozhodování nedívají na to, co je skutečně důležité, ale rozhodují se podle toho, co se nejsnáze vyhodnocuje. Používáme tedy různé myšlenkové zkratky, které nám usnadňují a urychlují orientaci v informačně přeplněném světě. Pokud nám navíc politici ony zjednodušené informace podávají lákavou, líbivou formou, ať už jde o hraní na pozitivní emoce, nebo předávání informace s úsměvem a s koblihou v ruce, odolat je o to těžší. Co je hezké, to je dobré – to máme evolučně zakódované v mozku, i když v dnešní době bohužel tato rovnice vždy neplatí. V médiích ale právě ti politici, kteří umí používat chytlavá hesla a vytvářet falešný dojem pospolitosti tím, že se tváří, že jsou jedním z nás, dostávají největší prostor. To nahrává další z myšlenkových zkratek, kterým podléháme, a to je efekt známosti. Máme tendenci spíše věřit lidem, u kterých máme pocit známosti, a k tomu stačí vidět je opakovaně třeba v televizi. Politici, kteří se častěji pouštějí do televizních vystoupení, mají tedy větší šanci nás přesvědčit.

Neo: Jak moc se na tom podílí úroveň mediální gramotnosti? Kdy to lidé prostě nedokážou odhalit.

Absence mediální gramotnosti a vůbec schopnosti kritického myšlení, které lidem kriticky chybí, je další faktor, který jim hraje do karet. To je patrné napříč celou společností. Pohybuji se ve školství, a mám tak možnost tento jev pozorovat mezi studenty, ale také probírat se středoškolskými i vysokoškolskými pedagogy. Řekla bych, že možná jeden z deseti se setká se studenty, kteří dovedou kriticky uvažovat a vyhodnocovat informace.

Stejná situace je u lidí vyššího věku, kteří jsou navíc vystavováni mohutné mediální manipulaci, na kterou vůbec nejsou připraveni, protože se s podobnými praktikami nikdy dříve neměli možnost setkat a nedovedou jim porozumět. Politické kampaně ale výrazně cílí právě na tyto věkové skupiny – na mladé lidi, tedy potenciální budoucí voliče, a na starší populaci, která je velmi snadno ovlivnitelná a reaguje na líbivá hesla a sliby očekávaným způsobem.

Neo: Říkáte, že starší generace není na manipulace připravená. Tomu příliš nerozumím, protože starší generace zažila totalitu, normalizační zpravodajství. Čtyřicet let zpráv, které byly státní propagandou. Přičemž si myslím, že většina přinejmenším tušila, že všechno není tak růžové, že ty zprávy jsou vylhané.

Ano, v tom máte pravdu, ale jak sama říkáte: Většina tehdy věděla, že zprávy jsou vylhané, protože existovalo určitě povědomí o tom, co že je ta pravda. Dnes není možné skutečnou pravdu rozlišit. Manipulace nadto spíše než metodou „biče” jde metodou „cukru”, tedy kladením důrazu na to, že to s námi politici (nebo kdokoli) myslí dobře. A na to starší lidé hodně slyší. Navíc tu zase narážíme na celospolečenský problém. Dříve v lidech více fungovala pospolitost, jakýsi pocit sounáležitosti a sdílení, rodiny držely pohromadě a starší lidé byli vnímaní jako důležitá součást společnosti. Tím, jak se naše společnost stále víc posunuje směrem k individualismu a prosazování sebe sama, toto mizí. Dnes kolem sebe starší lidé nemají fungující sociální oporu (ve smyslu sociální sítě tvořené lidmi, kteří je podporují, na které se mohou kdykoli obrátit a jsou jim kdykoli ochotni pomoci, nebo s nimi třeba jen trávit čas). A pak přijde zdatný manipulátor, který jim vysvětlí, že je tu pro ně, že jim rozumí, že je ten hrdina, který se jich zastane a udělá jejich život lepší. Často jde o sliby, které útočí na úplně základní potřeby lidí – tu se něco dá zadarmo, tu se něco zlevní a člověk na to reaguje automaticky. Lidé si samozřejmě pamatují, co bylo, a je v nich zakořeněný strach, že znovu přijde nedostatek a strádání. Pokud nemáte nikoho, kdo se o vás postará, a politik vám zaručuje, že on je ten hrdina, který bude při vás, je těžké odolat.

Neo: Jak se mohou lidé proti lžím politiků bránit? Nemyslím jen tím, že je příště nezvolí, ale existuje i nějaký jiný recept?

Cesta by byla v tom, co jsem naznačila u předchozí otázky – trénovat svoji schopnost kriticky přemýšlet, zjistit si o věcech co nejvíce informací, a to nejen o tom, co nás osobně nejvíc zajímá, ale i o jiných tématech, která jsou obsahem kampaní politických stran. To může samozřejmě udělat každý sám za sebe, ale změna by měla probíhat i v širším měřítku a už děti ve školách by měly být schopné kriticky přistupovat k informacím, které jsou jim podávány médii a veřejnými osobami. Když se střetneme s nějakými informacemi prezentovanými jako pravda, měli bychom být zvídaví, vyhnout se přehnané sebejistotě ohledně svých závěrů a připustit, že věci mohou být i zcela jinak, prozkoumat možnosti.

Neo: A něco dalšího než kritické myšlení?

Další věcí je zjistit, komu lze věřit a do jaké míry, a kdo naopak chce získat osobní výhody na náš úkor. Pokud nám politici nabízejí informace, které nelze ověřit, které neodpovídají realitě, které znějí příliš dobře na to, aby byly pravda, je docela pravděpodobné, že pravdivé nejsou. Jakékoli přehánění, záměrné vynechávání nebo přidávání informací, převracení faktů nesvědčí o dobrých úmyslech. Je dobré se zamyslet nad tím, proč je nám právě taková informace předávaná. Co politik získá, pokud mu uvěříme? A co tím získáme nebo ztratíme my?

To vše je ale jen jeden úhel pohledu. Můžeme se obrnit trpělivostí a pečlivě ověřovat všechna politická sdělení, ale neřeší to problém politického lhaní na systemické úrovni, kdy politici normalizují prezentování jejich alternativní reality jako pravdivé a v případě odhalení navíc nepostihnutelné.

Neo: Existuje hned několik webů, které se specializují na fakt-checking, tedy ověřování výroků politiků…

To je klasický nástroj na odhalování politických lží, ale bohužel naráží na jeden zásadní nedostatek. Důvěra lidí v tyto stránky je překvapivě nízká, a naopak se zvyšuje procento lidí orientujících se podle informací ze sociálních sítí, kteří ale obtížně rozlišují fakta od fake news a dezinformace, kterým věří, navíc lavinově sdílejí a šíří mezi své přátele. A pokud je někdo, komu věříme ještě více než sociálním sítím, jsou to právě naši nejbližší. Zatímco v případě soukromých lží lze pomocí nějakých strategií jejich výskyt snížit, v případě veřejných osobností je to obtížnější, zvláště pokud chybí obecně akceptovaný systém posuzování jejich věrohodnosti a postihování případných odhalených lží.

Pokud si vezmeme partnerské vztahy, jednou z nejdůležitějších věcí v nich je důvěra – pokud si lžeme, důvěru postupně nabouráváme a dochází k narušení vztahu. Ve vztahu politik – veřejnost se lze také bavit o důvěře, nebo možná spíš o reputaci politiků. Pokud ztratí reputaci, vztah s voličem vezme za své. Systém umožňující zvyšování reputace za prosociální akty chování, a naopak její snižování za klamání a manipulaci s veřejností by mohl být efektivní strategií, ovšem vyžadoval by celospolečenskou změnu a otevřený přístup k informacím.

Neo: Proč vlastně někteří politici lžou? Nepřijde jim to hloupé? Účel světí prostředky?

Když si vezmeme naši zranitelnost vůči lžím a vzrůstající důvěru v dezinformace proudící k nám ze sociálních médií, není divu, že politici využívají lží k manipulování s voliči. Cílem politika není předávat pravdu, ale být zvolen, a manipulace je k tomu z jejich pohledu vhodným nástrojem. Pokud jde o lhaní, není to jev, který by se objevoval jen v politice, ale politici mají tu „nevýhodu“, že jejich lži, jako lži všech veřejně se prezentujících osob, jsou více viditelné než lži, které si běžně říkáme doma. Na rozdíl od našich lží neovlivňují jen jednotlivce, ale zasahují celou společnost a v neposlední řadě jsou méně často motivovány prosociálně a spíše je za nimi motivace ziskem.

Čím výše se nacházím na mocenském žebříčku, tím více toho pro sebe mohu získat. Pokud se zatím na těch top příčkách nepohybuji, vidina budoucích zisků je pro mnoho lidí dostačující k tomu, aby si vypomohli nějakou lží, nebo – jak je v dnešní době populární těmto lžím říkat – alternativními fakty.

V tom je právě problém dnešní doby, že je stále těžší určit, co je to vlastně pravda, veřejné osobnosti nám opakovaně dokazují, že pravdu lze všelijak ohýbat, interpretovat ji po svém a stejně nám to vždy nějak projde. Současná společnost, a v politické sféře je to patrné snad nejvíc, přestává uvažovat o pravdě jako o něčem, co existuje, ale jako o něčem, co chceme, aby existovalo. Nejde tedy o to, co je pravdivé, ale o to, o čem mám pocit, že je to pravdivé – takovou „pravdu“ nám politici předávají a pro nás je velice snadné jí uvěřit. A v tom je problém, protože „já mám pocit“ znamená, že jsem v tom emočně angažovaný, a emoční rozhodování nikdy nebude objektivní a racionální. Navíc je v tom to „já“, kromě emocí do toho tedy vstupuje naše ego, a pokud nám naše ego říká, že je něco pravda, cokoli, co by tomu protiřečilo, je velký zásah do nejhlubších základů nás samotných a tomu se budeme bránit.

 

Projekt vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.