Filip Horký: Být novinářem

Představte si, že děláte to, co máte neskutečně rádi. Jdete s rodinou na víkend na hory, s přáteli na pivo, sportujete s nejlepším kamarádem a porazíte ho, zvládnete doma něco těžkého opravit nebo uvařit jídlo náročné na přípravu tak, že všem okolo chutná. Představte si, že váš oblíbený hráč dá po letech gól a váš klub vyhraje titul.

A teď všechny tyhle pozitivní emoce spojte. To je pro mne novinařina a to, co mi každý den přináší. Je to absolutní naplnění a poslání.

Novinařina je totiž fascinující svou šíří – různé druhy postupů, přípravy. Různé emoce. Různá místa, lidé i nálady.

Poslední dva roky v DVTV byly hlavně o přípravě rozhovorů. Mnohdy to bylo jako sochařina. Na začátku před sebou máte kus kamene. Téma, o kterém máte někdy možná předsudky, někdy i všelijaký názor. A díky důkladné rešerši a pomoci lidí okolo, bez kterých by to nikdy nešlo, čerpáte informace a obojího zmíněného se zbavujete. Socha začne dostávat tvar. Hledáte zajímavé citace, zjišťujete názory několika stran, dohledáváte nezpochybnitelná data. Z několika předem daných otázek, které by měly určitě padnout, se stává reálný podklad pro rozhovor. Má připravené různé směry vývoje i očekávatelné argumenty toho na druhé straně. Protože jen to je cesta – vědět, co nejspíš na vaši otázku přijde za odpověď, a mít připravené argumenty či tvrdá data na jakoukoliv možnost. Jen tím dostane respondent skutečnou možnost vysvětlit a vyargumentovat své postoje. Socha je kompletní.

A pak se rozpadne. Během pár slov si uvědomíte, že zase nejste dost dobří. Že jste se zase připravili nedostatečně. Že jste měli přečíst ještě o řádek víc.

Přesně v tom je novinařina krásná. Člověk si dnes a denně uvědomuje, jak moc neví a co by se měl naučit. Každý den přinese jiné téma, které odhalí zase další kus toho, co je třeba vylepšit.

Ilustrace: Shutterstock

Je to nikdy neutuchající touha se zlepšovat, vědět víc, být lepší.

Novinařina, to je nekončící překvapení. Nedá se předpovědět, co se stane. Třeba když sedíte před kamerou ve studiu Poslanecké sněmovny. Den předem trávíte hodiny a hodiny přípravou a zjišťováním si podrobností třeba o státním rozpočtu. Děláte to, přestože víte, že to po stopadesáté hodíte do koše. Zase se určitě dostane jen na základní fakta. Jenže najednou jste v živém vysílání a do ucha slyšíte „mluv, ještě nepřišel”. A vy víte, že musíte vyzdrojovanými a relevantními informacemi vyplnit divákovi čas, než dorazí premiér na tiskovou konferenci. Kdy přijde, netušíte. Jen víte, že nesmíte tlachat nebo si vymýšlet. Za to vás nikdo neplatí. Z klasických 90 vteřin se najednou stává deset minut. Možná víc. Pak už nevnímáte.

Je to jako droga. Ten pocit, kdy jste v živém vysílání a víte, že si nemůžete dovolit chybu, že není možnost opravy. Je to neskutečný tahák. Je těžké se ho vzdát. Ve výsledku je jedno, jestli mluvíte o sněhové kalamitě, povodních, policejním zásahu, politické krizi, nebo vyjednávání o platech. Vždy musí být člověk připravený, vědět víc.

Přitom novinář už dávno nemá diváka jen pro sebe. V Česku s tím bojujeme dvěma zvláštními cestami – buď je moderátorem skoro robot, který bez mrknutí nebo náznaku lidského gesta něco čte. Na druhé straně pak je bulvární muzika jako z filmu a postarší paní uvízlá pod kořenem. Jedno nezajímavé, druhé přehnané a ve výsledku degradující ostatní předávané informace.

Mám ale ten dojem, že existuje i jiná cesta. Cesta inspirace zahraničím. Jenže ta vyžaduje nebýt líný, pohodlný a chuť být lepší. Na každodenní bázi téměř nereálný úkol.

A pak je tu prostě obyčejná odpovědnost, kterou cítím. Třeba když sedím v největším uprchlickém táboře pro syrské uprchlíky na světě a poslouchám příběh ženy, které je zhruba třicet. Mluví o tom, jak třikrát na třech různých místech Sýrie v noci utíkala z domova, protože začalo bombardování. Vypráví, jak učí malé děti, které třeba nikdy nepoznaly nic jiného než život mezi válečnými vyhnanci. Mluví o tom, co jim chybí nebo co by sama chtěla dělat.

Vy si uvědomíte tu obrovskou zodpovědnost – tohle chci zachytit co nejlépe. Nesmím si dovolit nic pominout. Nic pozměňovat. Zachytit co nejpřesnějším způsobem místo, atmosféru i ta slova. V tu chvíli je můj cíl jasný – nevyřeším, kdo v Sýrii střílí a vraždí víc. Nevyřeším, jakou politiku k uprchlické krizi zaujme Evropská unie. Nevyřeším, jestli ty lidi, které okolo sebe vidím, posílají internetoví diskutéři do plynu. Mám jen odpovědnost za to, ukázat, že „uprchlická vlna” nebo „valící se masa” a další zvláštně zjednodušující formulace nejsou namístě. Že jsou to prostě jen lidi, kteří mají své příběhy. Cítím odpovědnost je nechat vyprávět. A snažit se jejich slova dostat k co největšímu počtu lidí v Česku. Jaký názor si z toho udělají, to už neovlivním.

Odpovědnost, to je slovo, které cítím stále víc. Jestli na začátku toho všeho – před skoro osmi lety, kdy jsem nastoupil do sportovní redakce ČT – byla novinařina hlavně snem a nevyčerpatelnou dávkou překvapení a zážitků, dnes ji vnímám stále častěji jinak. Jestli svým úsilím přispěju k tomu, že se třeba jeden jediný divák uskromní a pár korunami pomůže někomu jinému, ať už je kdekoli ve světě, pak to mělo smysl.

Novinařina jsou náročné chvíle pro mě samotného. Představte si, že jedete desítky minut po něčem, vedle čeho i D1 vypadá jako nejlepší silnice na světě, a kolem vás jsou jen ohořelé stromy s ulámanými větvemi, rozpadlé domy s porušenou střechou, s dírou ve zdi nebo kusem prkna místo okna. Nic jiného nikde okolo vás není. Pak sednete do letadla a na luxusním Letišti Václava Havla přistanete ve dvě hodiny odpoledne. Ve tři odpoledne přistane něco jiného – v mailu najdete rešerši na další úkol. Rozhovor o tom, že homosexualita je prý nemoc.

A vy si uvědomíte, že vás novinařina opět nutí být lepší. Zase na sobě zapracovat a uznávat, že pozornost si zaslouží spousta věcí. I těch, které vám na první pohled přijdou nemístné, divné, nebo neexistující. Není totiž na mně, abych něco nálepkoval a soudil. Je na mně, abych pochopil. Nebo se snažil pochopit.

Zase jsme u toho – být novinářem znamená cestovat, poznávat, seznamovat se, zlepšovat se. A to v nepředstavitelné šíři. Myslím, že to by žádná jiná profese neposkytla.

A ještě jedna věc. Nakonec největším úkolem je nikdy neuklouznout a dokázat zůstat člověkem…

Mimochodem, nechte mi ještě chvíli můj idealismus. Děkuju.

 

Filip Horký
Autor je krizovým reportérem redakce Seznam Zprávy