Filosof Sokol: Proč nám politici lžou

Případy, kdy politici zneužívají státní úřady ke lžím, aby se zachránili, považuje filosof a dříve také politik Jan Sokol za ty nejnebezpečnější. Právě proto, že přichází od institucí, úřadů či politiků v nejvyšších funkcích. Lidé podle něj nemohou předem automaticky počítat, že jim lžou.

“Každá oznamovací věta se přece samozřejmě tváří jako pravdivá, a když se člověk na něco zeptá, samozřejmě předpokládá, že dostane pravdivou odpověď,” vysvětluje filosof Jan Sokol. Profesor odpovídal v rámci projektu Neovlivní.cz Lež jako pracovní nástroj v české politice.

Neo: Proč nám politici lžou?
Předně by se člověk měl ujistit, že to, co vypadá jako lež, není jen omyl, ať už na straně řečníka nebo posluchače. Za druhé je dobré si připustit, že lžou možná z podobných důvodů jako my dole v podhradí. Buď proto, že to jinak nejde, nebo dokonce proto, že je to rozumnější. Horší je, když z toho čeká nějaký prospěch nebo naopak potápí konkurenci. Pak jsou případy, že politik říká nepravdy jen tak, ze sportu, a nejhorší je, když tím chce šířit ten ohavný blud, že žádná pravda není, že je to všecko jedno. To ale nemívá ze své hlavy, ale slyšel to možná od nějakého zbloudilého filosofa.

«« Zpátky do databáze lží

Neo: A proč jim to prochází?
Možná jsou lidé, kteří si život bez lží a podfuků nedovedou představit, a tedy jim to nevadí. Horší je, když jim za to i vzdělaný člověk tleská a posmívá se těm hlupákům, co ještě věří, že mezi pravdou a lží je nějaký rozdíl. Kdyby totiž aspoň trochu myslel, musel by pochopit, že kdo ten rozdíl nevidí, nemá právo mluvit. Každá oznamovací věta se přece samozřejmě tváří jako pravdivá a když se člověk na něco zeptá, samozřejmě předpokládá, že dostane pravdivou odpověď.

Neo: Jak tomu čelit?
Předně nepodlehnout téhle demagogii a trochu si věc rozmyslet. Dávat si větší pozor na to, co říkám, a i když nemohu říct (celou) pravdu, aspoň neříkat lež. Nenadávat, nestrašit, nevyhledávat a nešířit pomluvy a drby. Kdybychom si zvykli méně lhát a podvádět, politici by se asi přidali. Důležitou roli v tom mají novináři, kteří by měli do omrzení připomínat nesplněné sliby a nedodržená slova.

Neo: Znamená ještě pravda tolik, co v minulosti? Nebo se stává čím dál více bezcennou?

Každý rok si připomínáme výročí smrti našeho slavného předchůdce, mistra Jana z Husince, s jehož jménem se zápas o pravdu v silném slova smyslu vždycky spojoval a spojuje. Na patosu pravdy byl postaven i poněkud kýčovitý velkofilm k tomuto výročí. Jenže před sto lety znamenala skutečně pravda v celé české společnosti něco téměř posvátného a heslo „Pravda vítězí“ měla tak silný zvuk, že si je legionáři psali na své obrněnce a Masaryk je zvolil jako heslo prezidenta. Uplynulo sto let a pravda je nejen předmětem pochybností, ale i jistého pohrdání a dokonce posměchu. Řada vzdělaných lidí se pojmu pravdy vyhýbá, anebo jej aspoň píše v uvozovkách, jen aby si nezadala.

Neo: Jak se to mohlo stát?

Nechci moralizovat ani spekulovat o charakteru české společnosti resp. jejích veřejných projevů, ale zdá se mi, že se o tuto proměnu mohly přičinit dvě skutečnosti.

Témata, o nichž se v současných společnostech veřejně diskutuje, dilemata, která chtě nechtě musíme rozsuzovat a rozhodovat, jsou za prvé stále složitější. Často se jedná o rozhodnutí „politická“ v tom smyslu, že se týkají bližší či vzdálenější budoucnosti, o níž můžeme soudit jen s jistou pravděpodobností. Proměnlivost současného světa jistě nepřispívá k tomu, abychom mohli s dobrým svědomím problém zjednodušit a vyslovit jednoznačný soud. Naše skutečné, osobní i společenské otázky a problémy se zkrátka stále méně podobají matematickým a logickým úlohám s jediným správným řešením. Člověk se samozřejmě musí rozhodovat už proto, že musí jednat, ne vždycky však mívá pocit, že se rozhodl správně, že soud, který vyslovil, je pravdivý.

Za druhé, skeptici a pyrrhonisté už dávno pochybovali o možnostech lidského poznání a když se Nietzsche rozhodl „filosofovat kladivem“, udeřil i do pojmu pravdy. Na to navázali postmoderní kritici a začali upozorňovat na nebezpečí, spojené právě s příliš silným významem slova „pravda“. Lidé absolutně přesvědčení o nějaké pravdě bývají podle nich netolerantní k jiným názorům a ze sporů o pravdivost určitých soudů vznikaly v minulosti i násilné konflikty a náboženské války. Jak se současné společnosti naučily oceňovat toleranci, šíří se v nich také pocit, že pojem a představa pravdy je cosi nebezpečně nemoderního, co je třeba neutralizovat postmoderním relativismem. Každý má přece svoji pravdu, jak občas slýcháme kolem sebe, bohužel i od studentů filosofie.

Neo: Takže relativizace pravdy?

Ano, vše výše jmenované se jistě nějak podílí na současném relativizování pravdy. K historické otázce, do jaké míry byly motivem násilných konfliktů a válek opravdu názorové spory a do jaké míry se jimi jenom kryly jiné zájmy, se ještě vrátím. Připouštím, že skálopevné přesvědčení o nějaké věci, víra v absolutní platnost mého vlastního názoru či postoje může člověka konec konců disponovat k intoleranci a snad i k násilným činům. A to tím spíš, že člověk je „společenský živočich“ čili zóon politikon nejen jakožto bytost, která se potřebuje společensky organizovat, ale také jako bytost řekněme stádní, která se potřebuje k někomu připojit a přizpůsobit. Pro člověka není snadné postavit se mimo hlavní proud, trvat si na něčem, co většina společnosti odmítá, nebo popírat, o čem je jeho okolí přesvědčeno. A naopak závažný nesouhlas či disent může vyvolávat u většiny jisté rozladění: co si ten člověk o sobě myslí?

Projekt vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

Štítky: , , , ,


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít