Finančník Pavel Bodlák: Člověk a stát za časů korony

“Namísto získání větší míry suverenity a svobody právě vzniká obrovské procento populace bytostně závislé na systému.”  Člověk a stát za časů korony. Esej finančníka Pavla Bodláka pro Neovlivní.cz.

Jaké bude postavení jednotlivce ve světě po koronavirové epidemii? Kam se posune věčný konflikt mezi člověkem a státem, člověkem a systémem? Pandemie v historickém kontextu dokázaly skokově narovnat dlouhodobě nakumulované nerovnosti v distribuci bohatství a příjmů a přijmeme-li předpoklad, že svoboda jednotlivce se přímo odvíjí od jeho ekonomické nezávislosti, pak jsou pandemie v historii lidstva významným faktorem v cestě člověka za individuální svobodou.

Revoluce naopak v tomto ohledu v podstatě vždy selhávají, jelikož v jejich důsledku pokaždé dojde jen k výměně majetkových a mocenských elit. Jasným důkazem v moderních dějinách je vývoj zemí bývalého sovětského impéria, kdy i země V-4 se v poslední dekádě jednoznačně přiklánějí k východnímu modelu oligarchicko-autokratických režimů i navzdory svému členství v EU. Není náhodou, že v současné době je příjmová a majetková nerovnost v globálním měřítku téměř shodná se situací před nástupem průmyslové revoluce a vznikem tržního kapitalismu.

TENTOKRÁT JE TO JINAK – tato pandemie za sebou díky našim organizačním schopnostem a úrovní medicíny naštěstí nezanechává masové vymírání národů, ale produkuje masovou nezaměstnanost napříč celým světem bez ohledu na to, zda se jedná o země západního liberálního kapitalismu či autokratické a oligarchické režimy východu. A právě odtud pramení obava, že tentokrát je to jinak.

Dojde totiž opět ke skokové změně postavení mas, ale bohužel opačným směrem. Namísto získání větší míry suverenity a svobody právě vzniká obrovské procento populace bytostně závislé na systému. K správnému pochopení daného stavu je ale třeba současnou situaci zasadit do širšího kontextu.

Jsme ve společensko-ekonomické krizi, kterou ale COVID-19 nevyvolal, jen zafungoval jako spouštěcí mechanismus. Hluboká ekonomická krize, ve které se bezesporu nacházíme, má dvě hlavní příčiny datující se již do konce 90. let minulého století. Nebývale vysoká životní úroveň v zemích západního liberálního kapitalismu je přesně to prostředí, ve kterém jsou obyvatelé připraveni vzdát se některých osobních svobod ve jménu kolektivní bezpečnosti, a toto se naplno projevilo po 11. září 2001. Stejně tak je ekonomicky blahobytná společnost připravena odevzdat značnou část kontroly nad fungováním systému a vzdát se tak těžce nabytých práv a svobod ve jménu udržitelnosti tohoto iluzorního blahobytu.

Moderní monetární teorie se stala na přelomu milénia novým náboženstvím, kterým neschopné vládnoucí elity západního světa zakrývaly svou impotenci. Uvěřili jsme, že ekonomické inženýrství ruku v ruce s centrálním bankovnictvím dokáží zajistit věčnou prosperitu. Jak podobné s úslovím „se Sovětským svazem na věčné časy“.

Když poté v roce 2008 udeřila finanční krize, odpovědí na ní byly bezprecedentní stimulační kroky klíčových centrálních bank světa. Nikým nekontrolovaní centrální bankéři vedeni Benem Bernankem aplikovali svá náboženská dogmata o nutnosti kontroly inflace pod 2% spolu s dlouhodobě nízkými úrokovými sazbami jako léčbu této krize a spustili program kvantitativního uvolňování neboli umělé tištění peněz. Podařilo se nastartovat hospodářský růst, ale centrální banky přesto pokračovaly ve svých stimulačních programech.

Znamená to tedy, že sami nevěřili, že růst je zdravý a udržitelný? Jestliže jsou finance a kapitál krví ekonomiky, pak byla tato konjunktura umožněna jen steroidy monetárních stimulů. A zde je ten hlavní důvod, proč se obávám, že tentokrát to bude jinak.

Pandemie zasáhla svět v době, kdy státy nakumulovaly největší dluhy v mírovém období, kdy vládnoucí elity ztratily veškeré politické vize a ideje a populismus se stal legitimním nástrojem moci výkonné. Připočteme-li ještě demografický faktor, nutně musíme dojít k závěru, že svobodný člověk, nezávislý svými názory a rozhodováním na systému, je v podstatě škodná na odstřel.

Vzhledem ke skutečnosti, že v našem západním světě bylo v poválečném vývoji nakumulováno obrovské nominální bohatství, nemůžeme dospět k jinému závěru, než že svoboda a nezávislost člověka bude obětována ve jménu vyšší „sociální spravedlnosti“.

Čeká nás tedy přerozdělování existujícího bohatství a excesivní zdanění lidských schopností a tvořivosti. Historie se neopakuje ve svých projevech, ale ve svých principech. Není třeba se obávat návratu socreálu sovětského typu v evropském kontextu. Karl Marx se nepochybně pletl, když definoval, že cesta ke komunismu vede přes vyvlastnění výrobních prostředků, ale možná správně identifikoval, že komunismus nastoupí v ekonomicky nejvyspělejší části světa. Je totiž možné, že cesta k modernímu komunismu vede přes monetární intervence, zadlužování států, a tím ve svých důsledcích k zavlečení celých populací do dluhů, které nikdy nevytvořily, a které nikdy nemohou splatit.

Namísto iluze sdíleného bohatství budeme všichni vlastnit dluhy, a dluhy znamenají otroctví, nikoliv svobodu.

Pavel Bodlák, 2. května 2020