Gabriela Soukalová: Vzít si zpátky rozdrobené kousky sebe

Jako dítě trénovala na půl plynu. Revoltovala proti diktátu disciplíny i přísné výchově rodičů. Přesto se Gabriela Soukalová dokázala stát nejlepší biatlonistkou na světě. Pět let stála na samém vrcholu, aby zjistila, že tam štěstí nenajde.

„Až budu nejlepší a budu nahoře, budu šťastná, protože na tom ‚kopci‘ je všechno – úspěch, štěstí, láska, radost i peníze.“ Nic z toho ale světová šampionka Gabriela Soukalová na svém kariérním vrcholu nenašla.

Že mají větší váhu maličkosti lemující cestu kamkoliv, nejen nahoru, si uvědomila, až když přišel pád. Ten na samé dno právě ve chvíli, kdy si po konci sportovní kariéry postavila dům s vysněným ateliérem a chtěla malovat a tvořit. O cestě k sobě a svému štěstí mluví dnes jiná Gábina Soukalová. Svou druhou kariéru staví na tom, co dělá radost jí samé – bez ohledu na obdiv a uznání okolí.

Rozhovor s Gabrielou Soukalovou vyšel v letním speciálu Neovlivní.cz, který měl v podtextu motto Nové začátky, druhý dech. Aktuální zimní speciál tištěného časopisu přináší sérii rozhovorů na téma Česko na slovenské odbočce. Magda Vášáryová, Pavel Kosatík, Jan Bubeník a Czeslaw Walek mluví o tom, zda i Česku hrozí “orbanizace” a proč někteří Slováci utíkají do Čech. PŘEDPLATNÉ.

Neo: Na lyže vás postavili rodiče, oba sportovci tělem i duší, maminka dokonce stříbrná v běhu na lyžích na ZOH v roce 1984, táta lyžař a trenér. Žít odmalička sen rodičů a plnit ho nemusí být ještě nutně cesta člověku cizí. Jak to bylo u vás?

Popravdě jsem biatlon přijala jako svoji životní cestu asi až po vítězství juniorského mistrovství světa ve štafetě v roce 2009. Tehdy jsem svoji sportovní kariéru začala brát vážně. Do té doby jsem se takovému závazku vlastně docela vyhýbala. Měla jsem spoustu jiných zájmů. Bavilo mě malování, zpěv, hra na klavír, v čemž mě rodiče také podporovali, ale disciplína, ve které mi toho mohli předat nejvíc z hlediska svých zkušeností a dovedností, byla jasná, byl to sport. A já se jim zprvu hlavně snažila vyhovět. Jenomže jsem často trénovala na půl plynu. Když jsme třeba měli uběhnout nějaký úsek na trati, já čekala v půlce a s ostatními jen doběhla na střelnici. Nebo jsme s kamarádkou nasazovaly psovi sport tester, který měřil tepovou frekvenci, a samy jsme se ulívaly. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jak se říká. A docela dlouho mi to vycházelo.

Neo: V tom případě ve vás dřímal obrovský talent.

Bude to znít samolibě, ale myslím, že to tak bylo. Můžu jen poděkovat rodičům za skvělou genetickou výbavu. Mamka mi kdysi říkala, že jsem jezdila skluzem na lyžích, aniž bych se o to extra snažila, už ve dvou letech, kdy si vrstevníci na lyže sotva stoupli. Ale abych to nepřehnala, vzbudit se a rovnou zdolat kopec nejde. Zatímco si ostatní děti hrály, já od tří let pod taktovkou rodičů několikrát týdně trénovala a závodila. A nejen na sněhu. Plavala jsem, hrála míčové hry, prostě jsem si prošla všestrannou přípravou. A ve školních lavicích už jsem díky tomu měla přede všemi náskok.

Neo: Za to rodičům vděčíte, ale na druhou stranu byste ve věku děvčátka bývala raději držela štětec v ruce. Necítila jste se příliš tlačena rodičovskými autoritami někam, kam nechcete?

Jasně, občas jsem cítila velký tlak, kterému jsem se někdy bránila právě tím sabotováním. Faktem ale je, že mě bavila ta parta dětí na tréninku, ale trénink sám už mnohem méně. Navíc jsem měla doma přísný režim. A jelikož mě naši coby trenéři cepovali na každém kroku, bylo to: „Nechceš jít na trénink?“ Tak šup facka zprava, zleva. Na nějaké hluboké rozhovory a vysvětlování nebyl prostor, ani čas. Vím ale, že to se mnou mysleli vždycky dobře a starali se o mě nejlépe, jak dokázali. Dělali pro mě maximum, chtěli, abych využila svůj potenciál.

Neo: To víte dnes, tehdy jste dril z jejich strany přijala jako fakt? Nebouřila jste se? Myslím přímo, nikoliv sabotáž. 

Dneska si uvědomuju, že bouřila. Skrytě. Tíhla jsem k takovým zvláštním skupinkám dětí, které se vymykaly a dělaly problémy. Bavilo mě být s nimi neposlušná. A taky mám od té doby ráda svérázné lidi, kteří se nestydí za svoji jinakost a dávají své autenticitě průchod.

Neo: Jak ta vaše autenticita v době školní docházky vypadala?

Chodila jsem za školu, nosila jsem domů poznámky a podnikala různé věci, které se rodičům určitě nelíbily. A dost možná jsem ke všemu byla hyperaktivní dítě, které nevydrželo sedět na jednom místě. Bublal ve mně nadbytek energie a ten se v lavici na židli nedá vybít. Nedokázala jsem se tím pádem soustředit a výuka mě nebavila. Vydržet do konce vyučování byl pro mě trest. Dneska se tomu říká ADHD, ale dřív jsem vypadala jako lump.

Neo: Kdy vás ta touha rebelovat proti diktátu disciplíny přešla? Přešla-li.

To má u mě dvě polohy. Začnu tou první. Myslím, že mám v sobě i dnes vnitřní problém se zažitými věcmi, které se podle určitých lidí dají dělat jen jedním jediným způsobem. A kdybych sama k sobě bývala přistupovala takhle, nejspíš bych nikdy nebyla pár let nejlepší na světě. Byla jsem jiná, znala dobře svoje potřeby a můj trénink se od ostatních lišil, protože jsem věřila, že moje vize je ta správná. Ač jsem sportovec, konkrétně časovou disciplínu pod kůží nemám dodnes, upřímně s ní stále bojuji.

Faktem je, že jsem pracovitá a cílevědomá. Dělám pro svoje sny hodně. Nemám ale pevnou pracovní dobu, takže si řídím svůj čas tak, jak mi to vyhovuje. A nejproduktivnější jsem od desáté večer do druhé hodiny ranní. Pro někoho je to nezdravé ponocování, ale můžu říct, že jsem pracovala i mnohem déle, někdy celou noc. Dnes už to ale nedělám, a když mi něco zrovna nejde, řeknu si, odlož to na druhý den, až budeš mít víc energie, nebo lepší podmínky, vždyť se nic nestane.

A teď k tomu zřejmému smyslu otázky: ten zásadní zlom přišel v pubertě, kdy jsem onemocněla mononukleózou. Nemohla jsem trénovat a sport mi začal chybět. Seděla jsem v hospodě se spolužáky, koukala na ně i na štamgasty, poslouchala je a v duchu si říkala, že takhle přece skončit nechci. A od té doby jsem na sobě začala pracovat. Studovala jsem uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci a každý den ráno před školou a večer po ní šla trénovat. Byl to slušný zápřah, ale vydržela jsem. A pak už to šlo jako po másle.

Neo: Bylo vám šestnáct, když jste si na krk pověsila zlatou z mistrovství světa. Překvapilo vás, jak rychle a z vašeho pohledu vlastně snadno jste na ni dosáhla?

Já si myslím, že věci, které máme v životě dělat, nám prostě jdou s lehkostí a bez té obrovské snahy a extrémního tlaku. Taky proto mám dnes touhu podporovat lidi v tom, aby hledali a nebáli se objevovat své talenty. Je totiž velká spousta těch, co nikdy neodhalili svůj skutečný potenciál, a tak jdou jiným směrem. A je za tím třeba jen strach ze změny, nebo z toho, udělat krok do neznáma a objevovat nové věci.

Neo: Vám tu cestu ale nalinkovali rodiče, když ve vás jeden z talentů objevili, nebo možná měli štěstí, že tam byl. Každopádně sama jste se musela pustit někdy v té době na nevyšlapanou pěšinu?

Velkým krokem do neznáma pro mě byl až životní zlom, který nastal po sportovní kariéře. Chtěla jsem objevit i další své talenty, najít činnosti, které by mi přinášely radost. Odjakživa jsem měla fóbii z veřejných projevů, proto jsem vzala nabídku na moderování na Primě.

Nebojím se zkoušet něco nového a nebojím se svého selhání ani chyb. Když mě něco zaujme, jdu do toho na maximum, a když to nevyjde, dostanu ponaučení, jak to příště nedělat. Není na světě člověk, kterému by šlo všechno hned.

A mě tohle sebeobjevování baví. Dává mi spoustu informací o mně samé. Nechci svou šestadvacetiletou kariéru nikterak hanit, sport mně toho hodně dal, naučil, jsem za to moc vděčná, vážím si toho, ale někdy jsem se cítila jako voják, který dostává pokyny a ty plní. A jednoho dne jsem si uvědomila, že tenhle v mých očích trochu vojenský režim mi přestal dávat prostor pro sebeobjevování. Po těch více než dvaceti letech už to pro mě byla velká rutina. I když jsem patřila k nejlepším na světě a mohla konzultovat přípravu s odborníky, toužila jsem po něčem, v čem bych mohla sebe vyjádřit ještě víc. Měla jsem pocit, jako by si ty roky, kdy jsem plnila tréninkovou náplň, vzaly kus mě. Až nakonec přišel čas, kdy jsem si ten kus chtěla vzít zase zpět. Chtěla jsem přijít na to, kdo opravdu jsem.

Neo: Myslím, že tou seberealizací by pro sportovce mohla být porážka soupeřů, ale to vám evidentně nestačilo. Nebo byla doba, kdy vám ta vítězství dávala smysl?

Ta doba byla. Kdybych nechtěla být nejlepší, nikdy by se to podle mě nestalo. Teď to možná bude znít divně, je to paradox, protože když jsem byla malá, profesionální sport jsem dělat nechtěla, ale už v té době jsem mívala představy, jak stojím na stupních vítězů na mistrovství světa nebo na olympiádě. Cítila jsem, že to tak jednou bude. Ani na moment jsem o tom nepochybovala.

Víte, jaké to je, když se zamilujete a cítíte motýly v břiše? Takový podobný pocit jsem měla. Stalo se mi to jen párkrát v životě, když jsem o něčem snila, a vždycky to vyšlo. Možná že mi právě tyhle mé vizualizace vlastních snů pomáhají k jejich realizaci. Na druhou stranu čím jsem starší, tím opatrněji s tímhle vnitřním hlasem zacházím. Právě proto, že vím, jakou má sílu.

Neo: Míříte k nějaké konkrétní zkušenosti?

Mám na mysli třeba strach. Kdysi mě provázel na každém kroku. A čím více pozornosti a představivosti jsem mu dala, tím víc se zhmotňoval. Nebo alespoň události, které se v mém životě staly, beru jako zhmotnění svých obav z minulosti. Bála jsem se třeba, že se ode mě odvrátí hodně blízkých lidí, nejbližší člověk odejde, že se ocitnu ve finanční nouzi, že ztratím sponzory… A ono se to všechno postupně a v různém pořadí skutečně stalo.

Neo: Mluvíte o konci kariéry a o rozpadu manželství, soudech s vaším exmanželem o majetek, o který jste během manželství přišla. Chcete mi říct, že jste si to přivolala, nebo máte jen dobrou intuici a někde hluboko uvnitř jste mohla tušit, že stačí číst signály, abyste věděla, kam spějete?

Věřím, že život je zrcadlem našich myšlenek. A v tomto konkrétním případě je to nejspíš spojení obojího. Navíc dnes už víme, že určité strachy si můžeme převzít i od našich rodičů, či dalších generací v rodině. To je ale asi téma pro jiný rozhovor, stačí, když řeknu, že dnes už ovládám techniky, jak se toho prvotního strachu zbavit včas. Umím odejít z takových myšlenek. Existuje více technik, jak toho docílit. Pomáhá mi buď sport, nebo myšlenka s konkrétním obrazem úsměvu mé dcery Izabelky. Vždy se snažím prostě přerušit ten tok negativních myšlenek a zabránit tomu, aby měly šanci se dál větvit, nebo přibývaly další.

Zní to jednoduše, ale trvalo mi několik let, než jsem se to naučila, a pořád mám na čem pracovat.

Neo: A pět let vám trvalo období, kdy se vaše sny proměnily jen v samá pozitiva a vy jste si užívala sportovního vrcholu a slávy světové šampionky. Co jste si myslela, že se stane v životě dál?

Tahle doba pro mě byla opravdu šťastná z hlediska výsledků i emocí z vyhraných závodů. Zároveň jsem v sobě měla i velké množství obav, které jsem právě popsala. Snažila jsem se ale zajistit si dobré podmínky pro život po kariéře. Zajistit sebe i svou rodinu. Investovat tak, aby se moje peníze zhodnocovaly a ideálně mi v životě po kariéře zajistily co nejlepší pasivní příjem. Snažila jsem se vytvořit si, jak se říká, záchranný padák, kdyby se cokoliv stalo a já musela přestat závodit. Uvědomovala jsem si, že nebudu jezdit věčně. 

Neo: Když skutečně konec přišel a vy jste na letním soustředění v roce 2017 za sebou práskla dveřmi, abych tomu dala správnou emoci, byl to promyšlený krok?

V ten moment to byla spíš eskalace emocí v návaznosti na moji dlouhodobou nespokojenost ve sportovním prostředí. Z velké části k ní přispěly zdravotní problémy, které jsem začala mít během doby, kdy se trenéři snažili změnit mou techniku jízdy na lyžích i přes fakt, že mi od začátku působila bolesti. Můj pohár trpělivosti se tehdy naplnil a já si uvědomila, že už bych chtěla něco úplně jiného.

Dnes už vidím, že konec přišel reálně ještě mnohem dřív. Těch posledních pět let kariéry mě hodně vyčerpalo nejen fyzicky, ale i psychicky. Kdo to nezažil, bude mě teď stěží chápat. Když se nezávodilo nebo nebyla doba přípravy, byly tu pro změnu aktivity pro sponzory, média a společenská setkání důležitá pro byznysovou stránku věci. Lidé mě někdy nenechali ani v klidu najíst v restauraci. Neuměla jsem s tím tehdy moc pracovat, jsem introvert, potřebuji svůj klid. Ty poslední roky jsem se pohybovala úplně mimo svůj balanc.

Neo: Čili došla jste na vytoužený vrchol, abyste zjistila, že leží za hranicí vaší komfortní zóny, jak se říká? 

Paradox, že? Škrábala jsem do toho pomyslného kopce, myslela si, bůh ví co tam nenajdu. Říkala si, že až budu nejlepší a budu nahoře, budu šťastná, protože na tom „kopci“ je všechno – úspěch, štěstí, láska, radost i peníze. Jenomže jsem zjistila, že to pro mě bylo takové instantní štěstí. Každý úspěch mi dal delší, nebo kratší moment radosti, asi jako když si dnes jdu koupit něco nového, chvíli mě to těší, ale za měsíc už to beru automaticky, radost časem vyprchá.

Myslím, že to bylo tím, že jsem až tak nemilovala tu svou cestu, ale měla jsem štěstí spojené s úspěchem. Dneska to vidím úplně opačně. Vzhledem k tomu, že už jsem zažila různé životní situace, tak si vážím maličkostí běžných dní, jsem vděčná za každý den, který můžu zažít ve zdraví se svou rodinou. A vděk cítím i za to, že jsem zvládla ustát zásadní životní pády. Přinesly mi hodně ponaučení a uvědomění. A že některé byly z velké výšky (smích).

Neo: Já se k tomu pádu na dno dostanu, ale teď mě zajímá to zklamání a frustrace z očekávání a nenalezení ráje na vrcholu.

Nevím, jestli můžu mluvit o zklamání. Život nám ukazuje různé situace a já si na základě toho už několik let, pokud možno, nevytvářím očekávání. Beru věci tak, jak přicházejí, s vědomím toho, co má pro mě skutečnou hodnotu. Zároveň si uvědomuji i fakt, že pro mnoho lidí může být ten pomyslný vrchol super, ale jejich pohled se s tím mým neshoduje. Respektuji, že způsob života, který mně po nějaké době nedával smysl, jiným zrovna vyhovuje. Jedním z nejvíc inspirativních lidí je pro mě Roger Federer anebo třeba Jarda Jágr. Je vidět, že oni se sebou umí dobře pracovat, a zdá se, že jim jejich sportovní cesta štěstí přinášela a přináší.

Já jsem v tom nedokázala najít takový systém, abych se dlouhodobě nenacházela mimo svůj osobní balanc. Ale souviselo s tím jistě i mnoho dalších faktorů, jako třeba fakt, že jsem se dlouhé roky snažila zavděčit rodičům a lidem kolem tím, že jsem chtěla být úspěšná a přijímaná. Bylo to pro mě vyčerpávající a nedokázala jsem v té době vidět to, že by mě ostatní, včetně mě, mohli mít rádi bez ohledu na to, zda se mi daří.

Neo: Tomu vyčerpání zřejmě nepomohla ani bulimie, kterou jste v té době trpěla. Mohl to být důsledek?

Určitě to s tím souviselo. Ten samotný kořen ale vidím v té touze po dokonalosti, úspěchu jako jízdence do srdcí blízkých lidí a nepřijetí sebe samotné včetně všech svých chyb, které jsem stejně jako každý člověk na světě měla. Jsem ráda, že dnes už nemám potřebu se zavděčit, ani zalíbit.

Neo: Odešla jste, pověsila kariéru na hřebík a zachránila si život? 

Nevím, co by se stalo, kdybych ve stejném režimu jela dál. Nejspíš bych nedopadla dobře. A vlastně v jakémsi před-stadiu už jsem se nacházela. Pamatuji na ten den, kdy jsem skončila, a vím, že se mi nesmírně ulevilo. A taky jsem dalšího půl roku většinu času prospala. Více méně jsem první rok zůstávala jen doma, chodila na krátké procházky, potkávala lidi a dobíjela baterky. Potřebovala jsem ten strašlivý deficit všeho člověčího dohnat.

Neo: Když položím klišovitou otázku, vaše zářná kariéra vám víc dala, nebo vzala?

To se vracím k tomu, že si myslím, že tady na světě má každý svoji misi, a já ji splnila vrchovatě, a ještě stále plním tím, že jsem a žiju svůj život. Nevím, do jaké míry je to, co prožíváme, ovlivněno osudem a jak moc myšlenkami, pokud je v tom vůbec rozdíl.

Nechci tudíž přemýšlet, co by kdyby, a ani o tom, jaký účet a zač jsem vlastně zaplatila. Všechno se dělo a děje, jak má, protože nás to něco o sobě učí a je jen na nás, co si z toho odneseme. Já jsem se rozhodla, že si vezmu to dobré. Poněvadž i to, co se jeví zpočátku jako katastrofa, nás posune blíž k sobě a tak mi to v mé realitě dává smysl. Poznat se a na základě toho žít, protože bez vidění své hodnoty se těžko hledá radost. I dům se staví na pevných základech.

Neo: Kde jste radost hledala po konci první kariéry v rámci restartu k té druhé, současné?

Ze všeho nejdřív jsem si řekla, že se musím zachránit a vrátit se k tomu, co jsem milovala odjakživa. Co mě sytilo. Takže jsem si dovolila splnit sen a v domě, který jsem si pro život s mým tehdy ještě manželem Petrem Koukalem pořídila, jsem nechala zbudovat ateliér. Bylo to moje vysněné místo, kde jsem malovala, tvořila a těšila se z toho. A ano, myslela jsem si, že to bude moje druhá životní cesta. Jenomže to je přesně ukázka toho, jak moc se mýlíme, když si myslíme, že máme v životě hodně jistot (smích).

Neo: A jsme u pádu na tvrdou zem. Krach manželství a s ním podle dostupných informací i vašeho konta. Dala jste dobrovolně práva na hospodaření s vaším veškerým majetkem do rukou manželovi a zjistila posléze, že máte nejen vyměněný zámek na domě, ale i nulu na účtu. Byl to blesk z čistého nebe, nebo jste navzdory vaší intuici minula signály?

Dnes už vím, že jsem signály nechtěla vidět, ani o nich slyšet. Spousta lidí z mého okolí, ať už z rodiny, kamarádi, anebo lidé z biatlonového prostředí, se mi snažila dokola naznačovat, abych byla ostražitá. Jenomže já byla zamilovaná. A jistě jsem i já chybovala. Minimálně jsem byla hodně důvěřivá. Vyrostla jsem v bezpečí skvělé rodiny, a proto mě ani ve snu nenapadlo, co se může stát. I když to byla tvrdá zkušenost, tak ale zase velice cenná. Naučila jsem se vidět svou sílu, pracovitost i odvahu. To není vůbec málo.

Neo: Vím, že se soudy s vaším exmanželem vlečou, a není nikde psáno, že vůbec získáte zpět, po čem toužíte, tedy finance z účtu i za prodej nemovitostí. Prvotní šok je za vámi, jak se s tímhle mementem žije?

Možná to bude znít divně a nepochopitelně, ale já už jsem za vším zavřela dveře, vůbec to neřeším. Minulost nezměním a je zbytečné se tím zabývat. Jestli mě něco mrzí, tak jsou to jiné věci než peníze.

Neo: Z Dalibora udělala podobná nouze houslového virtuose, kam dovedla vás?

Jedině zpět ke mně. Díky práci v realitce v marketingu, současně díky zkušenosti s moderací v televizi i díky sociálním sítím a práci v mém nadačnímu fondu Gabi, ve kterém pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy, jsem získala nové životní zkušenosti a našla činnosti, které mě baví a posouvají dál.

A jestli si něčeho vážím úplně nejvíc, tak mé rodiny a skutečnosti, že máme s přítelem nádhernou dcerku, která nám dělá radost každý den a samozřejmě je pro nás naprostou prioritou.

Neo: Prozatím jste se našla v profesi influencerky. Znamená to, že umělecké ambice a vysněná cesta umělce šly stranou?

A víte, že ne? Sice nemám ateliér, ale v době, kdy jsem s producentem a režisérem Petrem Větrovským natáčela autobiografický dokument Pravda se pořád vyplatí, který šel letos do kin, jsem se úplně mimoděk dostala ke zpěvu. Začalo to s kamarády, pak mi Petr nabídl nazpívat si titulní písničku k filmu. Překvapilo mě, jaký vyvolala ohlas a jaký měla úspěch. Tak si říkám, zda neudělat další. A první nápady už se rodí. K tomu jsem pro svůj nadační fond vytvořila sochu ženy v životní velikosti a ta si teď našla svého kupce. Takže máme díky tomu další finanční prostředky na zajištění péče pro klienty, kteří si nemohou tak nákladnou péči dlouhodobě dovolit. A mě to bavilo tak moc, že už mám před očima podobu další sochy, na které chci začít brzy pracovat.

Dobročinná práce mi dává ohromný smysl. Baví mě a mám úžasný pocit, když vidím, že jsme někomu z klientů pomohli žít lepší život. 

Rozhovor s Gabrielou Soukalovou vyšel v letním speciálu Neovlivní.cz, který měl v podtextu motto Nové začátky, druhý dech. Aktuální zimní speciál tištěného časopisu přináší sérii rozhovorů na téma Česko na slovenské odbočce. Magda Vášáryová, Pavel Kosatík, Jan Bubeník a Czeslaw Walek mluví o tom, zda i Česku hrozí “orbanizace” a proč někteří Slováci utíkají do Čech. PŘEDPLATNÉ.

---

Gabriela Soukalová (34)

• Bývalá česká reprezentantka v biatlonu, celková vítězka Světového poháru v biatlonu 2015/16, dvojnásobná stříbrná medailistka ze Zimních olympijských her 2014, bronzová medailistka z týchž her, mistryně světa ve sprintu, stříbrná z vytrvalostního závodu a bronzová ve stíhacím závodu z Hochfilzenu 2017, světová šampionka ve smíšené štafetě a držitelka stříbrného kovu z vytrvalostního závodu v Kontiolahti 2015.
• Ve výčtu ocenění by šlo ještě chvíli pokračovat, dodáme, že poslední závody absolvovala v roce 2017.
• Na jaře 2018 vydala autobiografii s názvem Jiná Gabriela Koukalová, kterou sepsala s novinářem Martinem Moravcem. Popsala v ní bez příkras sportovní zákulisí i vlastní dlouholeté problémy s poruchou příjmu potravin. Také proto založila Nadační fond Gabi, kterému se nyní věnuje a který pomáhá lidem s touto diagnózou.
• Moderovala pořad o celebritách s názvem Showtime na Primě a CNN Prima NEWS.
• Je rozvedená, jejím prvním manželem byl badmintonista Petr Koukal. Nedávno se zasnoubila s dlouholetým partnerem Milošem Kadeřábkem, mají spolu tříletou dcerku Izabelu Gabrielu.

Naposledy o sobě dala vědět v dokumentu režiséra Petra Větrovského s názvem Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí.

---