© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Letní speciál Neovlivní.cz kromě tradičních investigací přináší příběhy nových začátků. Marcel Gecov, Gabriela Soukalová, Jaroslava Michalcová, Martina Koníčková a Lucie Drlíková.
Jako dítě trénovala na půl plynu. Revoltovala proti diktátu disciplíny i přísné výchově rodičů. Přesto se Gabriela Soukalová dokázala stát nejlepší biatlonistkou na světě. Pět let stála na samém vrcholu, aby zjistila, že tam štěstí nenajde.
„Až budu nejlepší a budu nahoře, budu šťastná, protože na tom ‚kopci‘ je všechno – úspěch, štěstí, láska, radost i peníze.“ Nic z toho ale světová šampionka Gabriela Soukalová na svém kariérním vrcholu nenašla. Že mají větší váhu maličkosti lemující cestu kamkoliv, nejen nahoru, si uvědomila, až když přišel pád. Ten na samé dno právě ve chvíli, kdy si po konci sportovní kariéry postavila dům s vysněným ateliérem a chtěla malovat a tvořit.
O cestě k sobě a svému štěstí mluví dnes jiná Gábina Soukalová. Svou druhou kariéru staví na tom, co dělá radost jí samé – bez ohledu na obdiv a uznání okolí.
Neo: Na lyže vás postavili rodiče, oba sportovci tělem i duší, maminka dokonce stříbrná v běhu na lyžích na ZOH v roce 1984, táta lyžař a trenér. Žít odmalička sen rodičů a plnit ho nemusí být ještě nutně cesta člověku cizí. Jak to bylo u vás?
Popravdě jsem biatlon přijala jako svoji životní cestu asi až po vítězství juniorského mistrovství světa ve štafetě v roce 2009. Tehdy jsem svoji sportovní kariéru začala brát vážně. Do té doby jsem se takovému závazku vlastně docela vyhýbala. Měla jsem spoustu jiných zájmů. Bavilo mě malování, zpěv, hra na klavír, v čemž mě rodiče také podporovali, ale disciplína, ve které mi toho mohli předat nejvíc z hlediska svých zkušeností a dovedností, byla jasná, byl to sport. A já se jim zprvu hlavně snažila vyhovět. Jenomže jsem často trénovala na půl plynu. Když jsme třeba měli uběhnout nějaký úsek na trati, já čekala v půlce a s ostatními jen doběhla na střelnici. Nebo jsme s kamarádkou nasazovaly psovi sport tester, který měřil tepovou frekvenci, a samy jsme se ulívaly. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jak se říká. A docela dlouho mi to vycházelo.
Neo: V tom případě ve vás dřímal obrovský talent.
Bude to znít samolibě, ale myslím, že to tak bylo. Můžu jen poděkovat rodičům za skvělou genetickou výbavu. Mamka mi kdysi říkala, že jsem jezdila skluzem na lyžích, aniž bych se o to extra snažila, už ve dvou letech, kdy si vrstevníci na lyže sotva stoupli. Ale abych to nepřehnala, vzbudit se a rovnou zdolat kopec nejde. Zatímco si ostatní děti hrály, já od tří let pod taktovkou rodičů několikrát týdně trénovala a závodila. A nejen na sněhu. Plavala jsem, hrála míčové hry, prostě jsem si prošla všestrannou přípravou. A ve školních lavicích už jsem díky tomu měla přede všemi náskok.
Neo: Za to rodičům vděčíte, ale na druhou stranu byste ve věku děvčátka bývala raději držela štětec v ruce. Necítila jste se příliš tlačena rodičovskými autoritami někam, kam nechcete?
Jasně, občas jsem cítila velký tlak, kterému jsem se někdy bránila právě tím sabotováním. Faktem ale je, že mě bavila ta parta dětí na tréninku, ale trénink sám už mnohem méně. Navíc jsem měla doma přísný režim. A jelikož mě naši coby trenéři cepovali na každém kroku, bylo to: „Nechceš jít na trénink?“ Tak šup facka zprava, zleva. Na nějaké hluboké rozhovory a vysvětlování nebyl prostor, ani čas. Vím ale, že to se mnou mysleli vždycky dobře a starali se o mě nejlépe, jak dokázali. Dělali pro mě maximum, chtěli, abych využila svůj potenciál.
Neo: To víte dnes, tehdy jste dril z jejich strany přijala jako fakt? Nebouřila jste se? Myslím přímo, nikoliv sabotáž.
Dneska si uvědomuju, že bouřila. Skrytě. Tíhla jsem k takovým zvláštním skupinkám dětí, které se vymykaly a dělaly problémy. Bavilo mě být s nimi neposlušná. A taky mám od té doby ráda svérázné lidi, kteří se nestydí za svoji jinakost a dávají své autenticitě průchod.
Neo: Jak ta vaše autenticita v době školní docházky vypadala?
Chodila jsem za školu, nosila jsem domů poznámky a podnikala různé věci, které se rodičům určitě nelíbily. A dost možná jsem ke všemu byla hyperaktivní dítě, které nevydrželo sedět na jednom místě. Bublal ve mně nadbytek energie a ten se v lavici na židli nedá vybít. Nedokázala jsem se tím pádem soustředit a výuka mě nebavila. Vydržet do konce vyučování byl pro mě trest. Dneska se tomu říká ADHD, ale dřív jsem vypadala jako lump.
Jaké to bylo na samém vrcholu a pak na samotném dně? Kde vzít sílu na druhý život? Gabriela Soukalová odpovídá v Letním speciálu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.