Geriatr Kalvach: Neříkejme tomu stáří!

„Vážně nevím o ničem, co by reálně prodlužovalo život,“ říká průkopník moderní geriatrie Zdeněk Kalvach v rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz. Proč nás stáří děsí? A platí, že není pro sraby?

Valí se to na nás ze všech stran. Návody, jak zpomalit stárnutí. Jak stárnout ve zdraví. Jak si prodloužit život. Zdaleka už nejde jen o zdravý životní styl, vitamíny a zaručené krémy proti vráskám. Koncepty dlouhověkosti přitahují investory, kteří roztáčejí obří byznys, v němž jsou excentričtí miliardáři ochotni platit jmění třeba za krevní transfuze od vlastních potomků, aby omladili svůj organismus. Průkopník moderní geriatrie a gerontologie Zdeněk Kalvach je k tomu poněkud skeptický. „Vážně nevím o ničem, co by reálně prodlužovalo život. A nevěřím, že by množství lektvarů, které někdo pije, krev, kterou si vymění, a vitaminy, které polyká a bilancuje, skutečně zlepšilo kvalitu, funkčnost a délku života. Nehledě na to, že nežijeme proto, abychom byli zdraví, ale máme být zdraví, abychom nějak rozumně žili. A to se tímto přístupem rozbíjí,“ domnívá se. Proč nás vlastně stárnutí tak děsí? Platí, že stáří není pro sraby? A proč Zdeňka Kalvacha dráždí slovo stáří až tak, že by ho nejraději vymazal? I o tom je následující povídání.

Hagibor, z hebrejského překladu hrdina, je lokalita v desátém pražském obvodu. Místní si s tím názvem po léta spojovali hlavně dětský špitál stojící pod rušnou křižovatkou, ale úplně původně, ještě před válkou, sloužila budova jako židovský sportovní klub. Pak tu nacisté Židy internovali… Dnes je majetek zpátky v rukou těch, kterým patřil. Pražská židovská obec objekt přestavěla a před zhruba dvaceti lety otevřela nečekanou oázu klidu pro své seniory.

Ono odpoledne, kdy v Domově sociální péče Hagibor rozhovor s lékařem Zdeňkem Kalvachem vznikal, tu uznávaný geriatr, gerontolog a etik přednášel o tom, jak být šťastný ve stáří.

Neo: Povězte, co jste klientům poradil? Jak být šťastný ve stáří?

Probrali jsme pochopitelně kde co. A také 5P již zesnulého brněnského psychologa Josefa Švancary, která říkají, na čem by měl člověk pracovat. Je to prozíravost, pružnost, pochopení pro druhé, potěšení a perspektiva. Tedy mít nejen pohled dozadu, ale i dopředu – zachovat si perspektivu.

Neo: Když mluvíte o perspektivě: před námi je perspektiva, že bychom se mohli dožít zase vyššího věku. Dívala jsem se na poslední data ČSÚ, podle kterých se průměrná doba dožití meziročně zvýšila o téměř 0,8 roku. Ženy se v průměru dožívaly 82,8 roku a muži skoro 77 let. Co to pro českou společnost znamená?

Ono je to trochu nedorozumění, ve skutečnosti se nejedná o natahování života do stále vyšších a vyšších délek. Je pravda, že přibývá lidí, kteří jsou století a starší, ale zůstávají naprosto okrajovým segmentem společnosti. Jde o to, že v průběhu 20. století začala klesat úmrtnost u dětí, a to dál pokračuje. Čili nejdříve klesala úmrtnost u dětí, pak u mladých lidí, u lidí ve středním věku, v počínajícím stáří. Mluvilo se o tzv. rektangularizaci křivky dožívajících. Tedy že by ona křivka mohla vypadat tak, že klesá jen velmi, velmi málo, až dojde k poměrně rychlému vymírání v pokročilém stáří. Přírůstek v naději dožití se realizuje především klesající úmrtností v tom segmentu života, kterému se říká stáří. A to je další nedorozumění, protože – co je stáří? Od kdy o něčem hovoříme jako o stáří? Je to nejen biologická danost, ale podstatně též sociální konstrukt.

Pro společnost prodlužování doby dožití nemusí znamenat nic strašného. Ano, před pár lety vyšla řada publikací o tom, jak může být stárnutí populace katastrofou či výzvou. Ale skutečně nejde o to, že by se dramaticky prodlužoval věk do nemohoucího stadia, že by významně přibývalo nemohoucích starých lidí. Naopak, procento těch, kteří jsou zcela odkázaní na pomoc, se významně snižuje.

Když se mluví o stárnutí populace a o tom, co to znamená, měli bychom si také konečně říci, co to vlastně je stáří a co si pod tím kdo představuje. Třeba: jaká je funkční zdatnost lidí určitého věku?

Když se řekne, že přibývá lidí ve věku 65 plus, tak to přeci nejsou stejně zdatní nebo nezdatní lidé, jako byli před padesáti lety. Dnes to jsou lidé v úplně jiném nastavení. I proto považuji všechny ty diskuze nad tím, jestli prodlužovat věk nároku na důchod – jde o prodloužení o sedm měsíců a je nad tím debata jak blázen – za naprostý nesmysl. Osobně naprosto souhlasím s tím, aby se věk odchodu do důchodu prodlužoval alespoň synchronně s tím, jak se prodlužuje naděje dožití. Zvlášť na začátku toho, čemu se říká stáří, nejde o roky marného a nemohoucího života.

Líbí se mi britská snaha, aby se místo stáří říkalo zralá dospělost. Aby se zlomil ten stereotyp, podle kterého lidský život dělíme na tři fáze – dětství, tedy věk předproduktivní, dospělost – věk produktivní a stáří – postproduktivní. To je přeci strašná představa: Člověk nemůže být postproduktivní, to není možné, vždycky tu nějaká produktivita je.

Neo: Takže jak byste tomu říkal?

Nesporně někdo je mladý, někdo starý, ale systémově, společensky jsem pro, aby se pracovalo s tím, že je tu mladší a starší dospělost. A přestal se vytvářet vyloučený, segregační přístup, jako by stáří bylo něco úplně specifického. To, co člověka vyřazuje z občanských či pracovních aktivit, totiž není jeho věk. Jsou to nemoci.

Neo: Stáří, jestli tedy s tím termínem můžeme ještě chvíli pracovat, jste označil za sociální konstrukt. Jak jste to myslel?

Byl bych rád, abychom ten termín zmiňovali co nejméně (směje se).

Stáří má, podle mého, triální povahu. Je to biologická danost – všechny živé organismy stárnou. Za druhé je to psychická sebereflexe a stylizace. A za třetí je to sociální konstrukt. Protože společnost stanoví, a tím pádem také může jiné vyřazovat, do stáří. Někdo se může dozvědět, že je starý, protože dosáhl určitého věku – to je třeba nucené věkové penzionování. Nebo vám od určitého věku nedají finanční instituce půjčku. A tak podobně. Obvyklá je hranice 65 plus. Je to trochu zkušenostní konstrukt, ale v každém případě sociální konstrukt. Ten vytváří nějaký stereotyp, vzniká narativ, narativ stereotypizuje, a to se točí pořád dokola.

Co tedy funguje, abychom si dobře žili? Rozhovor se Zdeňkem Kalvachem jsme přinesli v květnovém časopise Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Nadace České spořitelny