Uznávaný režisér Jan Hřebejk se ocitl poprvé v životě bez práce. Co prožívá a jak vnímá třeba schůzky Faltýnka a spol., kteří za téhle situace řeší, jak „podojit stát“?
Kultura jako taková byla v obou vlnách pandemie první na ráně, první zakázaná. Natáčení se zastavila, divadla zavřela, televize vysílají reprízy… A vládní pomoc této branži je mizivá.
„Statisíce lidí a jejich rodin jsou ve vážných problémech a my sledujeme narcistní paní ministryni, která se neustále fotí na Instagram a mluví o tom, jestli deficit bude 500 miliard, nebo možná jednou tolik. Čekáte nějakou solidaritu, a místo toho přicházejí urážky, amatérismus a také podvodnictví,“ shrnuje Jan Hřebejk.
Neo: To mi povězte: šel už by o dnešní době natočit celovečerní film?
Teď budu mluvit jako filmař, a ne jako člověk, který v tom zrovna žije. Ta situace je naprosto výjimečná. Je to drama, které zažívají lidé po celém světě. A díky tomu v sobě skrývá řadu příběhů – od těch nejdramatičtějších, které si dokážeme představit, nebo které vidíme, jako je otázka života a smrti při úsilí lékařů v první linii, příběhy vědců, kteří hledají lék, dramata politiků, kteří se snaží situaci řešit, anebo z ní něco vytěžit, což by mohla být fraška… Strašně lidí příšerně zchudlo, mnoho lidí bohatne. A do toho lidé bojují o život, umírají. A na to všechno se dá umělecky reagovat v celé škále žánrů. Člověk zažívá věci komické, dojemné, nepříjemné, které se o sobě třeba dozvídá…