Hřebejk: Pandemie jako námět na film tu bude řadu let

Uznávaný režisér Jan Hřebejk se ocitl poprvé v životě bez práce. Co prožívá a jak vnímá třeba schůzky Faltýnka a spol., kteří za téhle situace řeší, jak “podojit stát”?

Kultura jako taková byla v obou vlnách pandemie první na ráně, první zakázaná. Natáčení se zastavila, divadla zavřela, televize vysílají reprízy… A vládní pomoc této branži je mizivá.

 „Statisíce lidí a jejich rodin jsou ve vážných problémech a my sledujeme narcistní paní ministryni, která se neustále fotí na Instagram a mluví o tom, jestli deficit bude 500 miliard, nebo možná jednou tolik. Čekáte nějakou solidaritu, a místo toho přicházejí urážky, amatérismus a také podvodnictví,“ shrnuje Jan Hřebejk.

Neo: To mi povězte: šel už by o dnešní době natočit celovečerní film?

Teď budu mluvit jako filmař, a ne jako člověk, který v tom zrovna žije. Ta situace je naprosto výjimečná. Je to drama, které zažívají lidé po celém světě. A díky tomu v sobě skrývá řadu příběhů – od těch nejdramatičtějších, které si dokážeme představit, nebo které vidíme, jako je otázka života a smrti při úsilí lékařů v první linii, příběhy vědců, kteří hledají lék, dramata politiků, kteří se snaží situaci řešit, anebo z ní něco vytěžit, což by mohla být fraška… Strašně lidí příšerně zchudlo, mnoho lidí bohatne. A do toho lidé bojují o život, umírají. A na to všechno se dá umělecky reagovat v celé škále žánrů. Člověk zažívá věci komické, dojemné, nepříjemné, které se o sobě třeba dozvídá…

Ale otázka je, že taková ta okamžitá atraktivnost je jedna věc. Druhá věc je hlubší, filosofická, nebo umělecká reflexe. Všechno bude navíc dobíhat dlouho. Za prvé to ještě nekončí – je tu druhá vlna, vypadá to, že je dramatičtější, byť se objevují vakcíny i nadějné zprávy. Ale vzhledem k rozsahu pandemie je pravděpodobné, že se tohle jako námět bude objevovat ještě řadu let.

Neo: Co jste se o sobě v době první vlny dozvěděl vy? S jakými pocity jste se potýkal?

První pocit byla samozřejmě úzkost. A následovala nejistota, protože jsem přišel o práci. A už je to skoro rok. Od dob svého produktivního věku jsem nikdy nebyl rok bez práce. Živím celou rodinu. Mám děti ještě ve škole a ženu v domácnosti. Nemám sice zaměstnance a neplatím nájem za prostory… Ale nežiju z hvězdného prachu, jak si někdy myslí lidé, když čtou v časopise o hollywoodských hvězdách a jejich honorářích.

Každý začne dělat hlavně sebezáchovné věci. Zrekonstruovali jsme dům, tak jsme ho hned pronajali. Z toho částečně žijeme a bydlíme na chatě.

A protože lidská psychika funguje na základě nějakého vyvažování, tak si říkáte: k něčemu je to asi dobré. Najednou zjistíte, že jste více se svou rodinou. Na jaře to pochopitelně bylo optimističtější, že se počasí zlepšovalo a v Čechách ta první vlna nebyla brutální. Jak ostatně pravil Bureš: best in covid. Těší vás, že jste s rodinou, že děti udělaly přijímačky na gympl. Jste jak na houpačce. Chvíli jste v nějaké úzkosti, vnímáte zprávy, které jsou naprosto katastrofické, a pak hned vidíte, jak ministr zdravotnictví chystá se šéfem poslanců vládnoucí strany pravděpodobně nějaké pokoutní šmé, protože prostě nemůžou nevyužít nouzového stavu, aby jim nezůstalo něco za nehty.

Ale dost legrace, lidé v uměleckých oborech jsou na tom skutečně špatně. Houslisti nebo baleťáci se totiž nemůžou scházet s Faltýnkem a plánovat, jak šikovně v této situaci podojit stát. Tady jsou teď pochopitelně tisícinásobné možnosti než ty bájné „dotace umělcům“, což je z hlediska čerpání pana premiéra jen „mr*ka z krtka“. My se přeci zabýváme volnočasovými aktivitami, jak říkají gumy. Nejen toastovým chlebem sice živ je člověk, ale scénář o sto milionů prostě nenavýšíš. Našinec se v tu chvíli ještě víc sklíčí, nase*e, je v beznaději.

Pro mě není normální sedět doma a koukat do zdi. Ale stále jsem si vědom, že jsou v této situaci lidé po celém světě.

V co Jan Hřebejk věří a jak vypadá život režiséra bez práce v praxi? Čtěte v časopise Neovlivní.cz. Předplatné ZDE:

Zdroj náhledové foto: Archiv Jana Hřebejka