„Dokud nebude řešena otázka jaderného programu a dokud nedojde ke změně vnitřního mocenského uspořádání v Íránu, zůstane jakákoli dohoda pouze dočasná,“ píše bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.
Írán v posledních dnech předložil Spojeným státům nový návrh, který má formálně otevřít cestu k ukončení konfliktu. Jeho jádrem je nabídka znovuotevření Hormuzského průlivu a deeskalace vojenských operací výměnou za zmírnění americké námořní blokády. Na první pohled jde o významný posun, který reaguje na hlavní bezpečnostní a ekonomické obavy Západu.
Při bližším pohledu je však zřejmé, že návrh se vyhýbá samotnému jádru sporu. Írán v něm nečiní žádné konkrétní závazky v oblasti jaderného programu, zejména pokud jde o vysoce obohacený uran nebo samotnou schopnost obohacování. Tyto otázky jsou odsouvány do budoucna, bez jasného rámce nebo garancí. Návrh tak řeší aktuální vojenskou eskalaci, ale nikoli strategickou hrozbu, která k ní vedla.
Právě proto je americká reakce opatrná. Návrh je vnímán jako krok správným směrem, ale nikoli jako dostatečný základ pro komplexní dohodu. Bez řešení jaderné dimenze by jakékoli příměří zůstalo dočasné a křehké.
Strategie odkladu: proč Írán nechce řešit jádro problému
Íránský návrh odráží dlouhodobou strategii, která kombinuje diplomacii s taktikou odkladu. Teherán se snaží získat čas, snížit okamžitý vojenský tlak a zároveň si zachovat své klíčové strategické schopnosti. Odložení jaderných jednání není náhodné. Írán si uvědomuje, že právě jaderný program je hlavní páka, kterou disponuje. Jakýkoli předčasný ústupek by znamenal ztrátu této páky bez jistoty, že Západ splní své závazky. Návrh tak vytváří asymetrii: Západ by získal krátkodobou stabilitu v Hormuzském průlivu, zatímco Írán by si ponechal dlouhodobou strategickou výhodu.