Iva Pekárková: Země jde možná vážně do kelu

Iva Pekárková vydala už více než třicet knih. Ale od roku 1985, kdy emigrovala z Československa, rozhodně nebyla jenom profesionální spisovatelkou. Tou vlastně nebyla nikdy. Taxikářka, sociální pracovnice, barmanka, tlumočnice, zednice… O tom, že žena dělá taxikářku v New Yorku, natáčela dokonce i německá televize. Při našem rozhovoru vyšlo najevo, že ke svým profesím nedávno přidala novou. Iva Pekárková je v současné chvíli kostelnicí. Ale bez ohledu na střídání profesí je v něčem stále stejná: Otevřená, vtipná, bezprostřední, s nadhledem.

Během našeho rozhovoru, který se odehrál loni před Vánoci, se Iva Pekárková balila do deky. Vysvětlila mi, že byt vytápí jen na 17 stupňů, aby se chovala ekologicky. Ohledně toho, kam se naše planeta řítí, je „obezřetná pesimistka“. Jinými slovy – nevidí to právě růžově. Environmentální žal pociťuje, ale energii a radost ze života jí nebere. Bylo to trochu komické: Setkali jsme se na Zoomu. Ona v Londýně, já v Řevnicích. U ní 17 stupňů, u mě 18.

Neo: Nedávno jste v jednom rozhovoru říkala, že jste si na dvorku domu, který sdílíte s dalšími nájemníky, postavila takovou kůlnu, kam se tak akorát vejde stůl a židle a kde píšete. Teď tam ale nesedíte, že?

Ten můj „domeček“ už je pryč, už jsme někde jinde. Ale není to špatné – máme větší byt a jsem teď kostelnicí. I můj „skoromanžel“ (partner Ivy Pekárkové, pozn. red.) je kostelník.

Neo: Kostelnice? To jste ještě asi nebyla…

Ne, to je novinka. Seběhlo se to rychle. Majitel domu, kde jsme bydleli, nesplácel hypotéku, dům propadl bance. Kamarád mi poslal inzerát, ve kterém nabízeli byt a práci kostelnice. Přihlásila jsem se a vzali mě.

Neo: Co jako kostelnice děláte?

Je to docela výzva. Teď po nás třeba chtějí, abychom vyprali záclony, které jsou asi šest metrů dlouhé, a těžko říci, jak je dostaneme z oken. Kostel je docela zanedbaný, náš předchůdce na údržbu zvysoka kašlal. Ale je fajn, že je to unitářský kostel, takže je jim úplně jedno, že jsem ateistka, a já se nemusím nijak přetvařovat. Ostatně unitáři o sobě říkají, že polovina z nich jsou agnostici a polovina ateisti.

Neo: To jsem rád, že hned na začátku rozhovoru máme novinku. Ale jak jsem vám psal, chtěl bych si povídat mimo jiné o „krizi demokracie“, což je téma, pro které jsme se v redakci pro zimní speciál rozhodli. Inspiroval nás rozhovor se švédskou politoložkou Sofií Näsström. „Krize demokracie“ samozřejmě není nic nového, ale ona o tom mluví velmi hezky. Zjednodušeně mluví o dvou provázaných rovinách: Na lidi doléhá spousta problémů a bojí se budoucnosti. A zároveň vidí, že jako jednotlivci toho moc nezmůžou. Mnoho z nich to vede k pocitu, že by bylo dobré mít silného vůdce, někoho, na koho je možné se spolehnout…

Jak říkáte, o „krizi demokracie“ se mluví desítky let. Je otázka, jestli se opravdu prohlubuje, nebo to jenom každá nová generace vidí vždy ostřeji. Lehce se přikláním spíš k té druhé možnosti…

Neo: Ale jsou tu přece nové věci. Vždyť vy jste zažila v Londýně brexit. Pro proevropské liberály to přece musel být naprostý šok…

Čím dál tím víc si myslím, že ta dvě procenta, která nakonec rozhodla, zařídil Rupert Murdoch (mediální magnát, pozn. red.). Ne, není to nějaká konspirační teorie. Prosté pozorování. Po čtyři týdny před referendem byl na titulce jeho bulváru The Sun každý den úvodník na téma, proč nemáme zůstat v Unii, jak nás zotročuje a ponižuje. Lidé, kteří si nebyli jistí, tomu podlehli. The Sun navíc mistrovsky pracoval s polopravdami a emocemi. Psal například o tom, že po vystoupení z Unie se zbavíme přistěhovalců z východní Evropy. To je částečně pravda. Ale dali k tomu fotku skupinky opravdu strašlivých hrdlořezů, kteří se snaží překonat nějaký plot. V mysli „blbečků“, kteří čtou The Sun, se to propojilo.

A musím říct, že se stydím za některé krajany. Hrozně si stěžovali, že také nemůžeme v referendu hlasovat, že by určitě byli proti EU, abychom se těch migrantů konečně zbavili. Abychom se tedy zbavili nás…

A do toho ještě Boris Johnson, který v kampani docela normálně lhal. Tvrdil, že každý týden dáváme do EU 350 milionů liber a že bychom je mohli dávat třeba do zdravotnictví. Je to lež. Ale jemu to bylo úplně jedno. A lidem, kteří mu uvěřili, taky.

Neo: No vidíte, vy jste pojmenovala hned tři zásadní věci, které přispívají ke krizi demokracie. Mediální magnáti a velké peníze udávají tón kampani. Lidé, jak vy říkáte „blbečci, kteří čtou The Sun“, jsou snadno manipulovatelní. A politici lžou. Tak co s tím? Funguje ještě ta demokracie? Nemají pravdu ti, co říkají, že stejně nemůžeme nic ovlivnit?

Máme pořád ten svůj jeden hlas. Víc ne. Ale to je demokracie. Rezignovat a říct si, že nepůjdu k volbám, protože to stejně vyhraje nějaký hajzl, je to, čemu se říká „sebenaplňující proroctví“. K volbám nepůjdu já, nepůjdou tam moji kamarádi, nepůjdou tam další podobně naladění lidé. A ten hajzl vyhraje.

Neo: Předpokládám ale, že „krize nekrize“, pořád tu současnou demokracii vnímáte jako něco lepšího, než bylo to, z čeho jste v roce 1985 utíkala…

Samozřejmě. Já jsem utíkala ze země, která byla v postavení poddaného vůči roztahovačnému diktátorskému státu. Životy lidí ten stát nalinkoval dopředu. Někomu to mohlo vyhovovat, jako jistota. Mně daleko víc vyhovuje, že můžeme dělat chyby. Svoje vlastní chyby.

Neo: Ostatně, když se vracíme k naší minulosti, co jste říkala prezidentské volbě? Znovu se to téma vrátilo nedávno v souvislosti se státními vyznamenáními. Máme prezidenta bývalého komunistu! Jak mohou chartisti převzít vyznamenání od komunisty?

No, musím říct, že Petr Pavel také není moje první volba. Na druhou stranu je násobně lepší než to, co jsme tu měli předtím. A násobně lepší, než co jsme si také mohli zvolit. Navíc já nejsem typ, který musí politiky zbožňovat, obdivovat. Ano, občas, mimořádně, se někdo povede tak jako Václav Havel. K němu cítím dodnes velkou úctu. Ale to je naprostá výjimka… A obecně si myslím, že jsme se s minulostí vypořádali docela dobře.

Neo: Jak to myslíte?

Počkejte, ještě se zeptám já vás: Jak jste starý?

Neo: Jsem stejný ročník jako vy.

Tak to je dobře, to máme spoustu společných zkušeností a můžeme se o té minulosti bavit. Ono totiž už mnozí lidé, kterým je dnes 40, o tom světě před revolucí nevědí nic. Chtěla jsem se ujistit, připadal jste mi mladší, vypadáte takový vyžehlený…

Neo: Myl jsem si dnes vlasy.

Jasně, tak to je v pořádku! A abych vám tedy odpověděla: cestovala jsem v roce 1998 pár měsíců po Rumunsku. A tam nám mnohde ukazovali, že mají vystavené fotografie Ceaușeska (Nicolae Ceaușescu; diktátor byl po pádu režimu v prosinci 1989 popraven, pozn. red.). Uctívali ho jako ikonu. U nás ti pohlaváři sice nedostali tresty, jaké si zasloužili, ale zase jsme si nevytvořili mučedníky. To nebyl špatný kompromis.

Neo: Nevím, nakolik sledujete dění v Česku, ale zrovna nedávno jsme s kolegy diskutovali o tom, jak mladším čtenářům přiblížit ten svět před revolucí. Zaznamenala jste tu hladovku Jiřího Gruntoráda kvůli nízkým penzím chartistů?

Jasně, to je hrozná prasárna.

Neo: A teď, jak tohle vyložit někomu, komu je dvacet? Že někdo sedí u psacího stroje, ťuká do něj dvěma prsty, má tam osm kopíráků, nemá internet, mobil, tiskárnu, počítač… Přepíše takhle Seiferta a Reyneka a dostane za to čtyři roky ve vězení. To je přece úplně jiný „pamětnický“ svět…

No to jim nepřiblížíte. Ale jak říkám, to se týká i lidí, kterým je dnes 40. Ne že by byli hloupí, nebo nechtěli vnímat. Ale prostě jim tehdy bylo šest.

Neo: Tím mě přivádíte k dalšímu tématu. Když je to pro ty mladší a střední generace už dávná minulost, znamená to, že jsme se také změnili? Vy Česko už dlouho pozorujete zvenčí – už nejsme ti šovinističtí netolerantní burani, kteří se neumějí chovat k migrantům, černochům, ženám, gayům, lesbám…?

Když přijedu do Česka bez „skoromanžela“ (partner Ivy Pekárkové je Nigerijec, pozn. red.), mám pocit, že se to hrozně změnilo a je to na dobré cestě. Když přijedeme s Miláčkem, tak mám pocit, že Češi jsou ti šovinističtí zaprdlí netolerantní burani… Je to prostě úplně jiné než tady v Londýně. Tady jsme běžný pár. Já, šedesátiletá běloška odkudsi z východu, on o trochu mladší černoch odkudsi z Afriky. Naprosto normální. Ohlédne se za námi jenom úplný blbec.

V Praze jsem si dlouho – a vlastně pokaždé, když se vracím – musela vyslechnout, proč proboha žiju s černochem? To mě nikdo jiný nechtěl? Žádný normální Čech? Jsem divná?

A pak je tu ještě jiný typ lidí, říkám jim agresivní nerasisti. Jednou jsem nechala Miláčka čekat v nějaké hospodě, musela jsem něco vyřídit. A tam si k němu přisedl takovýhle týpek. Objímal ho, křičel na něj, jak je skvělé, že je černoch, líbal ho na hlavu, úplně ho oslintal. Miláček utekl a čekal na mě v parku. Chudák, s tou mokrou hlavou…

Neo: Ale přece jenom se to lepší, ne?

Lepší, určitě. Ne všichni chtějí dát „skoromanželovi“ rovnou do držky.

Neo: Dobře, tak ještě jedno téma, které se také hodně týká mladších lidí. A je zásadní i pro to, čím jsme začali – pro krizi demokracie, pro to, že se lidé nedokážou vypořádat s tím, jaké se na ně valí problémy. Takže ekologie. Někteří lidé dnes o sobě říkají, že je sužuje, ono je to takové bombastické… A teď mi to vypadlo.

Environmentální žal.

Neo: Ano, děkuji, environmentální žal. A to je přesně ono. Planeta se řítí ke katastrofě, už už se otepluje o dva stupně a my můžeme co? Třídit odpad. Ale to vážně nestačí… To je ta bezmoc, ta rezignace, ta krize…

No, ale ono to tak vážně může být. Země jde možná vážně do kelu. My dva se toho už nedožijeme, ale děti našich dětí bohužel možná ano. A to už nejsou nějaká biblická proroctví o konci světa. Tohle je vědecky podložené. A my s tím vážně nemůžeme moc nadělat. S několika kamarádkami jsme si už mnohokrát notovaly, jak je dobře, že nemáme děti, nebo že naše děti nemají děti…

Příklad. Miláček je teď v Nigérii. A říká, že možná už druhý rok po sobě nepřijde harmatán. To je vítr ze Sahary, který přináší mimo jiné i ochlazení. Místo 42 stupňů může být třeba 28 stupňů. Vloni nepřišel. A kmenoví stařešinové říkali, že to nikdo nepamatuje. A letos asi znovu. Jenže v těch 42 stupních se nedá celý rok žít. Neboli nebude to trvat dlouho a bude jen jedna migrace – ekologická. Lidé prostě půjdou z míst, kde se už nedá žít, tam, kde to ještě jde… A zase, co s tím tak asi můžeme udělat…

Neo: Nezkusíme na závěr nějakou optimističtější vizi?

Sorry, to není výsledek nějaké mé špatné nálady. Je to prostě opravdu čím dál horší. I s postupem globalizace. My ten svět stále víc známe. A vidíme, že to není v háji jenom u nás. Ale že je to v háji i jinde.

Neo: No ano, vnímám to podobně. Nedávno jsem si počítal svoji uhlíkovou stopu. Jsem vegetarián, skoro nejezdím autem, nelétám letadlem, topíme dřevem, třídíme, co to dá, snažíme se… A vyšlo mi to na hraně udržitelnosti. Takže když můj životní styl je na hraně, tak to vážně nevypadá na velké naděje…

Šance je v tom, že to blbě spočítali. Netrpím sice environmentálním žalem, ale obecně jsem obezřetná pesimistka.

Neo: A nemůže ten optimismus přinést alespoň technologie? „Technooptimismus“ – naučíme se ukládat kysličník uhličitý, najdeme nové zdroje energie…

Jsem obezřetná environmentální pesimistka a umírněná technologická optimistka. Je totiž opravdu možné, že najednou zahlédneme nějaké možnosti, které zatím nevidíme, přestože jsou přímo před námi. Právě jsem na tohle téma psala glosu – Poučení ze žraločího vejce.

Byla jsem s kamarádkou na pláži a ona říkala: „Podívej, žraločí vejce.“ Vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Studovala jsem sice přírodovědu, ale celý život jsem žila v přesvědčení, že žraloci jsou živorodí. Žraločí vejce? Nesmysl! Jakmile jsem ale „prozřela“, už jsem ta vejce taky dokázala vidět a nacházet.

Neo: To už začíná vypadat jako trošku nadějnější vyústění rozhovoru. A zkusím to ještě: Máte nějakou svoji vizi, svůj způsob, jak se s těmi všemi žaly a globálními krizemi vyrovnat?

Ano, je tu jedna možnost, která se mi líbí. Všichni umřeme. Ne, to není úplně skvělý závěr, ale počkejte. Takže všichni umřeme a s tímhle vědomím můžeme dělat nikoli nutně to, co nás baví, ale to, co považujeme za důležité.

---

Rozhovor vyšel v Zimním speciálu Neovlivní.cz

---

Iva Pekárková (60)

• Spisovatelka, překladatelka, tlumočnice, taxikářka, sociální pracovnice, barmanka i kostelnice se narodila v Praze.
• Vystudovala tu gymnázium a až do emigrace v roce 1985 studovala mikrobiologii a virologii na UK.
• V roce 1985 emigrovala, 10 měsíců strávila v uprchlickém táboře u Vídně, pak se dostala do New Yorku. Psala a živila se taxikařením.
• V roce 2002 se v Praze poznala se svým nigerijským partnerem a ten ji o tři roky později „odvlekl“ do Londýna. Tam od té doby po většinu času žijí. S Českem zůstává v kontaktu. Píše česky, vydává knihy v češtině, píše komentáře pro česká média. Nevadilo by jí žít v Česku, ale její partner dává přednost Londýnu.
• Vydala už víc než 30 knih. Zatím poslední vyšla letos. „Jsou to příhody, které skoromanžel aportuje ze své práce u dráhy, kde dělá už asi 15 let,“ říká.

Zdroj náhledové foto: Kateřina Janoušková (se souhlasem)