Ivan Hlas: I Bejby by se bouřil

Rok 1993 už pomalu končil, když do českých kin vtrhl celovečerní debut Jana Hřebejka Šakalí léta. A byla to událost. Dobové recenze o snímku psaly jako jasné ukázce, kam míří polistopadový vývoj české kinematografie, jiné zas připomínaly, že od Starců na chmelu z roku 1964 tu vlastně nikdo muzikálový film nenatočil. A diváci, ti si Bejbyho a jeho partu spjatou s Radiem Luxembourg a marně vzdorující častuškám zamilovali. Filmu by ovšem byla půlka nebýt songů Ivana Hlase. „Na kolena“ nebo „Jednou mi fotr povídá“ jsou výpovědí o vzpourách mládí, které platily tehdy a platí i dnes. „Myslím, že i dnes je proč se bouřit,“ říká Ivan Hlas na okraj rozhovoru. „Doma jsem byl vychovaný, že nejhorší jsou dvě věci: lhát a žalovat. A najednou zjišťuji, že v téhle společnosti se někdo snaží prosadit, že to je normál. A revolta mladých tu opravdu je. Jenom se to snaží zakrývat tvrzením, že na venkově lidi nerevoltují, a to není pravda. Jenom málokdo z mladých se přece spokojí s tím, když mu někdo dává takovýhle příklad a radí, že se bude mít líp, když s tím pojede.“

Formovalo jej dětství na pražské Hanspaulce. Pak taky třiadvacet zaměstnání, která za totality vystřídal. Byl kulisákem, knihkupcem, odečítačem vody i pošťákem. Ale, jak sám říká, po celou dobu byl hlavně muzikant. Mánička, která si prostě neostříhala vlasy a při prvním rozhlédnutí po hospodě věděla, kdo je spřízněná duše. I o tom bude řeč. Cenami ověnčený hudebník byl na vrcholu popularity v době, kdy do kin vstoupila Šakalí léta. „Do té doby jsem vydal už tři desky a byly poměrně úspěšné, tak jsem věděl, co to znamená. Ale filmovou muziku jsem nikdy před tím nedělal, to bylo výjimečné,“ vzpomíná dnes Ivan Hlas.

Neo: Stihl jste v životě leccos. Byla práce na Šakalích létech něčím, co nebylo nikdy předtím ani potom?

Každopádně ano. Legrační je, že když za mnou režisér Hřebejk se scenáristou Jarchovským s nápadem na film přišli, tak jsme jim to s autorem předlohy, Peťou Šabachem, šli rozmluvit. Že z té kraťounké povídky, která jenom nastiňuje dospívání a pár věcí kolem, nejde udělat celovečerní film, natož muzikál. Oni nás přemluvili, já jsem ještě musel udělat něco jako konkurs, tak jsem udělal jednu písničku navíc a pak to začalo.

Rozhovor s Ivanem Hlasem vyšel v letním tištěném Speciálu Neovlivní.cz.

A bylo to výjimečné nejen pro mě. Byla to prvotina pro režiséra, scenáristu a plno dalších lidí. Účastnilo se jenom pár zkušených lidí od filmu, takže to bylo takové hodně hektické, nadšenecké natáčení. Hrozně rád na to vzpomínám. Třeba Honza Hřebejk mi nedávno řekl, že kdyby měl zkušenosti, jaké má dneska, tak by do toho nešel. Kdyby věděl, kolik chyb se tam udělalo nebo třeba technické problémy… Takže zaplaťpánbůh, že do toho šel. Byla to úžasná parta.

Neo: Film si zachoval dobrou pověst dodnes, tak zase tam moc těch chyb být nemohlo?

Byly takové technické věci. Třeba se postavilo veškeré osvícení, když se čekal déšť. Přišel déšť, všechno porupalo a škoda byla za miliony.

Neo: Od té doby jste už nikdy nic podobného nedělal?

Dělal jsem celovečerní pohádku (Jak si zasloužit princeznu, pozn. red.). Tam byla jenom jedna písnička – závěrečná – Verunčina píseň lásky a jinak to byla scénická hudba, kdy jsem si pozval kamarády, smyčcové kvarteto. Pak jsem se ještě účastnil na Báječných létech pod psa. Tam scénickou hudbu dělal Michal Dvořák z Lucie. Měl jsem závěrečnou písničku a on z té závěrečné písničky vycházel k scénické hudbě. No a pak nějak už to začal dělat někdo jiný. Tak to v životě chodí.

Neo: Není vám to líto?

To víte, že by mě to bavilo, ale když není poptávka, tak nic nenadělám. Teď Norbi Kovács, se kterým hraju v tom našem triu (Ivan Hlas Trio, pozn. red.), dostává nabídky k filmům, tak mu vždycky s něčím pomůžu. Udělám text k písničce nebo tak.

Neo: Těžko se dá pochopit, proč jste toho nechal. Nedá se říct, že by muzikálů jako Šakalí léta bylo po listopadu nějak hodně. I před listopadem si člověk vzpomene ještě tak na Starce na chmelu.

Repro Neo

Je pravda, že jsem potom pár scénářů odmítl, protože se mi nelíbily. Ale to fakt nešlo, tam jsem se nehodil. Jsem rád, co se stalo kolem Šakalích let, a i ta pohádka byla pěkná.

Neo: Šakalí léta jsou obrazem revoltující mládeže. Co jsem nepochopil – proč vlastně revolta z konce padesátých let oslovila úplně jinou generaci? A vy navíc taky nejste z konce padesátých let.

Myslím, že to platí pořád. Kdo jako mladý nerevoltuje, aspoň trochu, tak není pořádným člověkem. Proto mají příběhy revoltujících part a vlastně dětí odezvu odjakživa. K tomu tady byla revolta hudební. Když přišel rock ‘n’ roll, musela to být strašná bomba. A lidé, kteří dělali muziku té doby, museli být naštvaní. Pak přišel bigbít nebo rock, jak se říká, tak to zas byli naštvaní ti z rock ‘n’ rollu. Pořád se děla nějaká revolta a s tím se vezly společenské věci. Málokdo už ví, že za tancování rock ‘n’ rollu byli lidi zavření natvrdo. Na Žofíně si zatancovali a zavřeli je. Nebylo to jen ve slovech. Nějak mi poslední dobou i v té muzice chybí nějaká další vlna nebo něco opravdu zajímavého.

Neo: A že právě vy máte sklony k rock ‘n’ rollu? Přece jste dospíval v 70. letech, v časech bigbítu, a z vašeho pohledu byl rock ‘n’ roll nutně hudba pro staré lidi.

Když jsem udělal Šakalí léta, tak mně plno starých rock ‘n’ rollistů včetně Mikiho Volka říkalo, že takhle to teda neznělo. Tak jsem musel říkat, že to je můj pohled, protože jsem byl tenkrát ještě malej, když se hrál dřevní rock ‘n’ roll. Myslím, že většina mi to uznala jako takovou licenci.

Neo: V čem byla skutečná 50. léta jiná než muzikál?

Možná se všechno hrálo víc rovně. On rock ‘n’ roll je naprosto rovný rytmus a já to tam mám trochu víc načichlé tím rockem. Ale byl jsem šťastný, když mě pochválilo plno lidí, co to hrávali. A byli rádi, že zájem o jejich kapely najednou po tom filmu vzrostl a že můžou zas jezdit.

Neo: Mládež, která v Šakalích létech zaplála pro zakázaný rock ‘n’ roll, se tím zároveň uzavírala do určitého ghetta. V 70. letech to s bigbítem asi bylo stejné?

To bylo určitě. Možná na konci 50. let a v přechodu do šedesátých byla větší naděje. Opravdu se začalo hrát něco jiného v rádiu a podobně. Kdežto ta sedmdesátá se naopak uzavírala. Tehdy to bylo trochu hlavou proti zdi. Ale přežít se dá ledacos.

Ivan Hlas (65)

Foto: Markéta Kolínská
• Písničkář a hudebník, držitel Českého lva za nejlepší filmovou hudbu z roku 1993 (Šakalí léta).
• Vyučený knihkupec, po sedmileté praxi vystřídal 23 různých zaměstnání.
• První skupinu – tehdy šlo o školní kapelu – The Mice založil v roce 1968. A už tehdy se pokoušel o vlastní tvorbu. Od roku 1971 působil jako soukromý písničkář a hrál už především vlastní věci.
• Působil v řadě kapel, namátkou Žízeň, Navi Papaya, Yo-Yo band, s Ondřejem Hejmou spoluzakládal Žlutého psa, v roce 1983 zakládá Nahlas. V současnosti vystupuje s Norbi Kovácsem a Olinem Nejezchlebou v Ivan Hlas Triu.
• Zahrál si i na divadle: S Ladislavem Smoljakem spolupracoval jako muzikant a herec na divadelní hře Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého. V divadle ABC se podílel na hře Bedřich Smetana – The Greatest Hits.
• Autor čtyř knížek: Za barevným sklem, Jdeme na jedno, Miláčku, vrať se a V náruči dejvický noci.

Neo: Nešlo o víc než o přežití?

Lidé říkají, že muzika nemůže zbořit nějaký systém. Já si to úplně nemyslím. Pořád doufám, že k tomu, co se stalo s minulým režimem, muzika pomohla hodně. Prostě se tím propojovaly různé kruhy ve společnosti.

Neo: V ghettech jsou také rizika. Lidé si začnou lézt na nervy, začnou vyznávat nějakou extrémní ideologii. To v časech minulých revolt neplatilo, ať už v 50., nebo 70. letech?

Ne, určitě ne. Třeba v tom filmu je scéna, kdy Bejby vejde do pokoje a na rádiu udělá nožem čárku, kde se dá naladit rádio Luxembourg, kde hráli pořád rock ‘n’ roll. Když to člověk poslouchal, věděl, že je propojený s celým světem, že těch lidí je hrozně moc a že je to velká naděje. Takže to nebylo uzavřeno do nějakého kruhu. V 70. letech už to právě bylo jinak. Ty kruhy, jak jsem říkal, že se později propojovaly, tak to bylo pár lidí, kteří se dobře znali, pár kapel nebo divadel a vlastně jsme to dělali čistě pro sebe. Podporovaná kultura to tedy nebyla.

Neo: V 70. letech existovala poměrně značná represe. Teď nemyslím Plastiky, ale když člověk přišel někam s dlouhými vlasy, tak ho okamžitě legitimovali a v horším případě sebrali.

Kvůli vlasům byl tenhle problém, ale zase člověk hned poznal, kdo jak přemýšlí. Přijel do nějakého města, vešel do hospody, tam seděly máničky a věděl jsem, že se s nimi za chvíli skamarádím. Takže pokyny ostříhat se aspoň tak, ať to vypadá slušně, bylo těžký poslouchat.

Neo: Takže ani v 70. letech nešlo o uzavřená ghetta?

Právě přes muziku a kulturu se s tím hodně udělalo. Kamarádil jsem s hodně lidmi z Jazzové sekce. To byla spíš parta nadšenců než organizace, kteří toho udělali hrozně moc pro seznámení s nějakou kulturou zvenku. Potom byly Pražské jazzové dny a občas taky někoho přivezli. Takových part bylo pár a kolem nich zase se shromažďovali lidi, kteří chtěli vědět víc, než nám tady cpali. Tenkrát jsem českou scénu skoro neposlouchal, pokud tomu šlo uniknout.

Neo: Proč?

Byly to převzaté věci, většinou s hroznými texty, a to už člověk radši nějakým způsobem sehnal originál.

Neo: To jste musel na černé burzy s deskami?

Plno lidí na burzy rádo vzpomíná, protože byli mladí, že jo. Já to úplně nemusím a z některých věcí se mi obrací žaludek dodnes. Proč se museli lidi nechat honit policajtama tady po Letné kvůli tomu, že si chtěli koupit desku? Ale bylo to dobrodružný.

Neo: Šakalí léta se odehrávají u hotelu International, vy jste z Hanspaulky, která je na kopci nad hotelem. Měl film něco společného s atmosférou, kterou jste zažil na Hanspaulce?

Film patří do dolních Dejvic a málokdo si uvědomuje, že hotel International je tam hlavní hrdina. Ve všech exteriérech, ve všech scénách venku je vidět. Takže je tam i pohled z Hanspaulky, jak zapálí to auto a odehraje se závěrečná scéna. Ale k hotelu International jsem přišel později. Moje první žena bydlela ve stejném domě jako Peťa Šabach, spisovatel, přímo v Kotěrově ulici vedle Internationalu. Když o tom psal, tak dobře věděl všechno, jak to tam bylo. Jako kluci tam prolézali popelnice, kde byly plechovky od Coca-Coly a kartony od Marlborek pro směnný obchod s jinýma klukama. Byli jakoby bohatí, když se to tak vezme.

Neo: S Hanspaulkou film vůbec nesouvisí?

To je příběh kluků z dolních Dejvic, co válčí se Suchdolákama. My jsme zase válčili s klukama ze Šárky a občas taky s Dolnodejvičákama. Potom se ty dvě party velice promísily, a když se začala dělat muzika, tak už v tom nebyl rozdíl. Ale dřív byly opravdu dolní Dejvice a „Kopec“.

Po zdravotních potížích a operaci Ivan Hlas loni na podzim oznámil, že je v pořádku. A že ho tehdy tříletá vnučka Luisinka poráží v pexesu, aby si moc nevyskakoval. Foto: Archiv Ivana Hlase

Neo: Hanspaulka a její nezávislá kultura se staly pojmem až koncem sedmdesátých let. Jako by tam byl jiný život než ve zbytku světa, tedy zbytku šestého pražského obvodu. Bylo to tak?

To by se nám moc líbilo a tak trochu jsme se o to snažili. Před námi už tam byli starší kluci, co hráli bigbít, třeba kapela B-Side. Píseň „Máš má ovečko dávno spát“ znám v originále, původně byla anglicky. Muziku složil Pavel Dydovič a Franta Řebíček ji potom přetextoval tím příběhem z blázince pro kamarádku mojí ségry. Tak jsme chodili na starší kluky na bigbít a oni nám začali půjčovat svoje věci, které měli o moc lepší. Pak jsme se začali snažit, abychom byli kulturně soběstační – tak jsme tomu říkali. Vznikla i Hanspaulská fotbalová liga, která se hraje doteď, a měli jsme svůj cyklistický závod Tour de Hanspaulka. Toho se zúčastňovalo víc lidí než Závodu míru. Byly tři etapy. Jedna časovka celým Šáreckým údolím a pak se jezdily dvě etapy okolo. K tomu byla muzika, hodně lidí psalo básně. Také jsme vydávali s Jardou Müllerem a s Ivanem Poledňákem občasník Lógr. Bylo povolených šest kopií, které se proklepávaly na stroji. Třeba vyšla část On The Road od Kerouaca, kterou přeložili Jarda s Ivanem. Půjčovalo se to skoro jak Rychlý šípy. Takže se žilo i kulturně a tím pádem se na Hanspaulku začali stahovat i lidé odjinud z Prahy. Jak jsem mluvil o těch kruzích a jak se propojovaly – kamarádili jsme s lidmi z Moravy, taky takový kruh. Morava s Hanspaulkou se sjely u Červené Lhoty v jižních Čechách, tři dny se pařilo, hrál fotbal nebo muzika. Prostě příjemný.

Neo: Nedostala se nakonec Hanspaulka do konfliktu se svým okolím? Když jste se tehdy podíval na Prahu 6, tak všude kolem Hanspaulky byly čtvrti, kde bydleli lampasáci, policajti, funkcionáři KSČ. Jak jste si mohli rozumět s jejich rodinami?

Vím, co myslíte, ale většina těch mladých měla diametrálně jiné myšlení než ti fotrové a matky. Záměrně říkám fotrové. Ti mladí viděli, co se dělá navenek a co se říká doma. Opravdu z tehdejší party neznám nikoho, nebo strašnou menšinu lidí, kteří by nějak souhlasili s rodiči a šli v jejich šlépějích. Můj otec byl státní zaměstnanec a dělal na vnitru. A vždycky když měl nějaký řeči, tak jsme se dostávali do šílenýho konfliktu. Třeba jsem mu říkal – otec Jima Morrisona z kapely The Doors byl kontraadmirál, střílel na Koreu a ten kluk s ním už nikdy nepromluví! Ale přiznávám, že jsme byli tak nějak za větrem, protože třeba u nás v ulici bydlel Štrougal, pár baráků dál směrem ke škole.

Honza Malíř točí klip k písničce Marie dej mi čaj, režie Jan Hřebejk. Paříž, rok 1997 nebo 98. Foto: Archiv Ivana Hlase

Neo: Stejně mě překvapuje, že vás režim tenkrát nechal. Nakonec společnost byla profízlovaná a museli dobře vědět, že se nechováte jako správná socialistická mládež. Opravdu si na vás nepřišel posvítit někdo jako estébák Přemek z Šakalích let?

Myslím, že jim to mohlo být jedno. Navíc jsme všechno dělali tak, jak to bylo povolené. Na Hanspaulce bylo plno estébáků, ale do našeho hospodského hraní nezasahovali. Občas přijeli, udělali šťáru jako všude, hospodský Bosá hlava zaplatil pokuty za mladistvé a šlo to dál. Bylo to za větrem, opravdu. To víte, že jsme později přišli na to, jak to bylo profízlované, a občas to bylo velké zklamání.

Neo: Vystřídal jste hodně profesí. Odkdy jste se živil jako hudebník?

Jak v 80. letech přišlo takové mírné uvolnění. V roce 1986 mě nechali nahrát desku v Pantonu, kde byli takoví benevolentnější.

Neo: Jak hodnotíte ostatní profese, když jste ještě nemohl profesionálně vystupovat? Jste rád, že jste je zkusil, anebo je vnímáte jako ztrátu času?

Říkám, že to byla z nouze ctnost. Desku jsem vydal až v dvaatřiceti, ale kapely se rozjížděly už předtím. S tou prací to občas nešlo dohromady. Někde jsme hráli přes víkend a pak jsem třeba nepřišel do práce, tak mě vyhodili. Tak jsem zase musel hledat další práci. Za prvé kvůli tomu, že se to muselo, a za druhé už jsem měl malé děti.

Neo: Jinými slovy, byla to ztráta času?

Musím říct, že každá práce mě bavila. Ze začátku. I normální pomocný dělník na stavbě. Ale to mě bavilo tak měsíc. Nejsem na to, dělat něco pravidelně. Ale nejvíc mě bavilo to, čím jsem se vyučil – knihkupcem. To byla i taková zvláštní honorace. Stýkali jsme se opravdu se strašně chytrými a vzdělanými lidmi. Ale říkali nám pracující inteligence a podle toho nás hodnotili. Čili já jsem z toho prvního zaměstnání odešel kvůli penězům.

Neo: Kde bylo vaše knihkupectví?

Mám specializaci na hudebniny, na knihy o hudbě, noty. Vyučil jsem se v pasáži Státní banky, pak jsem šel do Jungmannovy ulice do Mozartea a pak jsem byl vedle Laterny Magiky v beletrii u pana Špačka. Už tam bohužel taky není. Odtamtud jsem šel dělat kulisáka, kde jsem bral dvakrát víc a měl jsem dva měsíce prázdnin. Byla to taková škoda a taky jsem všude říkal, že když nebudu moct hrát, nebo se něco stane, tak se vrátím k těm knížkám.

Neo: Vystřídal jste práci v divadle, na stavbě, v počítacím středisku a poznal desítky lidí. Byli tam lidé, kteří chválili režim?

V drtivé většině byli všichni nespokojení, až to bylo nepříjemné. Mám rád spokojené lidi. Třeba v divadle, to byla taky zvláštní parta. Tam byla spousta vyhozených profesorů a doktorů, ale ti si nijak nestěžovali. Uměli si právě vytvořit nějaké svoje mikroklima a v tom si žili. Řešili pořád odborné problémy, přitom táhli kulisu jako krávu. To se mi líbilo. Líbí se mi, když člověk nepodlehne tlaku.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka
» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících
» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo
» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti
» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci
» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu
» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

Neo: Podnětem pro revoltu 70. let bylo utahování šroubů. Každý tehdy zažil na vlastní kůži, že se zužuje prostor, kde může něco svobodně dělat. Co vám na tom nejvíc vadilo?

Mně třeba vadilo, že mi odešlo plno kamarádů, kteří to už tady nemohli vydržet. Taky jsem málem odešel. Pak, díky první ženě, jsem neodešel. Možná je to líp, ale bylo to takový beznadějný. Přežít se dají různá špatná období, ale jakmile vidíte, že je pořád hůř a hůř, tak vám celkově není dobře. Bylo jasné, že jedna sorta lidí chce záměrně zničit tu druhou. Udělat z nich blátíčko, donašeče. Když tohle někdo dělá vědomě, tak pozor na něj v každé době.

Neo: Revoltu jste zažil v 70. letech, v Šakalích letech jste pomáhal zobrazit vzpouru 50. let. Má člověk také dnes důvod, aby se bouřil?

Myslím, že jo. Doma jsem byl vychovaný, že nejhorší jsou dvě věci: lhát a žalovat. Za to jsme byli doma trestaný nejvíc a najednou zjišťuji, že v téhle společnosti se někdo takový snaží prosadit, a docela se mu to daří, že to je normál. Lhát a žalovat. O kradení nemluvím, tomu nerozumím vůbec. A revolta těch mladých opravdu je. Jenom se to snaží zakrývat tvrzením, že na venkově lidi nerevoltují, a to není pravda. Jenom málokdo z mladých se přece spokojí s tím, když mu někdo dává takovýhle příklad a radí, že se bude mít líp, když s tím pojede.

Neo: Máte na mysli demonstrace, jak proběhly před prázdninami?

Je to znát i na koncertech. Přijdou, zeptají se, jak to vidím, nebo tak. Potřebují se ujistit, že nejsou samotní. V Praze je to jednoduchý, to víme odjakživa. Takže pevně věřím, že i když to, co se děje, možná nepovede k nějakému obrovskému obratu, tak přece jenom to bude upozornění. Pozor, my nejsme úplně hloupí. Pak se ty věci pomaličku napraví.

Neo: Jenom u toho dnes není žádný kulturní nosič, žádný rock ‘n’ roll ani dlouhé vlasy?

Dnes revolta nemá nějaký jednotný kulturní stmelující element. Myslím, že to je čistě naštvání z toho, že vám někdo lže do očí, a ještě si o vás myslí, že jste pitomí.

Neo: Proč dnes chodí mladí lidé na vaše koncerty?

Ivan Hlas Trio. Foto: Markéta Kolínská

Nějaké písničky znají. Chodí teď úplně nové publikum kolem dvaceti let, tak to je asi práce rodičů. Většinou mně připadá, že tam ta holka přitáhne toho kluka, protože o mně se říká, že jsem poslední romantik. Na to jsem hrdý, nijak to neskrývám, a když něco nesklouzne do úplné sentimentality, tak mě to docela baví. A možná to ti mladí teď postrádají. Překvapivě prostě začala chodit nová generace a to máme obrovskou radost. Vždycky říkáme s klukama – ježíšmarjá, učeš se, pitomče!

Neo: Platí to i pro venkov?

Tam chodí hodně smíšené publikum, i s dětmi. Malé děti už od šesti let překvapivě chodí kvůli Šakalím létům. Mám to vyzkoušené na svojí vnučce a vnukovi, kterým jsou čtyři, a ti úplně ulítli na rock ‘n’ rollu. Ptám se, vás tam baví ty sprostý slova, že jo? A oni že ne a hrozně u toho trsaj. To mě překvapuje, protože s klukama jsme písničky dělali jakoby pro nějaké pamětníky. Teď hrajeme i jiný repertoár, protože nejde hrát dokola Šakalí. Tak se stává, že občas o přestávce přijdou děti, tahají mě za kalhoty a říkají – hele strejdo, je to hezký, ale zahraj Na kolena. Tak to prostě dám.

Neo: Kdyby se měla točit nějaká Šakalí léta pro dnešek, tak by se to ani nemuselo dělat jinak?

Přesně. Ty děti si z toho vždycky vezmou svoje. Dřív mi říkali, že je málo písniček pro děti a že je třeba tvořit tak, aby tomu rozuměly. A já vím, že mě jako dítě bavily písničky pro dospělé. Dosazoval jsem si tam svoje pojmy a bylo to nejlepší. Myslím, že si do Šakalích let, i když doufám, že tu dobu nikdy nepoznají, děti dosadí svoje věci a může to fungovat dál.

Rozhovor s Ivanem Hlasem vyšel v letním tištěném Speciálu Neovlivní.cz. Přinesli jsme v něm interview i s Aňou Geislerovou, Jiřím Suchým, Danielou Kolářovou, Jiřím Mádlem či Ivem Pospíšilem. Další speciál vyjde v prosinci, předplatit si jej můžete spolu s dalšími devíti čísly magazínu Neovlivní.cz zde:

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít