Radovan Vávra píše o tom, jak trochu můžeme a trochu nemůžeme za nedostatek bytů.
Lidstvo občas zabalí pár artefaktů o svém způsobu života a vystřelí je na nějaké sondě do dalekého vesmíru. Jeho obyvatelé se tak o nás dozvědí všechno, co my si myslíme, že nás charakterizuje. Je velká škoda, že žádné z těchto poselství nenese příběh o nemovitostech určených k vlastnickému bydlení. Z toho by se totiž o Zemi a jejích obyvatelích dozvěděly cizí civilizace nejvíc. „Je to fascinující příběh technické kompetence, společenské přezíravosti a úzkoprsosti a pochopitelně i pár lekcí z ekonomie,“ píše ve své analýze pro Neovlivní.cz bankéř a investor Radovan Vávra.
Majitelské bydlení je na Západě považováno za znak příslušnosti ke střední třídě. V zemích západní Evropy, které nezažily peklo komunistických ideologií, bylo celkem běžné, že si pan učitel ze svého platu ušetřil na vlastní přiměřený domek v řádu nízkých jednotek let. Respektive ušetřit si nemusel, protože dostal půjčku, ale tu splatil řekněme za deset let. Ve stejné době, tedy počátkem druhé poloviny minulého století, bylo v nejbohatší zemi světa, v USA, naprosto běžné, že typický, volně stojící domek na předměstí měl nižší cenu než dvě osobní auta majitelů, která parkovala před ním. Majitelské bydlení nebylo drahé vždy.
Majitelské bydlení není také jednoznačně pozitivním fenoménem, byť to tak často politici prezentují a voliči vnímají. Na trhu bydlení existuje pravidlo 5 %, které říká, že pokud jsem si nemovitost, o kterou mám zájem, schopen pronajmout za roční nájem, který je menší než 5 % tržní ceny dané nemovitosti, neměl bych ji kupovat, ale pronajímat si ji – a naopak. To odráží skutečnou ekonomiku bydlení, kdy každý má možnost prostředky, které by jinak věnoval investici do bydlení, investovat na trhu do alternativních nástrojů, řekněme známého indexu největších US společností S&P 500.