© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Hlasitý ptačí zpěv, stovky ovcí na lukách, vítr ohýbající vysokou trávu na březích rybníčků. Osada Černčice pod severozápadním svahem Milešovky hledí na pohraniční pásmo Krušných hor a nic se tu neděje. „Stahuji se sem do takové vnitřní emigrace,“ přiznává majitel bývalého zájezdního hostince Daniel Pitek, který na okolních loukách hospodaří. Na zahradě jen hodinu autem od pražského Václavského náměstí může o emigraci mluvit jen s nadsázkou, dává tím však najevo nespokojenost se stavem veřejného života. Ukončil spolupráci se Stranou zelených, kterou považuje za příliš levicovou a radikální, zlobí ho zásahy státních úřadů do života malých vesnic. Třeba v sousedním Milešově zlikvidovala povinnost pokladen EET jediný obchod a dvě hospody.
Únik do lesů a kopců Českého středohoří doporučuje Daniel Pitek každému, zvláště pak obyvatelům hlučných měst.
Daniel Pitek během kampaně za Zelené. Snímek se svolením z jeho FB profilu.
„Středohoří je krásné, načerpáte tu síly a je tady klid. Takže si tu odpočinete. To je velká deviza toho prostoru. Často jsem to měl tak, že jsem byl přes den ve městě, pak jsem jel sem, do prostředí, kde ze mě všechny ty starosti města spadly, a uvolnil jsem se,“ popisuje známý zemědělec a lesník výhody svého kraje.
Neo: Jak dlouho trvá, než se uvolníte? To je za odpoledne?
Já se uvolním okamžitě. Jakmile sjedu z dálnice, přijedu za Velemín a jsem mezi těmi kopci. Příjemnou náladu získáváte už v momentě, kdy jedete od Prahy a máte Středohoří před sebou. Zvlášť když je to k večeru, zapadá slunce, jsou červánky a vidíte ta neuvěřitelná panoramata. Samozřejmě vás to ovlivní a ta duše je úplně někde jinde. Přechod do klidu je tady hrozně rychlý. Horší je, když má člověk ze Středohoří jet třeba do té Prahy. Snažím se, aby to bylo co nejméně.
Neo: Lidé hledají ve Středohoří klid víc než v komunistických dobách?
Mnohem víc. Tahle oblast je pro spoustu lidí pořád neznámá. Vezmu sem někdy návštěvy, které o severních Čechách moc neslyšely a mají je spojeny jen s těžbou uhlí, s elektrárnami, chemičkami a dalším průmyslem. Vůbec netuší, že Ústecký kraj je plný přírodních krás, nikde jinde takovou koncentraci nemají.
Neo: Lidé z Prahy a odjinud pořád ještě zdejší kraj objevují?
Pražáků přibylo hodně moc, také Němců. Jak zjišťují, že je tu krásně, tak se vracejí a turismus nabývá. Na Milešovce bylo během loňského roku napočítáno až třicet tisíc návštěvníků.
Neo: Proč chodí až teď? Do Středohoří se mohlo i za komunistů, není u hranic.
Protože se tady výrazně zlepšilo životní prostředí. Bylo krásné i v době devastace průmyslem, což bylo nejhorší v 70. a 80. letech, kdy usychaly jehličnaté lesy nastojato, kdy byla těžba hnědého uhlí doopravdy rozsáhlá. Třeba u Středohoří je tzv. Radovesická výsypka, dnes už zčásti rekultivovaná a zčásti zarostlá v rámci přirozené sukcese. Jsou tam úžasná místa, kde dnes žije hromada vzácných druhů, ale tenkrát to byla čerstvě sypaná výsypka, byly tam zakladače, pasovky a prášilo se tam. Dnes je ovzduší čisté, protože všechny elektrárny se odsířily, hnědého uhlí se těží mnohem, mnohem méně. Dříve tu nebyly schopné růst smrky a dnes tu úplně bez problémů roste jedle bělokorá, která je indikátorem čistoty. Vrátila se sem spousta druhů, které tady předtím nebyly, a i ty lesy najednou fungují přirozeným způsobem. V osmdesátých letech tady neplodily lesní stromy, třeba buky měly hluché semeno, a les se přirozeně nezmlazoval. Dnes je to nádhera. To je jeden z důvodů. A za druhé kraj ztrácí špatnou pověst. Najednou lidé zjistí, že je tu národní park České Švýcarsko, že tady jsou Lužické hory, Středohoří, Labské pískovce. To je prostor, který nikde není.
Neo: Němci tady hledají svou dávnou kulturu? Nakonec kraj inspiroval slavného básníka Goetha i malíře Friedricha.
Není to tak, že se objevují davy Němců, kteří by tu chtěli bydlet, ale turistů přibývá neustále. Lidé ze Saska sem jezdí pravidelně, už se známe a jsme kamarádi. Mají k tomu ohromný vztah. Propojení Čechů a Němců se obnovuje.
Neo: Jak zasáhla kraj klimatická změna? Bude tu sucho jako před dvěma lety?
Ne bude, ono už je. Loni moc nenapršelo, ani nebyly za sebou dvě nebo tři zimy. Myslel jsem si, že letos to bude s vodou lepší, protože zima byla relativně normální, lyžovali jsme tu, ještě celý duben tu byly sněhové přeháňky. Vydrželo to dlouho, ale pak se to velice rychle překlopilo, počasí je bez srážek a sucho veliké. Teď máme období senosečí a sušíme seno a už teď vidíme na hotových plochách, že máme přibližně o jednu pětinu méně balíků, než jsme měli loni. Naše oblast je specifická tím, že jsme ve srážkovém stínu Krušných hor, proto je celé České středohoří takové sušší. O to víc se vyostřují některé klimatické jevy, ať už to jsou přívalové deště, nebo období sucha.
Neo: Kde se to dá vidět?
Na lesních porostech. Několik let za sebou, a obávám se, že letos to bude taky, vyloženě usychaly stromy v lese. Třeba buky na Milešovce už v srpnu shodily listí, protože neměly vodu. Duby na výsušných stanovištích už měly v srpnu nepřirozeně hnědé listí. Stromy se tak brání, protože když nemají vodu, nemůže probíhat fotosyntéza. Dochází k chřadnutí smrkových porostů. Je jich tady zaplaťpánbůh hodně málo, odešly už v 80. letech vinou exhalací a celkově je Středohoří bližší původnímu prostředí se spíše listnatými porosty. Bylo to dané reliéfem krajiny, protože tu jsou většinou nepřístupné kamenité svahy, takže se v lese těžko hospodařilo. Nedovedu si představit, kdyby tu byly smrkové porosty, které jsou víc náchylné na vliv horka a sucha, protože potřebují víc vody a chladnější prostředí.
Neo: Co s tím suchem budete dělat?
Člověk má omezené možnosti. Maximum, co můžeme udělat, je změna hospodaření v krajině, a o to se snažíme. Tady v kopcích nemáme skoro žádnou ornou půdu. Kde byla, tam jsme ji zatravnili, nebo jsme vysázeli sady. Máme různě roztroušené solitérní stromy nebo remízky. Další kapitolou, která pomáhá, aby krajina zdržovala víc vody, je tvorba malých vodních ploch nebo když se vytvářejí mokřady.
Neo: Můžete tedy dělat pouze dlouhodobější opatření?
To nejde udělat tak, že mávnu kouzelným proutkem a bude voda. Snažíme se dostávat do krajiny víc zeleně, za několik let zpátky jsme udělali kolem Milešovky čtyřicet tůní, které jsou schopné zadržovat vody relativně dost. Zlepšují místní mikroklima, jsou útočištěm pro spoustu druhů a pomáhá to při chovu našich hospodářských zvířat, protože mají tůně jako přirozená napajedla. Letos děláme na druhé straně kolem Milešova projekt na dalších osmnáct tůní, ale větších. Tam je potřeba hromada povolení, stanovisko Chráněné krajinné oblasti, musí to být v územním plánu, musí být územní rozhodnutí, u některých vodoprávní a stavební povolení. Pokud tyhle věci stihnu včas, tak bychom na podzim mohli začít.
Neo: Neměníte neuváženě charakter krajiny? Hodí se do ní vůbec tolik vodních ploch?
Už tady byly. Vtip je v tom, že pomáháme krajinu vracet ke stavu, který byl po válce, kdy tady ještě hospodařili němečtí sedláci. Po nich přišli dosídlenci z českého vnitrozemí, pak kolektivizace. V jejím rámci JZD a státní statky krajinu změnily do monokultur a nerespektovaly pestrost prostředí. U každé vesnice včetně Černčic i v lesích byly rybníčky a v tu dobu byla hromada těch rybníků zavezená. Pod Černčicemi byl nádherný meandrující potok a část potoka byla zlikvidována tím, že ji dali do trubky, která má pětasedmdesát centimetrů v průměru. Vracíme to do původního stavu. Voda vždycky být musela, byla důležitá a ti staří sedláci si to uvědomovali, protože měli koně, krávy, ovce a věděli, že ten dobytek musí pít. Nedělali to proto, že byli uvědomělí ekologové, ale z praktických důvodů.
Daniel Pitek |
 |
| • Padesátiletý lesník a soukromý zemědělec se věnuje především sadařství, chovu jelenů, ovcí a koní. |
| • Dříve podnikal ve stavebnictví, za vydělané peníze skoupil na 600 hektarů pozemků v okolí Milešova, Černčic a Bílky. |
| • Je členem Asociace strážců přírody ČR s místním působištěm v CHKO České středohoří. |
| • Stál u zrodu Milešovského spolku přátel přírody, kterému předsedá. |
| • Získal Cenu Josefa Vavrouška za rok 2015 v kategorii výjimečný počin ve prospěch udržitelného způsobu života a životního prostředí. |
| • Byl členem Strany zelených, svého času i členem předsednictva, se současným vedením se však názorově rozešel. |
Neo: To je jen vaše iniciativa, nebo mají podobný přístup okolní sedláci?
Jsme asi trochu atypičtí. Někteří okolní sedláci se smáli, když jsme nechávali solitérní stromy v loukách, protože to traktorem samozřejmě musíme objíždět. Pro hospodaření je to prvek, který práci ztěžuje. Ale ono vám to ztíží konkrétní práci, sekání nebo nahrabování sena, na druhou stranu vám to přinese samá pozitiva. Je to stejné, jako když v lese budete hospodařit pasečným způsobem. Přijdete do lesa, vykácíte hektar a najednou máte hromadu dřeva, kterou jednoduše přiblížíte na pilu. Ten krok je jednoduchý, ale potom musíte hektar znovu zalesnit. Vysázet stromky, ochránit je před buření (plevel, pozn. red.), před zvěří. To už je potom složité, protože na hektaru holiny je jiné klima než v porostu, stromky rostou hůř a potřebují větší péči.
Proto je mnohem lepší, když hospodaříte podrostním způsobem, netvoříte žádné paseky, ale vybíráte jednotlivé stromy. Je to náročnější na způsob těžby a na to, jak dostanete stromy z porostů ven. Ale potom ušetříte ohromnou energii a ohromné peníze v rámci pěstební činnosti, protože nemusíte nic sázet. Pořád tam zůstane lesní klima a ten les si s tím umí nádherně poradit. Je to lepší i z genetického pohledu. V zemědělství je to stejné. Také tam je potřeba, aby člověk přírodu víc cítil a víc s ní spolupracoval, než aby se jí snažil diktovat svoje jednoduchá řešení. Ta nefungují.
Neo: Hospodaření otevřenější k přírodě umožnily společenské změny po listopadu 1989. Proč se tato možnost nevyužívá častěji? Někdy to vypadá, že lány a agrokombináty jsou ještě větší než za komunistů.
To nevypadá, to je realita. Místo toho, abychom se vrátili k tomu původnímu, aby tu byly menší rodinné farmy a aby se obnovila tradice českého sedláka, tak se nástupci státních statků a JZD staly na hodně místech různé akciovky a agrární podniky. Hospodaří na deseti, dvaceti tisících hektarech, Agrofert na 130 tisících hektarech, a jejich vlastníci nemají vztah k místu, protože firma funguje v šesti okresech. Sídlí třeba v Praze, Ostravě, Brně a hospodaří tady v severních Čechách. Dívají se na to čistě přes ekonomické výsledky, mají k tomu tabulky, kde vidí, jaký mají zisk. Už neřeší, jestli má jejich činnost negativní dopad na přírodu.
Neo: Velké akciovky ohrožují přírodu ve svých regionech?
Výrazně. Více než polovina zemědělských půd trpí vodní i větrnou erozí. Půdy se degradují, protože se hospodaří tím způsobem, že se z půdy jen bere a vůbec nic nevrací. Nehnojí se chlévskou mrvou, ani ta mrva není, dávají se tam umělá hnojiva, aby se podpořil růst. Nestřídají se plodiny, nejsou osevní kolečka jako dříve, kdy sedlák měl na dvaceti hektarech třeba osm plodin.
Neo: Praxe je ještě extrémnější než za komunistů?
Vyostřilo se to z důvodů ekonomického zisku. Agrární komplexy pokračují v politice socialistických JZD, ale mají mnohem lepší a silnější techniku, účinnější chemii. Dotahují to do mnohem větší účinnosti a produktivity, jako by hospodařily průmyslovým způsobem. To je totální zabiják. Největší úbytek všech botanických a živočišných druhů je na zemědělské půdě. Druhy, které byly před třiceti nebo padesáti lety relativně běžné, jsou dnes na minimálních stavech.
Když se podíváte na koroptve, na racky nebo na čejku chocholatou, na vrabce a sýčka obecného, což je typická sova polních oblastí, tak je všechno na vyhynutí. Je to tím, že ty plochy jsou úplně mrtvé. Máte jedno pole 300 hektarů, kde je jenom pšenice, kukuřice nebo řepka, teď musíte všechny tyhle plodiny chemicky ošetřovat, abyste měli výnos. Pak tam nejsou mikroorganismy a půda nežije. Funguje jako taková hydroponie. Tím, jak se zmenšuje kvalita půdy, aby firmy měly dobré výnosy, tak je půda jakoby drogově závislá. Pořád musíte zvyšovat dávky a tím tu půdu degradujete čím dál víc.
Degradace je důležitá i v otázce vody. Půda je jako společenský statek důležitá právě v tom, že zadržuje vodu. Majitel má samozřejmě povinnost zachovat půdu v takové kvalitě, aby se udržely mimoprodukční funkce, aby se nezhoršovaly a ve finále, až tam firma přestane podnikat, tak abychom nezjistili, že vytvořila poušť. A to se dnes bohužel děje. Je to i špatným nastavením dotací. Dnes dotace na hektar berou všechny podniky, a jestli zhoršují půdu, nikdo nezkoumá. Ministerstvo loni vymyslelo tzv. greening, který měl lány zmenšit, je však naprosto neúčinný. Když pojedu ze Středohoří do Prahy přes Slaný nebo kolem Roudnice, tak je krajina pořád stejná.
Neo: Tady pod Milešovkou se daří vrátit krajinu do slušného stavu, ale ty změny řekněme kolem Slaného nebo Roudnice jsou nevratné?
Mohou být nevratné, protože kvalitu půdy už nazpátek nevrátíte. Až bude zničená, tak výnosy nebudou ani za použití chemie.
Neo: Teď se prodlužují suchá období. Ve spojení s degradací půdy budou mít silnější efekt?
Větrná eroze se zrychluje. Mohl byste ji zastavit, kdybyste nařídil, že půdní bloky s jednou plodinou mohou mít velikost nejvýš deset hektarů. Kdybychom do půdy vrátili organickou hmotu, tak by okamžitě začala zadržovat víc vody. Na to je dokonce studie. Máme asi tři a půl milionu hektarů zemědělské půdy, která by měla být schopná zadržet až devět miliard kubíků vody. V současnosti zadržuje pět miliard kubíků a jsme v deficitu nějakých 3,6 miliardy kubíků. To je hodně, když si třeba vezmete celou kaskádu na Vltavě, tak zadržuje 700 milionů kubíků vody.
Pomohlo by, kdybychom snížili výměru orné půdy. V Evropě máme nejhorší poměr mezi ornou půdou a trvalými travními porosty nebo jinými kulturami, které zadrží víc vody a ještě ochlazují ovzduší. Aby se nedělo to, že když prší, tak drtivá většina vody odteče. Mimochodem srážek je stejně jako dříve, ale dnes je půda v opravdu špatné kondici. Skoro jsme zničili malý cyklus vody. Když zapršelo z mraků, které přišly od moře v rámci velkého cyklu vody, tak půda nasákla vodu a ve vedrech ji pak pomaličku odpařovala. Pak se vodní páry hromadily v atmosféře, a když se v noci ochladilo, tak se voda ve formě rosy, někdy i deště vracela zpátky. To už jsme málem zlikvidovali, protože voda odteče okamžitě pryč.
Neo: Možnost návratu ještě existuje?
Akademie věd říká, že kdyby se udělaly ty správné kroky, tak do deseti let bychom se mohli dostat z pěti miliard kubíků vody v půdě na nějakých sedm. To by bylo relativně rychlé a je to jediné, co můžeme proti suchu udělat. Jako malý stát těžko ovlivníme, jak bude fungovat atmosféra.
Neo: V 89. bylo jedním z důvodů, proč padl režim, špatné životní prostředí. První veřejné protesty ostatně proběhly tady nedaleko v Teplicích. Proč nás to přestalo bavit?
Víte, proč to je? Člověk je sobecký tvor. Lidé v Teplicích protestovali z jasných důvodů. Byly takové mlhy a takové podmínky k dýchání, že lidé nemohli ven, nemohli dýchat, trpěli respiračními nemocemi. Bylo to něco hmatatelného, co jim vadilo. Otázka vody se lidí zase úplně nedotýká. Začnou protestovat až v momentě, když doopravdy zjistí, že vodu z kohoutku mají na příděl.
Neo: Zásluhou přehrad přece takový nedostatek nehrozí?
Problém bude i s přehradami. A nejde jen o to, co si pustí z kohoutku. Budou vysychat studny, zjistí, že na zahradě nevypěstují zdaleka tolik, kolik vypěstovali dříve. Začne problém s potravinami. V momentě, kdy se to lidí konkrétně dotkne, se o to začnou zajímat aktivně. Podívejte se, jak už dnes kvetou vodní nádrže, jak jsou všude sinice. Vzpomeňte si, že v 80. letech to tak nebylo. Byly o něco nižší teploty, ale hlavně se nesplachovalo tolik chemie z polí. Dožene nás to velice, velice rychle. V řádu deseti let.
Neo: Musíme počkat, až přijde malér, protože jinak nás nic nepřesvědčí?
Jedině to musíte lidem vysvětlovat, aby viděli, že to je jinak. Jsem členem Asociace soukromého zemědělství, to je asociace sedláků z rodinných farem, kteří mají vztah ke svým hospodářstvím, protože tam žijí po generace. Hodně často přišli o statky v rámci kolektivizace. Vrátili jim to v hrozném stavu v restitucích, třeba něco přikoupili a dnes už tam zase hospodaří třeba třetí generace. Ti lidé si svého prostoru váží a samozřejmě se snaží hospodařit, aby chránili svou půdu, protože tam chtějí být i za třicet let. Tihle lidé jsou nadějí, že se něco změní.
