Jan Bubeník: Praví patrioti se rádi vracejí

„Láme mi srdce, když vidím, jak Slovensko kvůli tamní situaci v politice a společnosti opouštějí lidé, které jsme přivedli zpátky po konci Vladimíra Mečiara.”

Do veřejného života se jeho jméno propsalo opakovaně. Nejprve coby studentského revolučního vůdce, pak nejmladšího poslance Federálního shromáždění, pak s nálepkou vězně totalitního režimu Fidela Castra. V posledních dvou dekádách je o Janu Bubeníkovi slyšet hlavně ve světě byznysu. Jako špičkový headhunter z první řady vidí, jaký dopad může mít jedno chybné personální rozhodnutí. V podnikání. A v přeneseném smyslu i v politice.

„Řadě lidí nedává liberální demokracie recepty na řešení problémů, které pociťují, a volí ty, kteří se tváří, že jednoduchá řešení mají. A ještě dokážou u lidí vzbudit strach nebo negativní emoci, na základě níž se voliči rozhodnou, že tenhle typ politika jim přinese klid. Jen si přitom lidé neuvědomují, že pak budou mít klid od všech voleb. Od volby, kde pracovat, co si myslet, co říkat, co nosit,“ varuje v rozhovoru pro Zimní speciál Neovlivní.cz úspěšný podnikatel Jan Bubeník.

„Láme mi srdce, když vidím, jak Slovensko kvůli tamní situaci v politice a společnosti opouštějí lidé, které jsme přivedli zpátky po konci Vladimíra Mečiara. Úspěšní lidé, kteří s entuziasmem přišli ze zahraničí, aby se mohli podílet na zařazení své země do civilizovaného světa,“ popisuje špičkový headhunter Jan Bubeník trend, který s sebou přináší fenomén, jenž by se dal označit jako „orbanizace“ středoevropského prostoru. Přední manažeři i podnikatelé, když se rozhodnou Slovensko opustit, minimálně prozatím volí často odchod do Česka. Redakce Neovlivní.cz několik z nich oslovila s žádostí o rozhovor, ale odmítli – například s poukazem na to, že nechtějí zhoršit situaci svých blízkých nebo svého zbylého byznysu na Slovensku.

Zkušenosti Jana Bubeníka nabízejí vysvětlení. „Záleží na míře ohrožení nebo frustrace, které pociťujete, jakou strategii zvolíte. Úplný odchod, protože nechcete být vydíratelní, nebo jen přesun aktiv a sám zůstanete v zemi, protože chcete třeba ještě ten nepříznivý vývoj pomoci zvrátit,“ popisuje bývalý aktivista, který pomáhal organizovat studentskou stávku v listopadu 1989. Obává se podobného vývoje i u nás?

Neo: V prosinci to bylo přesně 35 let od chvíle, kdy jste se po listopadu 1989 stal kooptací tehdy nejmladším poslancem Federálního shromáždění. Nenapadlo vás si to zopakovat?

Zatím vůbec. Žiju život, který je hodně naplněný, a dělám věci, které mě baví. Dávají mi smysl. Vezměte si, jaký dopad má, když jako headhunter dosadíte správného řidiče, tedy manažera, do toho pomyslného auta, kterým je firma, a vidíte, že pak posádka, neboli zaměstnanci, jede bezpečněji a správným směrem. A je to i obrovská zodpovědnost. Dodnes se v noci budím, když dostaneme zakázku najít šéfa té jediné firmy, která funguje na malém městě a závisí na ní celý život v daném místě. Znám totiž spoustu příběhů, kdy se do takového podniku dostal arogantní manažer, který přivedl firmu k bankrotu, a to pak má za následek, že se z toho města může stát město duchů. Rozpadne se vám komunita, mladí odcházejí, krachují hospody, které závisely na té fabrice, místní taxikáři nemají koho vozit, fotbalový klub přijde o sponzora, kino o diváky… Ale zase, když se to povede, je radost vidět, že to město vzkvétá ještě víc. Je to satisfakce a opravdu mi to dává smysl.

Podobně v rodinném životě. Mám čtyři skvělé děti. Dvě starší už jsou ve světě na studiích a dvě mladší mám ve střídavé péči, takže život je velmi intenzivní a rozhodně ho nehodlám obětovat pro nějaké politické angažmá.

Navíc tohle nastavení, kdy si i držím firmu relativně malou a pečlivě si vybíráme zakázky, aby byly smysluplné, mi umožňuje dělat věci pro bono, které mají podle mého větší dopad, než kdybych se věnoval nějakému politickému projektu. Třeba když vybíráte ředitele opravdu skvělé nadace, jako jsme to dělali pro rodinu Vlčkových.

Neo: Nemohli byste nám takhle pro bono vybrat premiéra, nebo lídra, který by naši zemi posunul vpřed?

Nejste první, koho to napadlo. Ale to by tady po tom musela být skutečná poptávka. A muselo by se to myslet skutečně vážně. A hlavně bychom se jako společnost museli shodnout na základních parametrech – jaké by měl mít zkušenosti, jaké osobnostní rysy. Což se obávám, že shoda v této relativně rozdělené společnosti by asi byla velmi těžká.

Neo: Jaké osobnostní rysy by měl mít podle vás?

Měl by to být člověk, který by byl schopen nacházet ty nejmenší společné jmenovatele. Ne to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje. Musel by být schopen dobře popsat, na čem se shodujeme; věřím, že toho je ještě relativně hodně.

Jenže než poslouchat, co máme společné a co můžeme společně za jistých a patrně náročných podmínek dosáhnout, je pro lidi pohodlnější nalítnout a uvěřit těm, kteří slibují jednoduchá řešení na komplexní problémy. Ony ty problémy tato řešení nemají. Ale v politice se zatím vyplácí používat primitivní nástroje, které směřují na první signální soustavu, a ideálně vyvolávat strach a budovat obraz nepřítele, proti kterému je třeba se vymezit a kterého je třeba nenávidět.

Proti tomu bude někdo, kdo by mluvil o uměřenosti, rozvážnosti a společné práci, působit nudně, šedivě. A vždycky je navíc jednodušší říkat, že jste proti něčemu, než že jste pro něco. A že máte odvahu dokonce navrhovat a realizovat věci, které jsou pro většinu společnosti nepříjemné, ale potřebné.

Nepomáhá tomu ani demografický vývoj. Silné ročníky se dostávají do lehce předdůchodového nebo důchodového věku, a právě mezi těmito lidmi často funguje fantazírování o tom, že za komunismu bylo líp. Nebylo. Jen byli mladí, a když jste mladí, tak jste optimističtější a svět vám připadá hezčí, i když to stojí za houby. Tehdy jsme akorát měli všichni stejné prd. Teď má někdo víc a někdo míň, a to je jeden z faktorů vyvolávajících závist a případné rozčarování. A je jednodušší na někoho ukázat, že za to může.

Do toho se přidává i způsob práce s informacemi. Dříve byli lidé zvyklí si je víc ověřovat, nebo důvěřovat vzdělaným lidem, kteří byli za nějakou problematiku zodpovědní. Dnešní komunikační kanály nám vlastně ideálně ukazují a přinášejí informace, které potvrzují naše vidění světa, naše pocity. Takže nás to vede k tomu, plést si dojmy s fakty. A faktům se nakonec ani nechceme vystavovat.

Přitom jsou před námi opravdu velké úkoly, o kterých jsem zatím neslyšel žádného politika mluvit, a je to opravdu velká škoda.

Neo: Co konkrétně tím myslíte?

V naší mladé ekonomice za sebou právě máme – po těch 35 letech – jeden velmi zajímavý moment. A tím je předávání rodinných firem. V devadesátých letech tady řada lidí buď zprivatizovala, nebo založila firmy, které jsou podobně jako v Německu páteří ekonomiky. A byť se z nich v mnoha případech staly i globálně úspěšné společnosti, pořád jsou rodinně vlastněné. No, a to je velká výzva, před kterou stojíme. Pro nás je to totiž první podnikatelská generace kvůli tomu, že se u nás nemohlo půl století podnikat. A nemáme tak institucionální paměť, jak správně předávat podniky na další generaci. Člověk, který vybudoval firmu, nemá možnost se inspirovat svým otcem, nebo matkou, jak s tím dál. A vlastně nemá možnost se inspirovat nikým, protože to tady nikdo neprožil.

A teď jste ve věku, kdy už to potřebujete předat, energie už prostě není tolik. Ale děti mají třeba chuť žít úplně jinak, váš byznys je nezajímá. Jenže vy vidíte to, co už jsem zmínil – že na vás visí život celého města. A to nechcete nechat tak.

Jasně, můžete to zavřít do papiňáku nějakého svěřenského fondu, ale to není zrovna optimální cesta. To většinou vede k tomu, že se to přetlakem roztrhá na kusy, než aby ten majetek, který vytvořila zakladatelská generace, sloužil k lepší kvalitě života a lepším vztahům dalších generací. Může to navíc nevratně poškodit vztahy v rodině – skoro jako ve válce Roseových, když je neuspořádáte třeba rodinnou ústavou. Plus v rodině vám platí jiná pravidla než ve firmě. Když máte dítě alkoholika, tak ho odvezete do léčebny i potřetí, počtvrté, protože je to přece proboha vaše dítě. Ale když vám přijde do práce opilý manažer, tak jde. No ale když se to spojí? Zavřete oči a necháte trpět byznys a s ním zaměstnance? Je to opravdu velmi komplexní záležitost, kterou si jako společnost uvědomujeme jen velmi okrajově.

Tímhle vším potřebují ti „odcházející“ podnikatelé provést. A je to v zájmu nás všech, protože jde o firmy, které skutečně vytvářejí tu ekonomickou hodnotu, ale v řadě případů je kolem nich navázaný veřejný život v jednotlivých městech. Jistě, když někdo zkrachuje, tak ho asi nahradí jiná firma – časem a postupně, ale je škoda nevyužít toho, co už bylo vybudováno. Navíc se to nikdy neobnoví zcela a v mezičase dojde k velkým ztrátám.

Co s tím? A vlastně, co s tím zmůže nějaký politik? O hrozbě “orbanizace” v Česku a o tom, proč někteří Slováci utíkají do Čech mluví Jan Bubeník v Zimním speciálu Neovlivní.cz. Spolu s ním také Magda Vášáryová, Pavel Kosatík nebo Czeslaw Walek. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Archiv Jana Bubeníka