Jan Herčík: Zvířata máme mnohdy radši než sami sebe

Jméno Jana Herčíka si v Česku prakticky každý hned spojí s jeho povoláním: Zvěrolékař. Za více než třicet let své veterinární praxe toho v ordinaci se svými pacienty a jejich páníčky zažil opravdu požehnaně. Zblízka sledoval, jak se proměňovala péče o domácí mazlíčky, jak zásadně pokročila diagnostika jejich chorob, jak na nich lpíme. „Určitě jsme národ, který má rád zvířata. Mnohdy víc než sami sebe. Když vidím, co jsou lidi ochotni udělat pro zvíře, nevím, jestli by tohle udělali pro někoho blízkého,“ říká. Sám se nedávno rozhodl udělat něco pro své okolí: Pustil se do komunální politiky. I o jeho současné – tak trochu jiné – klientele tak bude následující rozhovor.

„‚Doktore, musíte se ještě podívat na moji těhotnou dceru!‘ Vytřeštil jsem oči: ‚Nejsem gynekolog! Jsem veterinář!‘ Přeměřila mě přísným pohledem: ‚Doktor jako doktor!’“ píše se v zatím poslední knize Jana Herčíka, který za dlouhé roky své veterinární praxe nasbíral nespočet podobných příběhů. Je to přirozené. Skrze zvířecího kamaráda se ostych a oficiality přirozeně stírají a ze vztahu veterinář–pacient je nejednou přátelství. „Máme s některými takový vztah, že vědí, že mi mohou kdykoliv zavolat. Ve dne i v noci,“ vysvětluje Herčík. Nyní si ale ke zvěrolékařství přibral další práci, práci starosty. Loňské komunální volby vyhrál s jasným náskokem.

Foto: Archiv Jana Herčíka

Neo: Slýcháte teď častěji oslovení „pane doktore“, nebo „pane starosto“?

Je to tak napůl. Když jsem na klinice, tak mi samozřejmě nikdo neříká „pane starosto“. Na úřadě jsem naopak starosta, tam si na doktory nehrajeme.

Neo: Cítíte se líp v ordinaci, nebo v kanceláři starosty?

Třicet let mám kliniku, kterou jsem vybudoval. Všechno funguje. V určité fázi vývoje se ale dostanete do stereotypu, protože děláte od rána do večera jedno a to samé. Výzva, kterou pro mě znamenalo stát se starostou, přinesla trošku jiný pohled na svět, jiný pohled na řešení úplně odlišných problémů, někdy i mezilidských. Vždycky jsem spíš vnímal kontakt pacient–majitel–lékař. Aby byl veterinář úspěšný, musí umět jednat s lidmi, musí být empatický, musí umět vysvětlovat, co se vlastně děje. Práce s klientelou, nejen s tou zvířecí, ale hlavně s tou lidskou, je padesát procent práce a úspěchu daného pracoviště. Na obecním úřadu je to trošku jiné. Najednou řeším úplně odlišné, malé i velké problémy, vztahy, animozity lidí mezi sebou. Záhy tak třeba zjistíte, že se nám tu ztrácejí slepice, a musíte to řešit. Prostě věci, které by mě dřív nenapadly.

Neo: Skutečně se vám v Horoměřicích ztrácejí slepice?

Ano, ztrácejí, ale nacházejí se roztrhané. A teď máte zjišťovat, kdo to dělá. Když vám pak přijde podobná žádost na prošetření a píše se v ní, že viděli velké ptáky, tak pátráte, kdo tu chová například dravé ptáky. Zkrátka jsem se dostal do situace, kdy dostávám úplně jiný pohled na život. Doteď jsem byl jen na klinice a podobné věci šly mimo mě.

Neo: Nemnoží se vám podobné případy jen proto, že vás místní budou víc vnímat jako starostu-veterináře?

To je spíš náhoda. Taková perlička. Normálně řešíme podstatně důležitější věci. Máme velké problémy s hustotou dopravy, hlavně s kamiony, kterých naší obcí projíždějí tisíce. Zdědili jsme v Horoměřicích velmi chaotickou a nekoncepční masovou bytovou výstavbu, za kterou velmi pokulhává rozvoj infrastruktury. Řešíme zkrátka stejné věci jako ostatní obce v prstenci Prahy. Třeba velký tlak developerů, jejichž jediným zájmem je postavit, prodat a zmizet. Ale co bude dál, už nikoho nezajímá.

Neo: Byl tohle právě ten důvod, proč jste do komunální politiky šel?

Foto: Archiv Jana Herčíka

Přesně tak. Když mě oslovili, zda bych šel pomoct s volbami, mohl jsem říct: „Ne, děkuji, vyřešte si to sami.“ Ale když to takhle udělá každý, tak se nevyřeší nic. Původně jsem chtěl být na kandidátce někde vzadu. Ale když mě ostatní kandidáti, které znám desítky let a vím, že jsou to slušní lidé, požádali, abych se stal lídrem, nemohl jsem jim to odříct. Nakonec naše hnutí vyhrálo a já získal s velkým náskokem nejvíc preferenčních hlasů. Pak už jsem nemohl couvnout, protože bych zklamal všechny, kteří mi dali hlas. Pravdou je, že jsme se do toho zakousli a problémy si převzali. Ale až teď samozřejmě vidím, jak těžké je prorazit byrokracii.

Neo: Už jste za své tříměsíční působení narazil i na další zdi, které nelze překonat?

To víte, že jo. Teď jsme například řešili, jak omezit negativní vlivy výstavby, které jsme zdědili od předcházejícího vedení. Velmi reálně jsme začali uvažovat o stavební uzávěře, která by nám pomohla získat čas potřebný na vyřešení některých problémů s nově navrženým územním plánem. Samozřejmě že ti, kdo mají jiné zájmy, než je „udržitelný rozvoj obce“, křičí. Jenže si možná neuvědomují, že když se tu postaví tolik bytů, že tomu nebude odpovídat infrastruktura, doprava a není dořešena spousta dalších věcí, která na to navazuje, že v tom případě Horoměřice přestávají být místem, jaké slibovali zájemcům o bydlení ve svých letácích. „Patnáct kilometrů od centra Prahy, úžasné bydlení na vesnici, bydlení v přírodě…“ Ale já to beru tak, že je to nějaká opozice a my holt musíme mít naše argumenty tak silné, abychom je obhájili.

Neo: Co je tedy z vašeho pohledu klíčové pro správný chod obecního úřadu?

Musíte mít vizi. Musíte tu mít kořeny, to je taky podstatné. Úplně jinak se vám jedná s lidmi, které znáte dlouhá léta a víte, že jejich požadavky mají nějaké historické důvody, než když k vám přiběhne spekulant, který zkouší, jestli by z něčeho nemohlo něco vyjít. Dále musíte mít jasný názor, který deklarujete a který vychází z toho, co jste lidem slíbili ve volebním programu. Myslím si, že když se tohle bude dařit plnit, tak ty drobné šarvátky zvládneme též. Všichni víme, jak je definovaná demokracie. Zkrátka „Nestahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“, takhle bych to viděl.

Neo: Jen si říkám, že práce veterináře a státního úředníka nemá příliš společného.

Učíme se za pochodu. Nejdřív jsme přebírali úřad, zjišťovali, jaký je stav. Průběžně se školíme. Stát organizuje přednášky, na nichž se seznamujeme s chodem úřadu i s legislativou. Je toho hodně. Mám u sebe dva místostarosty, takže jsme si rozdělili kompetence a máme plně funkční tým. Pro mě osobně bylo oceněním, když mi dámy, které na úřadě pracují léta, řekly, že jsme dokázali za pár měsíců udělat víc než parta před námi za rok. A to je taky motivace.

Neo: Je práce veterináře a starosty protkána nějakou stejnou nití?

Pořád je to práce s lidmi. I na úřadě se snažím s každým slušně jednat, vysvětlovat. Zjišťuji, že přesně tohle funguje. To, co vidíme u našich vrcholných politiků, ten způsob agresivního chování a vymezování se a neochotu poslouchat názory druhých, tak my na to jdeme přesně obráceně. Jestli něco propojuje veterinu a starostování, je to práce s klientelou. A je úplně jedno, jestli jsou to majitelé zvířat, nebo obyvatelé, kteří mají nějaké svoje problémy.

MVDr. Jan Herčík, CSc. (61)

• Vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně.
• V roce 1990 založil veterinární kliniku v Horoměřicích, která se stala jednou z prvních privátních veterinárních klinik u nás.
• Vydal šest knih o léčení zvířat, poslední publikace Zvěrolékař srdcem i duší vyšla před dvěma lety.
• V roce 2018 se zapojil do komunálních voleb za hnutí Naše Horoměřice. Coby lídr kandidátky uspěl a stal se starostou rodných Horoměřic.

Neo: Zprofanovaná věta současného premiéra Babiše říká, že je dobré řídit stát jako firmu. Lze vůbec řídit státní aparát jako firmu?

Je to velmi odvážné tvrzení. Když bych si stát od začátku stavěl kámen po kameni jako svoji firmu tak, abych věděl, v jaké fázi můžu po kom co chtít, tak bych to jako firmu asi řídit mohl. Ale jako komunální politik začínám řídit něco, co jsem sám nepostavil a na co nemám v té genezi žádný vliv. Pak je otázka, jestli toto tvrzení je takovým způsobem možné realizovat.

Neo: Možná jste spíš krizový manažer…

To je něco jiného. Funkce krizového manažera nastupuje ve chvíli, kdy selhávají všechny ostatní funkce a firma je v totálním rozkladu. Ve firmě se to použít dá, ale rozhodně se něco takového nedá říct o obecních úřadech. Vůbec si nedovolím hodnotit práci vrcholných politiků. Horoměřice jsou už možná středně velká obec. Máme trvale hlášeno 4500 obyvatel, plus zhruba dva tisíce, kteří tu bydlí, ale nejsou trvale hlášeni. To už není úplně málo. Ale ve vztahu k Praze, která je vedle nás, jsme malinkatí. Je to úplně něco jiného než řízení města a státu, to si neumím vůbec představit.

 

(Janu Herčíkovi zvoní telefon. Pacient ověřuje, jak dopadly testy, na které se u jeho zvířete čekalo.)

 

Neo: Vyřizujete podobné telefonáty i v okamžiku, kdy sedíte na obci?

Samozřejmě. A já to chápu. Lidi to berou tak, že jsme služba. Po těch letech práce veterináře jsme s mnoha majiteli zvířat už přátelé. Máme takový vztah, že vědí, že mi mohou zavolat. Pak se ale dostávám do takových paradoxních situací, že i když mám v sobotu a v neděli na klinice zavřeno, tak jsem tady. Většinou jsou to rozléčení letití pacienti. Nemůžu majitelům říct, ať jedou někam jinam. Zvlášť u těžkých případů sem raději zaběhnu, vyřeším, co je potřeba, a užívám těch pár hodin volna. Podobné telefony bývají často, jsou i v noci, ale to patří k naší profesi a rozhodně si na to nestěžuju.

Neo: A jako starosta byste telefon v noci zvedl?

Záleží, o co by se jednalo. Třeba kolem Vánoc jsme řešili vykrádání jednoho velkého bytového domu. Takže jsme ve finále jezdili s naší obecní policií a hlídali okolí. Byli jsme na telefonu se státní policií a byli jsme připraveni, že v případě potřeby zakročí. Takže tyto telefonáty musím jako starosta vyřizovat i v noci. Navíc na mě napojili i telefony z ostrahy, které hlásí, když se na hlídaných místech v obci spustí alarmy. To jsou prostě situace, kde se člověk nerozhoduje, jestli to zvedne nebo ne. Zkrátka musí.

Neo: Před časem se spekulovalo, že chcete kliniku i dům prodat a z Horoměřic se odstěhovat. Co je na tom pravdy?

Veterinář Jan Herčík ve své praxi. Foto: Mountfield

Pravdou je, že jsem před nějakou dobou řešil, co vlastně bude s klinikou. Třicet let jsem tu něco budoval, teď jsem ve fázi, že vše pěkně běží a nevím, co bude dál. Přece jen se dostávám do důchodového věku a nemám nástupce, nikoho, komu bych to předal. Takže jsem sáhl po osvědčeném americkém modelu: Když nemáte nikoho, komu byste firmu předal, tak přijde na řadu prodej. Proto jsem řekl, že firmu a kliniku prodám. Hned začaly běžet fámy, na které se nabalovaly další a další. Ale to, že kliniku prodám, až se najde vhodný kupec, je pravda. Nicméně nijak nespěchám. Pořád se cítím dobře, takže dokud to bude takhle a zdraví bude fungovat, není důvod nic měnit. Až se najde vhodný kupec, půjdu do důchodu. Dům, který je na druhé straně Horoměřic, si samozřejmě nechávám a budu tam bydlet.

Neo: Jak jste zmínil, v Horoměřicích máte silné kořeny. Konkrétně klinika, kde teď sedíme, je bývalý statek vašeho dědy, který jste celý přestavěl. Jaké byly začátky?

To bychom se museli vrátit o 300 let zpátky, kdy to moji předci kupovali od premonstrátů. Byla tu velká křižovatka a akcíz (stanoviště daňové kontroly, pozn. red.), statek fungoval pro premonstráty, kteří tu měli hospodářství. Jak šel čas, tak tu byl uhlíř, kovář, řezník, dlouhá léta tu byla hospoda, kterou za minulého režimu vlastnila Jednota. Matně si pamatuji randál, který tu byl. Pak vše zaniklo, zůstal pobořený statek. Když totiž děda viděl, jaká je tu situace, tak říkal, že než aby to vládnoucí garnituře dal, tak to radši nechá spadnout. Jak řekl, tak udělal. Já jsem tudíž zdědil rozbořený statek. Postupně jsem ho začal rekonstruovat až do dnešní podoby.

Moje začátky, které se datují po ukončení studií, měly podobu umístěnky na velkokapacitní kravín do Turska, kde bylo dva a půl tisíce krav pod jednou střechou a nebyly tam dořešeny základní věci. Hlavně že to tenkrát bylo módní. Chudáci zvířata. To bylo něco strašného. Když jsem viděl, že bych dělal jen asi sedm úkonů, ale v ohromném množství, tak jsem se radil s panem doktorem, u kterého jsem dělal vždycky praxe. Klobouk dolů před ním, jak byl úžasný. Zrovna vyšel konkurz na Vysoké škole zemědělské na Veterinární katedře a on mi řekl, ať ani chvíli nepřemýšlím. Ať do toho jdu, protože práce, kterou jsem dosud vykonával, nikdy neuteče. Konkurz vyšel, deset let jsem učil na veterinární.

Během té doby se na mě obracela spousta známých a kamarádů, kteří měli nějaká zvířata. Tady a tam jsme pomohli a najednou se mi začala rozbíhat kamarádská klientela. V ten okamžik jsem si řekl, že si z jedné místnosti na statku udělám ordinaci, abych sem mohl zajít po práci. Do čtyř hodin jsem byl na fakultě a od pěti jsem už ordinoval pro kamarády s malými zvířaty. A najednou jsem tu ordinoval do desíti, pak do půlnoci, do jedné, do druhé ráno a od sedmi jsem zase hezky šlapal do školy. A protože už bylo po revoluci, vše bylo legální, tak jsem začal zvažovat, co dál. Věděl jsem, že obojí dlouho nevydržím. Věděl jsem, že se k učení můžu vrátit v důchodu, a tak jsem si otevřel oficiální veterinární ošetřovnu. Postupně se vše na sebe nabalovalo. Nejdřív jsem si vzal jednu sestřičku, pak druhou, pak k sobě jednoho doktora, druhého, pak se vybudovala recepce. A teď jsem před důchodem a zrovna se na mě obrátili ze školy, jestli bych nechtěl učit… jak se ten kruh uzavírá. Ve škole jsem ale zatím musel říct, že se starostováním nemám tolik času, takže jsem jejich nabídku odmítl.

Neo: Veterinář v Česku má výhodu, že co do počtu chovaných domácích mazlíčků trháme rekordy. Vnímáte to ze své praxe stejně?

Jsme národ pejskařů, když to vezmu v uvozovkách. Ale není to jen o psech, ale celkově o mazlíčcích – od křečků, exotických zvířat až po kočky. To byste se asi divil, co všechno doma lidi chovají. Zájmové chovy jsou úžasné. Určitě jsme národ, který má rád zvířata. Mnohdy víc než sami sebe. Když vidím, co jsou lidi ochotni udělat pro zvíře, nevím, jestli by tohle udělali pro někoho blízkého.

Neo: Čím to je?

Myslím, že je to i vývojem společnosti. Vezměte si, jak hektická je doba. Lidi spolu přestávají komunikovat. Mockrát jsem viděl, že jdu na večeři, vedle u stolu sedí rodina, obě děti mají v ruce mobil a jedou a vůbec si nepovídají. Rodiče v podstatě taky. Tohle není dobře. Komunikace mezi lidmi se dostává do virtuálních poloh. Na různých stránkách sháníte přátele a vrchol toho je příklad, který mi vyprávěla moje známá, že její dcera je schopná si dvě a půl hodiny psát s kamarádkami, co ten den zažily, místo toho, aby se všechny sebraly a šly do restaurace si to říct osobně. Prostě komunikace mezi lidmi se dostává do slepé uličky, zalezeme si domů, ale pak nám něco chybí. A to nahrazují právě zvířata. Mám doma pejska, mám doma kočičku, mám se s kým pomazlit, s kým si popovídat.

Foto: Archiv Jana Herčíka

Hodně se to týká starších osamělých lidí, kteří si neumí představit, co by dělali, kdyby se s jejich domácím mazlíčkem něco stalo. Také jsou ochotni za ně utratit spoustu peněz. To ovšem vychází z kritérií, která jsou všeobecně daná, protože něco stojí léčba, něco stojí vybavení, které k tomu musíte mít. Lidi jsou zvyklí, že přijdou na veterinu s nemocným zvířetem a veterinář jim postaví diagnózu. Automaticky se bere, že k tomu má svoji laboratoř, že výsledky krve máte za patnáct minut, že k tomu máte nějakou zobrazovací metodu – rentgeny a ultrazvuky se berou jako samozřejmost, ale teď už i CT, magnetická rezonance, konzultace s odborníky, velké laboratoře, které se využívají. My jsme třeba navázáni na Německo. To, co nejsme schopni sami vyšetřit, máme do dvou dnů z velkých laboratoří.

Neo: A možná z tohoto důvodu sílí názor, že se prosté veterinářství změnilo v celkem slušný byznys. Setkáváte se s podobným názorem?

Víte, to je něco, o čem nikdo nechce mluvit. Jistě, je to byznys jako jakákoliv jiná práce, ale já to trochu otočím. Stejně jako v humánní medicíně, tak i v té veterinární se pracuje s medicínou založenou na důkazech. Ono se to tak i jmenuje. A medicína založená na důkazech znamená, že pacienta musím vyšetřit tak, abych vždycky mohl doložit, jaká vyšetření jsem dělal, proč jsem je dělal a jaký je z toho výstup. Jsme v době, kdy vás kdokoliv může žalovat za cokoliv. Tudíž je to ochrana, o které se učí i na škole. Dokud tedy nemám na papíře, že jsem udělal to, to, to a to, protože takový musí být postup, tak jsem nepostupoval „lege artis“ z pohledu medicíny založené na důkazech. A to je odpověď na vaši otázku.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo
» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti
» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci
» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu
» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách
» Moje století. Vzpomínky pilota první třídy
» S dramaturgem Jiřím Chalupou o dětech, televizi a víře v dobré konce

Starší veterináři, které jsem já znal a ke kterým já stále ještě patřím, mají jiný postup. Já se na zvíře podívám, kompletně ho vyšetřím, poslechnu si ho a doplňkovým vyšetřením mířím k tomu, abych postavil diagnózu, ale udělám jen to nejnutnější. Nemusím dělat magnetickou rezonanci nebo CT, když je tam jiný typ problému. Mladší kolegové to ovšem udělají podle pavouka tak, jak jsou naučení. Diagnózu postaví, ale za cenu, že vyšetření udělají víc, a to něco stojí. Z tohoto pohledu se tedy může zdát, že veterina je tvrdý byznys, ale vlastně základ je stejný jako u jiných profesí.

Pro porovnání – spočítejte si, kolik se účtuje, když jdete na operaci vy. To jsou statisíce. To, co stojí na veterině dvacet tisíc, stojí v humánní medicíně dvě stě tisíc. Ale byznys to je. Živím tu patnáct lidí.

Neo: Jak ve zvěrolékařství funguje například farmaceutické lobby?

Tady úplně ne. Za prvé veterinární medicína byla vždycky placená, takže léky kupujeme. Jen se nás to dotýká do té míry, že co je unikátní jen pro zvířata, je strašně předražené. Tudíž jsou i léky, které můžeme použít z humánní medicíny, a ty jsou podstatně levnější. Nicméně v posledním roce vnímám, že se na trhu rozvíjí rozumné pojištění pro psy tak, že se dají náklady rozložit do měsíční splátky. Tím se pomalu dostaneme na úroveň Velké Británie, kde je u psů všechno pojištěné. A díky tomu si třeba můžeme dovolit i doplňková vyšetření, na která by jinak člověk nedosáhl. Tím, že je hradí pojišťovna, je to daleko výhodnější. To je budoucnost.

A taky si myslím, že nastane řetězení veterin tak, jak je to právě v Británii, Spojených státech nebo ve Skandinávii. Veteriny se spojují, společně si kupují vybavení, což je rozumný projekt.

Neo: Je tohle všechno také důvod, proč dnes o zvířecích nemocech víme daleko víc? Tedy že i pes může mít alergii, astma či cukrovku?

A jsme zase u toho. Když řeknu okřídlenou větu „Není zdravých pacientů, pouze nedokonalá diagnostika“, tak z toho vše vychází. Tyto nemoci tady vždycky byly, ale nikdo se jimi nezabýval. Diagnostika nebyla propracovaná tak, jako je teď. Nebyly přístroje, nebyly finance. Vezměte si zvířata našich dědů. Buď se z toho dostala, nebo ne. Teď se dostáváme do situace, že jsme schopni diagnostikovat, máme na to přístroje a jsou možnosti léčby. Proto se taky stále víc setkáváme s termíny a diagnózami, které jsou podobné humánní medicíně. Nemoc je jen jedna. A je jedno, jestli je to pes, nebo člověk. Zvířata mají stejný problém, jako máme my, mají i civilizační choroby, a i díky tomu se začíná dělat úzká specializace. Máme veterináře oftalmology, kardiology, ortopedy, internisty, dermatology, ale vyloženě jako specializaci.

Neo: O kolik se v současné době prodloužil věk u zvířat?

O hodně. Současné diagnózy, které léčíme a na které jsme dřív neuměli ani přijít, jsou přesné a díky tomu víme, co léčíme. U psů začíná biologická léčba. To, co je u lidí, je teď i u zvířat. Třeba onkologie u zvířat udělala výrazný skok dopředu. Co bývala otázka měsíců, se může dostat na roky.

Neo: Co mýty a zvířata? Jaké jsou nejrozšířenější mýty, s nimiž se třeba u psů setkáváte?

Třeba že česnek odčervuje? To není pravda. Česnek by se musel rozmačkat, udělat mléčný výluh a dávat ho rektálně jako nálev. Jsem zvědavý, kdo to zkusí. (smích) Ale když dáváte psovi česnek do jídla, určitě působí dieteticky, budiž, ale neodčervuje.

Neo: Co „pes, který štěká, nekouše“?

Z ordinace můžu rovnou říct, že to neplatí. (smích)

Neo: Jsou kříženci nejzdravější psi?

Každé plemeno má nějaký svůj problém. Nedávno vyšla kniha, která byla veterinárním bestsellerem, a tam byly nemoci podle plemen. Když se na to podíváte, zjistíte, že není plemeno, které by podle této publikace bylo zdravé. A když vezmu křížence, tak i tam se objevují problémy daného plemene, ze kterého voříšek vznikl. Pravdou je, že u přešlechtěných psů může být víc problémů než u křížence, a jsme zase u diagnostiky – kdo se u kříženců zabývá primárním problémem, který je běžný pro původní plemeno. Ne vždy tedy platí, že kříženci jsou nejzdravější.

Neo: Mimochodem, k jakému psímu plemenu byste se přirovnal vy sám?

Myslím, že jsem kříženec. Od každého něco. (smích)

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít