Vzestupy a pády principála Divadla Na Jezerce
1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Říkám si, co o tom vlastně vím? Žalostně málo. Cestu zpět do lůna civilizované Evropy nám po listopadu 1989 trpělivě prošlapali Václav Havel a Jiří Dienstbier. Žádost o naše členství podal v devadesátých letech (v lednu 1996) paradoxně jeden z největších odpůrců EU Václav Klaus. Poté začala přístupová jednání a před dvaceti lety opět Klaus a tehdejší premiér Špidla podepsali smlouvu o přistoupení. Poté v Česku v červnu 2003 proběhlo celonárodní referendum, ve kterém se 77,3 % občanů vyslovilo pro vstup České republiky do Evropské unie. To se o rok později stalo skutečností.
Dnes jsme se všemi právy a povinnostmi plnohodnotnou členskou zemí EU, patříme na Západ. Máme tam své volené zástupce – europoslance –, ale moc toho o jejich práci nevíme. Jak nás zastupují? Čí zájmy v EU hájí? Jakou mají docházku? Jak tam za nás hlasují?
Když si dáte hodně práce a budete hledat na různých evropských platformách, webech, instagramech či facebookových profilech, zjistíte, že řada z nich – třeba ti za ODS – překvapivě často hlasuje naprosto shodně se zástupci SPD, KSČM a Babišova ANO. Absurdní? Asi ano. Jménem ČR bojují v Bruselu např. proti ratifikaci úmluvy o prevenci a potírání domácího násilí na ženách. Jsou proti strategii EU na podporu pracovních míst a průmyslové konkurenceschopnosti, a když už (s výjimkou svérázného generála Blaška) nejsou vysloveně proti, tak se alespoň zdrží hlasování, jedná-li se například o posílení obecných zásad EU týkajících se obránců lidských práv. Ano, čtete dobře. Jsou zásadně proti snížení energetické náročnosti budov pro dosažení klimatické neutrality v roce 2050 a podobně. Naštěstí tyto rozumné návrhy byly evropským parlamentem velkou většinou schváleny.