Únorové vzestupy a pády podle principála Divadla Na Jezerce
Je půl páté ráno. Město se v ranní mlze probouzí výbuchy granátů a padajících bomb, je slyšet dětský pláč a detonace jsou stále silnější. V mrazivé noci řinčí rozbitá okna, burácí motory letadel a tanků v ulicích, všude je cítit pach krve a nafty, padají domy a hřmí tak hrozivě, jak žádná bouřka nedovede. Co to je za rány, maminko? Já mám strach. To je ruská mírová mise, miláčku, neboj se, tatínek nás šel bránit. Ukrajina 2022.
Čtenář březnového vydání časopisu Neovlivní.cz. Z Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský. Foto: Divadlo Na Jezerce
Jak to říkal ten chlap Putin celému světu? Mírová mise? Vždyť je to válka, ne? Sprostá a agresivní válka. Brutální přepadení sousední země, která chtěla být svobodná a demokratická. Hanebná lež vycházející bez uzardění z ledově chladných úst bezcitného člověka, kterému svět lži a chorobnou touhu po moci už desítky let toleruje.
Když přepadl Čečensko, svět se mlčky díval. S hrůzou, ale díval. Všichni jsme viděli, jak ctižádostivě Putin boří města a srovnává se zemí obytné čtvrtě, jak bombarduje domy plné nevinných lidí. S hrůzou i utajovaným obdivem lidstvo sledovalo, jak Vladimir Putin vezl mír do Sýrie, do Jižní Osetie, do Ázerbájdžánu a Arménie.
Když před osmi lety přepadl (ano, přepadl) a rozpoutal krvavé peklo v Donbasu, svět dělal, že nevidí. Čtrnáct tisíc mrtvých lidí. Potrestáme ho sankcemi, říkali jedni. Sestřelil civilní holandské letadlo s více než dvěma sty nevinných lidí na palubě a svět s přivřenýma očima mluvil o tvrdších sankcích pro několik bohatých Rusů. Co když to neudělal on, zpochybňovali druzí.