Vzestupy a pády Principála Divadla Na Jezerce
„Pane Čapku! Pane Čapku, pošťák Kolbaba, k vašim službám! Hledám vás už rok a den! Nějaký slíva a bambula, vaněk, kuba a popleta nám hodil do poštovní schránky tohle psaníčko bez známky a bez adresy! Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! To psaníčko je pro vás!” „Děkuju, pane Kolbaba,” povídá Karel Čapek. „Jaképak děkuju! Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno!“ Karel otvírá dopis, Olga se ptá: „Co píšou?” Čapek: „Ty židomile, hradní škrabáku.” Pan Kolbaba vyndá další dopis. „Tak třeba tenhle bude lepší!” Karel: „Hajzle, židovskej spratku, my si tě podáme, zdechneš v koncentráku.” Kolbaba vytahuje z brašny třetí psaníčko: „Tak ale tenhle! Z toho láska čiší, říkali to poštovní skřítci!” Čapek:„Patřil jsi k oněm vrtichvostům, co čuchali smrad z hradní kuchyně. K lidem jako Werich a Voskovec, k židofilům a židobolševikům. Největší službu národu prokážeš tím, že přestaneš psát své blbé články.” Kolbaba v rozpacích mizí, Čapek vrátí psaní do obálky a řekne tiše: „A ještě musím pochválit tebe, česká řeči.”
Češi psali svému oblíbenému spisovateli Karlu Čapkovi často. Když jsme v roce 2019 začali v Divadle Na Jezerce připravovat hru Petra Vacka Ze života Čapka, byli jsme mnohokrát až zaskočeni podobnostmi života v Československu před II. světovou válkou s tím, jak žijeme v posledních několika letech v České republice my.
I když – Češi píší svým oblíbeným osobnostem už po staletí. „Spalovači, peněz máš dost, zbytečné slávy taky. Právě se ti zabil kluk. Chcípni taky.“ Od chvíle, kdy jsem v začátcích normalizace v letech 1970–1973 vídal svého tátu číst takové anonymy, si dovedu představit, jak muselo Karlu Čapkovi být, když mu jeho milovaní spoluobčané psali o šibenici či smrti v koncentráku. Promiňte malé odbočení – poslouchám při psaní Noční obraz Vladimíra Mišíka a právě zpívá Ortenovu báseň: „Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo…“