Srpnové vzestupy a pády tak, jak je viděl principál Divadla Na Jezerce.
Protože píši tento text 21. srpna, nemohu nevzpomenout na události před 56 lety. Bylo mi třináct let a byli jsme s rodiči na prázdninách v Plané nad Lužnicí. Ve vzduchu byla naděje na normální život, jaký jsme znali jen z filmů nebo z vyprávění šťastlivců, kteří se dostali na Západ.
Foto: facebook.com/jan.hrusinsky.1
Když Rusáci přistávali 20. srpna 1968 večer v Ruzyni, v Plané jsme ještě nic netušili. S partou stejně starých kluků jsme seděli u ohně a vedli třináctileté řeči o politice, o Americe, o holkách, předháněli se, kdo řekne lepší filmovou hlášku, super večer. V půl jedenácté jsem byl doma a šlo se spát.
Asi kolem páté hodiny ranní nám dřevěná chata duněla jako při zemětřesení. Probudilo mě to, rodiče poslouchali tranzistor, kde vysílali sci-fi o brutálním přepadení země, a maminka plakala. Běželi jsme s tátou k silnici, po které se valily tanky s ozbrojenými Rusáky. Nevěřili jsme svým očím. Ve vzduchu smrděla nafta a propocené mundúry mongoloidních okupantů, na které táta v rachotu tanků křičel „Pačemu vy zděs?“ a nikdo mu neodpovídal.
Přes časnou ranní hodinu byla silnice lemovaná nešťastnými a rozzlobenými lidmi, kteří ruským okupantům hrozili zaťatými pěstmi jako v roce 1939 nacistům. Dvě nejstrašnější ideologie dvacátého století. Nacismus a komunismus. Zápasíme s nimi dodnes a komunistka Konečná se veřejně ptá, jestli je svině? Bože, to je otázka…