Jaromír Jágr o fotkách s politiky: Proč to dělám?

Nejslavnější český hokejista se v předvolební kampani opět objevil na fotkách s politiky z vládnoucího ANO. Není to poprvé a sklízí za to kritiku. Stejně jako za cestu s Milošem Zemanem do Číny a reklamu na Huawei. Proč to Jaromír Jágr dělá?

Jágr je Bůh na čtyři. Ať kandiduje na Hrad. Od pražského hokejového šampionátu, po němž začali Jágrovi fanoušci organizovat jeho prezidentskou kandidaturu, uběhlo už pět let. Mezitím se Jaromír Jágr definitivně vrátil z Ameriky domů. Na Kladno. A poznal, jaké to je, když se z milované ikony stane takřka nepřítel.

Nebyl na pískot zvyklý. A už vůbec ne na to, že mu někdo bude nadávat. Třeba za to, že coby hokejista se symbolickou osmašedesátkou na zádech jezdí v delegaci s prezidentem Milošem Zemanem do komunistické Číny. Má to zapotřebí? Proč to vlastně dělá?

Během rozhovoru bylo znát, jak moc se ho to dotýká. A že tu vlnu zloby upřímně nechápe. „Zasáhlo mě, že ti lidé, kteří mě kritizují, mluví o něčem, o čem nic nevědí. A to dělá většina lidí. Myslí si, že vědí, ale mají jen minimum informací a z toho si udělají názor. Nemyslím si, že jet do Číny je něco špatného. Co těm lidem vadilo? Že jsem jel do Číny? Ale vždyť tam jezdí spousta lidí na návštěvy. Víc asi vadilo, že jsem jel do Číny s prezidentem, kterého padesát procent lidí nemusí. Myslím, že kdybych jel „jen“ do Číny, takovou pozornost by to nevzbudilo,“ myslí si. Rozhovor vznikal na přelomu roku pro letošní první číslo časopisu Neovlivní.cz.

Neo: Jste nejlepší český hokejista, který kdy hrál. Další životní etapu jste už mohl věnovat jen zábavě, životu v poklidu. Místo toho jste si vzal na krk něco, co je pro normálního člověka v dnešních podmínkách asi nepředstavitelné: hokejový klub. Nelitujete?

Já bych to upřesnil. Já jsem si to nevzal, dal mi to otec. (smích)

Neo: Ale kdyby Kladno nebyla vaše srdeční záležitost, tak byste to asi vzdal…

To máte pravdu, ale v situaci, v jaké jsem byl, to nebylo tak jednoduché. Zaprvé to táhl táta. A za druhé – poslední roky se na sportu strašně podepsalo, jak je v České republice nastaveno financování sportu. Bylo období, kdy všechno šlapalo, ale nikdo se nezamyslel, co bude dál. Nebylo to potřeba. Spousta lidí zbohatla, měla firmy a sponzoring by snadný. Pak ta vlna odezněla, a navíc do toho přišel Facebook, Instagram a média, což v důsledku sportu ublížilo.

Neo: Jak to myslíte?

V době, kdy tyhle věci nebyly, měla jste jako velká firma omezenější možnosti, jak se zviditelnit. Skrze televizi, která byla drahá, rádio, noviny. Další možnost byla skrze sportovní kluby. Sport je v České republice hodně sledovaný a lidé o něj mají zájem. A když vidí logo nějaké firmy na dresu nebo na stadionu, už jim to v hlavě zůstane. A bylo to mnohem levnější než dávat reklamu do televize nebo časopisu. Sociální sítě velkou část peněz, kterou předtím firmy směřovaly do sportu, odlouply. A nikdo na to nějak koordinovaně a cíleně nereagoval.

Neo: Jako že zvítězil přístup tady a teď.

Přesně tak. Ale důsledky vidíme až teď. Zažívám to a myslím, že to zažívá spousta klubů. Bez dotací města a krajů na podporu mládeže a bez sponzorů na seniorský hokej nemáte šanci.

Neo: Jak procentuálně hodnotíte provázanost Jaromíra Jágra a hokejového Kladna z hlediska sponzoringu? Našla jsem nějakou tabulku, podle které to je skoro 100 procent. Kolik by mělo Kladno na účtu bez vás?

Všechny větší firmy, které tu jsou, jsou spojené i s mojí osobou. Že by sem někdo šel s tím, že chce reklamu na Rytíře, tak takových moc není. Ale doufám, že se to v budoucnu změní.

Neo: Jak moc je s ohledem na klub pro vás těžké si říct: do téhle reklamy nepůjdu?

Nevím, jestli bych ty reklamy vůbec dělal nebýt toho, že mám na starost klub. Na druhou stranu musím upřímně říct, že mi to nevadí. Byl jsem do toho sice trošku dotlačený situací, ale poznal jsem, že s tím nemám problém. Na což bych se svojí povahou, kdy mám rád svůj klid, jinak asi nepřišel. Takhle poznám spoustu lidí z jiných branží. Poslouchám jejich názory a zajímavě se to mixuje. Je to jiný svět, který bych bez toho neměl šanci poznat. Žil jsem jen mezi sportovci.

Neo: Neříkáte si někdy, že jste si vzal velké sousto?

Jak říkám: nevybral jsem si to. Pamatuju si, že jsem se tehdy musel rozhodnout během jednoho týdne. Do toho jsem věděl, že za čtyři týdny nato letím do Ameriky, kde budu bojovat o to, abych se po třech letech vrátil do NHL. A situace s kladenským klubem byla poměrně jasná: buď to převezmu, nebo bude bankrot a klub se bude muset prodat do jiného týmu. Nebyla jiná šance. Buď to skončí, nebo si to vezmu já. Ale nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Prostě to tak je.

Věděl jsem, že to bude těžké. V té první fázi jsem tu fyzicky ani pořádně nebyl, řídil jsem to na dálku. Navíc jsem tu nikoho neznal. Tedy znal, ale nikomu jsem nemohl stoprocentně důvěřovat, protože jsem s těmi lidmi nikdy nespolupracoval. Nikdy jsem se taky o takové věci nezajímal, protože to nebyla moje starost. Já byl devět deset měsíců z roku v Americe, kde jsem se soustředil na svoji práci. A když jsem v létě přijel sem, bavil jsem se o určitých věcech s mým otcem, ale nic konkrétního to nebylo.

Neo: Takže průzkum bojem?

Dá se to tak říct. Snažili jsme se tehdy sehnat nějaké peníze ještě před tím, než odjedu, abychom mohli pokračovat. A nastaly situace, které nám hrozně pomohly. Například Sazka. Začínala stejně jako my vlastně od nuly, s novým majitelem. A i na tom byla založená celá reklama: oba jsme padli dolů a snažili se o vzestup. Byli jsme rádi, že se nám ozvali, hrozně nám to tehdy pomohlo. Karlovi Komárkovi (majiteli Sazky, pozn. red.) za to moc děkuju. On je součástí toho, že tady vůbec jsme. Nemyslím, že bez něj bychom to přežili. Pak se určité věci nabalovaly, pomohlo město a já odjel do Ameriky a zůstal tam dalších 7 let.

Neo: Nastal někdy okamžik, kdy jste si řekl, že to už nedáte?

Zatím ne… (ťuká na stůl).

Neo: A litoval?

Takových věcí nikdy nelituju. Beru věci tak, jak se přihodí.

Neo: Díky klubu jste se ale dostal do situací, do kterých jste se jako hráč nikdy nedostával. Máte odpovědnost nejen za sebe, ale i za lidi, které zaměstnáváte. A musíte dělat věci, které byste předtím asi nedělal. Od zbožňované ikony jste se také stal terčem kritiky. Například za svoji cestu s prezidentem Milošem Zemanem do Číny. Z vašich vyjádření na Instagramu a Facebooku jsem měla dojem, že vás ta kritika zasáhla. Je to tak?

Zasáhlo mě, že ti lidé, kteří mě kritizují, mluví o něčem, o čem nic nevědí. A to dělá většina lidí. Myslí si, že vědí, ale mají jen minimum informací a z toho si udělají názor. Nemyslím si, že jet do Číny je něco špatného. Co těm lidem vadilo? Že jsem jel do Číny? Ale vždyť tam jezdí spousta lidí, na návštěvy. Víc asi vadilo, že jsem jel do Číny s prezidentem, kterého padesát procent lidí nemusí. Myslím, že kdybych jel „jen“ do Číny, takovou pozornost by to nevzbudilo.

Neo: Před lety tam byl Pavel Nedvěd, také jako součást prezidentské výpravy Miloše Zemana, a takovou pozornost to nevzbudilo. Jak si to vysvětlujete?

Já to neřeším, ať si každý jezdí, kam chce. Možná to nevadilo proto, že Pavel Nedvěd je dlouho už mimo, žije v Itálii. Většinu času je jinde, a já když se vrátil, tak jsem žil tady v Čechách. To tomu možná pomohlo.

Neo: Je pravda, že se od té doby jistě změnila atmosféra ve společnosti: nechceme naslouchat názoru, který je jiný než ten náš. Ale pak je tady také ta 68 na vašem dresu. Jak to jde dohromady? Řada lidí, kteří nemají rádi prezidenta Zemana, si pak řekne: Náš Jarda a on ho podporuje, to bych do něj neřekl.

Ale k tomu je třeba říct jednu věc: To, že někoho veřejně nekritizuji, neznamená, že ho stoprocentně podporuji. Teď mluvím obecně. V naší společnosti mi přijde, že je jen černá a bílá. Nic mezi. On nesdílí stejný názor, je proti mně. Ale to přece není pravda. Někdo se veřejně neangažuje způsobem, že někoho kritizuje, protože má pocit, že by to dělat neměl, není mu to vlastní. A my ho hned zatracujeme. Když někdo má pocit, že nemá právo soudit, nemusí to přece znamenat, že se vším souhlasí. A já nemám právo nikoho soudit, neznám jeho situaci, neznám detaily. Zažívám to sám na sobě. Lidi neznají detaily, ale budují si nějaký obrázek na základě domněnek. Myslíme si, že máme patent na rozum.

Neo: Vadilo vám to tedy?

Co mi mělo vadit? I kdybych jel do Ameriky s prezidentem, vadilo by jim to taky. Takže to s Čínou nemá nic společného.

Neo: Ano, Čína v kombinaci s Milošem Zemanem je pro část lidí smrtící koktejl. Je to stejné jako vaše reklama na Vodňanské kuře z holdingu premiéra Babiše z doby před volbami v roce 2013. Pro řadu lidí to je prostě spojení, kterým dáváte něco najevo.

Ale kuře se připravovalo v roce 2012. To ještě nebyl premiér, navíc Agrofert byl tehdy sponzorem Rytířů. Spolupráce po jeho vstupu do politiky skončila, v žádné jeho reklamě jsem už pak nebyl.

Neo: Už vás neoslovili?

Nikdo nepřišel.

Neo: A kdyby přišli teď? (Rozhovor vznikl ještě před tím, než ANO použilo fotky s Jágrem v nynější kampani)

Kdyby, kdyby… O těch věcech jsem nepřemýšlel. Ale ještě k té Číně: lidi často nevědí, že v hokeji nejde jen o ten profesionální klub. Je to taky o těch 450 dětech, které jsou součástí klubu. Když vlastníte profesionální klub, spadají pod vás totiž i juniorské kategorie od pěti do 21 let. Jakmile padne profesionální klub, padnou i oni.

Nebudou mít takovou podporu, nebudou mít motivaci, vzory, proč ten hokej dělat. Jasně, asi si půjdou někdy dál zabruslit. Ale už tam nebude snaha hrát profi hokej, extraligu nebo za áčko. Když padne profesionální klub, hráči půjdou jinam, pár lidí – u nás je to 60 až 70 zaměstnanců na klub navázaných – přijde o práci. Ale těch dětí je 450, dva kluby. A co s nimi? Nechci si do konce života vyčítat, že jsem byl tvrdohlavej a kvůli tomu skončilo 400 dětí s hokejem a nemají záliby.

Neo: Cesta do Číny byla z vaší strany čistou propagací hokeje, nebo jste tam jel i proto, že jste cítil příležitost získat nové peníze pro klub?

Spíš to byla propagace, o sponzory nešlo. Šlo o hokejovou školu, investice do dětí… Hokej tam není na takové úrovni, aby mohli někomu konkurovat. Už v minulosti proto byli čínští hokejisté na kempech v Americe, Kanadě, Finsku, České republice i Rusku. Posílají tam své juniorské reprezentace, ale i dospělé, aby tam trénovali.

Neo: Z vašich rozhovorů jsem měla dojem, že je pro vás vždycky důležité, abyste byl vnitřně spokojený s tím, že jste odevzdal maximum…

… ale to platí jen pro sport. V ostatních věcech nejsem tak soutěživý. Vůbec.

Neo: Měla jsem na mysli, jestli je pro vás těžší nést odpovědnost sám za sebe, nebo za ostatní, u nichž už sám nemůžete ovlivnit, jestli také odevzdají maximum.

Jasně že věci, které můžete ovlivnit jen sám, jsou jednodušší. Protože pak můžete taky nadávat jen sama sobě, když to zkazíte.

Neo: A tady v Kladně chcete uspět kvůli své soutěživosti, nebo proto, abyste nebyl na sebe naštvaný?

Musím uspět, protože nevidím jinou cestu, jak by se to dalo udělat. Nevidím ji. Ale víte, já k životu moc nepotřebuju, abych byl šťastný. Věřím, že štěstí je ve vás. To, jak si to nastavíte.

Neo: Jste teď šťastný?

Jasně. Pořád. Ale jak říkám: je to tak, jak si to nastavíte. Když nejste šťastná, je to vaše chyba. Samozřejmě mluvím o situaci, kdy vás nepotká nějaká tragédie. Když ale někdo není šťastný proto, že nemá každý den na talíři steak, tak nikdy šťastný nebude.

Neo: Takhle jste to měl od narození, nebo jste k tomu dospěl?

To se měnilo. Ale je pravda, že mám takovou povahu. Kromě hokeje jsem nikdy nic nepotřeboval. Když přišlo na hokej, chtěl jsem být vždycky nejlepší. Ale že bych po něčem toužil mimo hokej, po něčem, co bych vlastnil, to ne.

Neo: Ale to nemluvíme o pocitu štěstí…

Přesně tak. Ale v mládí to v tom spousta lidí hledá, než zjistí, že to v tom není.

Neo: Jako majitel klubu zažíváte pocity štěstí třeba ve chvíli, kdy seženete peníze na další sezonu?

Já jsem šťastný, když vidím, že jsou všichni spokojení. A je jasné, že peníze k tomu potřebujete, protože nikdo nebude hrát zadarmo. Takže z mojí strany jde o to, aby všichni, co sem přijdou, dostali to základní, co mají mít. Všichni tu taky odvádějí stoprocentní práci. Nemůžu říct jedno špatné slovo, ať na hráče, nebo na lidi kolem klubu. To, že se nám něco nepovede, neznamená, že jsme se nesnažili. A to je pro mě důležité, mít pocit, že pro to uděláme maximum. Když byl soupeř lepší, nedá se nic dělat.

Neo: A i když víte, že jste pro to udělal maximum, budíte se někdy v noci s tím studeným potem na zádech a obavou, jak to tady dopadne? Nebo věříte, že už jste to zlomili?

To nemůžete nikdy věřit. To se může změnit z minuty na minutu. Ale zatím ten pocit neřeším. Určitě by nám nepomohlo, kdybychom spadli z extraligy a vrátili se zpět, kde jsme byli. Cesta zpět by byla asi těžší. (Rozhovor vznikal pro lednové číslo časopisu Neovlivní.cz ještě před tím, než hokejové Kladno po jedné sezoně mezi elitou sestoupilo pozn Neo.) Samozřejmě že mám trochu strach z toho, že návaznost sponzorů a lidí na mě je dost silná. A jakmile nebudou mít zájem nebo popularita půjde dolů, můžeme o ně přijít.

Neo: Zas vás to bude nutit udržovat se v kondici, aby lidi viděli Jágra na ledě…

(smích) Já chci hlavně ty lidi přesvědčit, že má význam, co dělají a kam investují peníze i bez toho, že tu je, nebo není Jágr. Musíme umět využít čas, abychom ukázali, že to šlape a má to smysl. Jasně že v prvopočátku na to první seznámení jméno Jágr určitě pomůže. Pak už ale záleží na tom, jak budeme pracovat.

Neo: Když jsme se před rozhovorem spolu bavili, zmínil jste, že Češi jsou mistři v nenávisti. Byl to velký šok se vrátit z Ameriky domů?

Šokem bych to nenazval. Ale změna to jistě byla. Najednou jste třeba víc kritizovaný než dřív, aniž byste si to zasloužil. Nejste už jen ten jejich miláček, který je jen chválený. Ale tak to holt je. Když jsem byl v Americe, reprezentoval jsem nějaký klub, ale pořád jsem byl Čechem. Koukali na mě jako na Čecha, fandili mi. Když nefandili, tak proto, že jsem jim třeba nebyl sympatický, nebo je to nezajímalo. Ale nebyli tam další soupeři.

V Česku už nejsem Čech, ale Kladeňák. Mám daleko víc soupeřů, daleko víc kritiků, aniž bych cokoli udělal špatně. Mluvím o tom hokejovém životě, ale má to obecný přesah. Když vás lidé budou mít rádi, chrání vás. Ale tady vzniká hrozně nenávisti z toho, že se pořád dělíme. Na kluby, když to beru sportovně. Na strany, když to vnímám z hlediska politiky. A podle těch rozdělení se k těm lidem chováme. Neoddělujeme člověka a názor člověka. Řekneme: nemá stejný názor jako já, nemám ho rád.

Neo: Překvapilo vás to?

Ono je hrozně těžké to oddělit, já to chápu. Ale jestli se chce člověk někam posunout, musí to oddělit. Když budu trenérem a budu mít hráče, který mi neodvádí práci, za kterou je placený, tak to přece neznamená, že ho nebudu mít rád jako člověka. Ve sportu to navíc funguje na principu rodiny, je to víc svázané. O to je pak horší, když to nedokážete oddělit. Umí to jen málokdo – povznést se nad to.

Neo: Když se ohlédnete zpět, jaký máte převažující pocit z toho, kam se Česká republika od pádu komunismu posunula?

Nesnažím se dívat na věci a říkat: ty jo, to se mi nelíbí, nebudu šťastný…

Neo: Jinak: užil jste si těch 30 svobodných let?

Jasně že jo. Ale ne proto, jak to tu vypadá, ale proto, že jsem si je chtěl užít. Takhle bychom měli být nastavení. Jenže my pořád chceme něco a někoho měnit, ale nezačínáme u sebe. Kdybychom se změnili my sami v sobě, k těm špatným věcem docházet nebude. Máme bojovat proti svému egu, ješitnosti, špatným vlastnostem. Jenže to je hrozně těžké, a tak si vybíráme lehčího soupeře, a tím je druhý člověk. Všechnu svoji energii vyplýtváme na to, že druhým radíme, co mají dělat.

Neo: Ale vždyť můžete dělat oboje: pracovat na tom, že budete lepší člověk, ale zároveň i říkat, co se vám nelíbí na chování druhých?

Ale my dáváme přednost té druhé cestě.

Neo: Když třeba v politice vyhraje někdo, u koho máme obavu, že to s námi nemyslí tak úplně dobře, máme být zticha?

Jsem přesvědčený, že kdyby všichni pracovali sami na sobě, tak by ten člověk ty volby nikdy nevyhrál.

Neo: Jenže podle mého názoru se to už stalo. Budu to personifikovat: Andrej Babiš je premiérem, vyhrál volby, ale když vidím, že zemi táhne špatným směrem, tak přece nemůžu mlčet.

To je v pořádku, klidně nemlčte. Teď mluvím obecně, ale jedna věc je, že si myslím, že to někdo dělá špatně. Ale pak je tu další úhel pohledu. Jeden úspěšný byznysmen mi říkal: když někoho budeš chtít vyhodit, tak si buď stoprocentně jistý, že máš za něj někoho, kdo je stoprocentně lepší. Jinak ho nevyhazuj.

Neo: Když jste se vrátil z Ameriky, byl jste spokojený s tím, v jakém stavu jste tu zemi našel?

Pro mě to bylo jednoduché v tom, že nejsem na některé věci náročný. A pak taky nemám rodinu. Možná bych mluvil jinak, kdybych měl tři děti a koukal do budoucnosti svých dětí. Můj názor proto bude odlišný od názoru 95 procent lidí v České republice. Sice přemýšlím za ty rodiny tady, ale není to mateřská láska. To je jiné. Proto ani nikoho nekritizuju za to, že mě někdo kritizuje.

Neo: Třeba Jiřího Hrdinu? Vašeho hokejového parťáka z Pittsburghu, který prohlásil, že jste ho tou cestou s prezidentem Zemanem zklamal?

To jde mimo mě. Přece nepřestanu mít Jirku Hrdinu rád kvůli tomu, že o mně někde něco řekl. To vůbec ne.

Neo: Řekl vám někdy někdo něco podobného do očí?

Málokdy. Když už se to stane, tak lidé spíš chtějí vysvětlení toho, co jsem udělal. Třeba té Číny. Některým vyprávím příběh svých kamarádů, kteří jsou starší než já a mají rádi muziku. Když se jich zeptám, jaký měli nejsilnější zážitek, oni řeknou: Queen v Budapešti. Bylo to někdy v roce ’84 nebo ’85 a tehdy se na ně mohli jet podívat. Kdyby ta kapela tehdy přemýšlela stejně a řekla si, co bychom jezdili do nějaké komunistické země, lidi by neměli ten zážitek. Neměli by možnost je vidět. A možná i díky takovým událostem železná opona spadla rychleji, protože lidé měli možnost vidět i ten druhý svět.

Neo: Takže ty negativní názory se k vám dostávají spíše skrze média a sociální sítě?

Je to tak. Ale že bych kvůli tomu nespal, to ne. Hloupé na tom je, že víte, že to tak není, ale nemáte je šanci o tom přesvědčit. I proto se sám snažím vyvarovat toho, že bych někde rozdával moudra a někomu radil. Právě proto, že ho můžu ovlivnit i nějakou chybnou úvahou nebo myšlenkou.

Neo: Proto nechcete komentovat věci veřejné?

Ano. Ale vnímám to stejně, ať jde o politiku, kamaráda, nebo vztah.

Neo: Není to trochu alibistické?

Proč?

Neo: Protože jsem třeba malý kluk, vzhlížím k legendě a zajímají mě vaše názory…

Počkejte, ale to jsou dvě různé věci. Rozdávat moudra bez vyzvání a říct svůj názor někomu, kdo o to požádá. Nikdy nezapomenu na jeden nápis, který jsem kdysi v dětství viděl u doktora. Bylo mi asi osm, byl jsem v hokeji opravdu dobrý a měl jsem hrát se staršími kluky. Jenže tehdy se ještě nemohlo o tři roky postaršovat, takže jsem musel na nějaké speciální testy u doktora v Praze. A on měl na dveřích nápis, kterému jsem tehdy nerozuměl, ale dodneška si ho pamatuji. Stálo tam: Když chytrého člověka požádáš o radu, poradí ti. Kdežto blbec radí pořád.

Neo: Takže kdyby za vámi přišli třeba z Milionu chvilek, šel byste na jejich akce?

Že bych tam hlásal to co oni? Že mám patent na rozum? Tam bych nešel. Nemám dost informací na to, abych tam mohl vystupovat. To neznamená, že je kritizuju, že to dělají. Ať to dělají. Jen u toho nemůžu být.

Neo: Bojíte se stáří?

Stáří, nebo smrti? To jsou dvě odlišné věci.

Neo: Stáří.

Stáří… Nevím, jestli můžu říct slovo bojím, ale nechci, abych tady byl někomu na obtíž.

Neo: Takže bezmoc z toho, že člověk není soběstačný.

Ano. Jestli budu soběstačný, tak se stáří nebojím. Nevadí mi. Nechci ale, aby se někdo kvůli mně musel obětovat tak, že nebude mít vlastní život.

Neo: Toho, že třeba nebudete moct hrát hokej, se nebojíte?

Je rozdíl mezi tím, jít si zahrát hokej, to můžu i v pětašedesáti, jak tu vidím v hale. A rozdílné je hrát hokej na určité úrovni.

Neo: To záleží, jak to máte v sobě nastavené.

Přesně tak, s kamarády si zahrát můžu vždycky…

Neo: Ale pro vás přece je důležité hrát na nějaké úrovni?

To si nemyslím. A nikdy to tak nebylo. Já z toho chci mít radost. To, že můžu hrát, a když jdu, dělám to naplno, je to příjemný bonus. A propojenost s diváky vás nabíjí, dělá vám radost, motivuje vás. Spíš se bojím toho, aby se moje tělo nedostalo do stavu, že mě bude bolet každý pohyb. To je pak zabiják. Já vím, jak je to nepříjemné, žít, když to bolí. Proto vím, že jakmile bych skončil s profesionálním sportem, stejně budu muset něco dělat. Dokonce i víc než teď. Právě proto, že nesnáším ten pocit bolesti. Když se něco stane a onemocníte, to je něco jiného. Ale když si za to můžete sami svojí leností, to je hrozný pocit. A to nechci prostě zažívat.

Když o tom tak mluvíme, to je vlastně pro mě ta největší motivace, proč pořád hraju. Já to mám tak, že cítím každý svůj pohyb, své tělo, svoji bolest. Když nebudu něco dělat dva dny, tak to tělo to dá vědět. A když mi to dělá radost, a navíc to dělá radost ještě někomu jinému, byl bych hloupý, kdybych to nedělal. Další věc je, že věřím tomu, že inspiruju k pohybu další starší lidi. To mi přijde důležité, že si řeknou: když může on, můžu i já.

Neo: Jste s věkem na ledě opatrnější? Proto, že už třeba víte, jak to bolí a že se to třeba bude hůř hojit?

Ani ne. To, že se vám něco stane, nazývejme to náhodou, neovlivníte. Můžete ale ovlivnit jiné zranění tím, že se budete lépe připravovat, budete silnější. Jeden sportovec, Tom Brady, on tu není moc populární…

Neo: … hráč amerického fotbalu…

Přesně. Je mu 42 a jeho story je neskutečná. V těch letech je nejlepší na světě. To já si to tu na Kladně hraju na nějaké úrovni, ale on je nejlepší na světě. A tenhle Brady řekl, že za svá zranění si z 90 procent můžete sám, protože jste nepřipravený. A já s tím souhlasím. Když budu připravený, silný a moje tělo bude stabilní, pravděpodobnost zranění je prostě menší.

Neo: Se stářím ale přece přichází i strach ze zranění, při sportu, v autě…

To je ale spíše větší zodpovědností než stářím. Že víte, co se může stát, kdyby se to stalo. Mladí lidé to nemají. Ego je v mládí tak dominantní, že si tyhle věci vůbec nepřipustí.

Neo: Udělal jste někdy v rámci svého ega v mládí něco, za co byste si dneska dal pár facek?

Jasně že ano. Jak jsem se choval v některých situacích, na ledě, v kabině, k trenérům… no, já být na jejich místě, tak by tady takový člověk nebyl ani pět minut. Sám sebe ve dvaceti bych vyhodil, jak jsem se choval. Chápu, že moji spoluhráči si museli říkat, ježíš, co to je … Nebyl jsem hrubý, ale chtěl jsem rozhodovat. Byl jsem tak sebevědomý a nepochyboval jsem o sobě. Ale zároveň díky tomu jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Jdete a absolutně o sobě nepochybujete, absolutně. Pochybnosti přijdou až s věkem. A to je taky začátek konce, jak něco dokázat. Jakmile začnete pochybovat, je konec.

Neo: Kdy se to stalo vám?

Možná to nebyly úplně pochyby, ale bylo období, kdy jsem vyhrával všechny trofeje a hnal mě dopředu i ten strach, co se stane, když to nevyhraju.

Neo: Jako co tomu řeknou lidi?

Nevím, nevím přesně. Ale najednou se to stalo… A od té doby už jsem nic nevyhrál… (smích).

Neo: A dá se s tím žít?

Jasně že ano. Sportovnímu výkonu to ale nepomůže.

Neo: Dosáhl jste všeho, čeho jste dosáhnout profesně mohl…

… to nemůžete vědět… (smích)

Neo: … otázka byla: je ještě něco, co byste chtěl dokázat?

Myslím, že lidské tělo nemá limity. Člověk si vždycky musí najít nějakou motivaci, cíl. Musíte si je dávat, abyste mohla fungovat.

Neo: A nesplněný sen?

Takový neexistuje. Jak by mohl?

Neo: Někdo třeba o něčem sní a nikdy toho nedosáhne.

Ale já ještě neumřel… (smích). Musíte to brát, že jsem v půli cesty. A hlavně já nějaké konkrétní sny nemám. Chci být šťastný a chci, aby byli šťastní lidé kolem mě. A jestli to bude takhle nebo takhle, to neřeším.

Zdroj náhledové foto: FB Hnutí ANO