Rozhovor s čerstvým laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2022 spisovatelem Jaroslavem Rudišem o jízdě vlakem, Německu a o nás.
Zanechte všedních starostí a pojďte se s námi vydat na výlet vlakem po vlastní minulosti. Nasedneme na přímý spoj Praha–Berlín, což je trasa krásná, ale i temná. „Jedete kolem mostu v Ústí nad Labem, kde se po válce odehrála msta na Němcích. Jedete kolem Pirny, kde byla na zámku psychiatrie, kde nacisti vraždili lidi. To je pro mě ta střední Evropa – to krásné a to děsivé,“ říká Jaroslav Rudiš, spisovatel žijící střídavě v Česku a Německu. Vypravěč, v jehož příbězích se z mlhy vynořuje minulost, aby nasvítila naši přítomnost. Abychom lépe chápali, kdo jsme a jaké jsou naše kořeny. „Jakýkoliv nacionalismus a národovectví mi přijdou legrační a směšné. Takové to vymezování se oni-my, to mi leze trošku na nervy. A vadí mně to a bolí mě to…“ Takže: jací jsme a jací jsme byli?
Potkali jsme se docela symbolicky. V Masaryčce, nově zrekonstruované restauraci na Masarykově nádraží v Praze, odkud jel zanedlouho Jaroslavu Rudišovi vlak. Do Německa. Na cestách po kolejích mezi oběma státy bývá autor, kterého zná široká veřejnost jako spisovatele komiksu a následně scenáristu filmu o výpravčím Aloisovi Nebelovi, často. Vlakem si na podzim dojel do Berlína i pro Záslužný řád Spolkové republiky Německo za přínos ke sbližování Čechů a Němců. Nedávno vyšel český překlad jeho německy psaného románu Winterbergova poslední cesta. Popisuje putování devětadevadesátiletého Wenzela Winterberga, rodáka z Liberce, který se spolu se svým pečovatelem a rudým bedekrem z roku 1913 vydává vlakem na cestu střední Evropou. (Rozhovor vyšel v Zimním Speciálu Neovlivní.cz, odemykáme jej u příležitosti udělení Ceny Karla Čapka)
Neo: Začátkem října loňského roku jste z rukou německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera obdržel Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Jak se to přihodilo?
Doprovázel jsem pana spolkového prezidenta na cestě do Prahy při jeho státní návštěvě, která byla plánovaná už na loňský rok, ale kvůli covidu se posunula. Což jsem ale nevěděl. Najednou vám zavolají: dobrý den, tady Kancelář spolkového prezidenta. Asi se divíte, proč vám voláme? To byla krásná věta, až taková kafkovská. Já se přeci jenom trošku podivil. A bylo vysloveno přání, zdali bych nejel s panem Steinmeierem do Prahy na státní návštěvu vlakem. A tak jsem samozřejmě přikývl. Pro mě byla ta cesta důležitý signál nejen pro česko-německé vztahy, ale i pro železnici, pro spojení mezi Prahou a Berlínem. Pro mě to je víc než jen cesta z Berlína do Prahy. Ta železnice je spojená se spoustou příběhů, s historií.