Jaroslav Rudiš: Vypravěč velkých příběhů

Rozhovor s čerstvým laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2022 spisovatelem Jaroslavem Rudišem o jízdě vlakem, Německu a o nás.

Zanechte všedních starostí a pojďte se s námi vydat na výlet vlakem po vlastní minulosti. Nasedneme na přímý spoj Praha–Berlín, což je trasa krásná, ale i temná. „Jedete kolem mostu v Ústí nad Labem, kde se po válce odehrála msta na Němcích. Jedete kolem Pirny, kde byla na zámku psychiatrie, kde nacisti vraždili lidi. To je pro mě ta střední Evropa – to krásné a to děsivé,“ říká Jaroslav Rudiš, spisovatel žijící střídavě v Česku a Německu. Vypravěč, v jehož příbězích se z mlhy vynořuje minulost, aby nasvítila naši přítomnost. Abychom lépe chápali, kdo jsme a jaké jsou naše kořeny. „Jakýkoliv nacionalismus a národovectví mi přijdou legrační a směšné. Takové to vymezování se oni-my, to mi leze trošku na nervy. A vadí mně to a bolí mě to…“ Takže: jací jsme a jací jsme byli?

Potkali jsme se docela symbolicky. V Masaryčce, nově zrekonstruované restauraci na Masarykově nádraží v Praze, odkud jel zanedlouho Jaroslavu Rudišovi vlak. Do Německa. Na cestách po kolejích mezi oběma státy bývá autor, kterého zná široká veřejnost jako spisovatele komiksu a následně scenáristu filmu o výpravčím Aloisovi Nebelovi, často. Vlakem si na podzim dojel do Berlína i pro Záslužný řád Spolkové republiky Německo za přínos ke sbližování Čechů a Němců. Nedávno vyšel český překlad jeho německy psaného románu Winterbergova poslední cesta. Popisuje putování devětadevadesátiletého Wenzela Winterberga, rodáka z Liberce, který se spolu se svým pečovatelem a rudým bedekrem z roku 1913 vydává vlakem na cestu střední Evropou. (Rozhovor vyšel v Zimním Speciálu Neovlivní.cz, odemykáme jej u příležitosti udělení Ceny Karla Čapka)

Neo: Začátkem října loňského roku jste z rukou německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera obdržel Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Jak se to přihodilo?

Doprovázel jsem pana spolkového prezidenta na cestě do Prahy při jeho státní návštěvě, která byla plánovaná už na loňský rok, ale kvůli covidu se posunula. Což jsem ale nevěděl. Najednou vám zavolají: dobrý den, tady Kancelář spolkového prezidenta. Asi se divíte, proč vám voláme? To byla krásná věta, až taková kafkovská. Já se přeci jenom trošku podivil. A bylo vysloveno přání, zdali bych nejel s panem Steinmeierem do Prahy na státní návštěvu vlakem. A tak jsem samozřejmě přikývl. Pro mě byla ta cesta důležitý signál nejen pro česko-německé vztahy, ale i pro železnici, pro spojení mezi Prahou a Berlínem. Pro mě to je víc než jen cesta z Berlína do Prahy. Ta železnice je spojená se spoustou příběhů, s historií.

Neo: Navíc je to částečně skutečně krásná cesta. Třeba přes Saské Švýcarsko, to je úplně nádhera.

Přesně. Krásná, ale zároveň jsou tam i hrůzostrašná místa jako Terezín. Jedete přes Bohušovice nad Ohří, jedete kolem mostu v Ústí nad Labem, kde se po válce odehrála msta na Němcích. Jsou to i krutá místa. Jedete kolem Pirny, kde byla na zámku psychiatrie, kde nacisti vraždili lidi. To je pro mě ta střední Evropa – to krásné a to děsivé. Říká to ostatně Winterberg v té knize…

Co jsem nevěděl, že jsou v týmu pana prezidenta jeho kolegové, kteří jsou mými čtenáři, kteří mají rádi moje knihy. A že pan Steinmeier sleduje to, co jsem občas napsal do německých novin o Češích, Němcích anebo o železnici. Já občas píšu i o vlacích. Takže jsme absolvovali tuto cestu, kde se podávala svíčková. A oni si ještě objednali pana číšníka Peterku, což je taková „legenda na kolejích“. To je opravdu velvyslanec, ambasador české kultury. Je to jeden z několika lidí z týmu, kteří podle mě odvádějí skvělou práci v jídelních vozech. Oni vlastně reprezentují Českou republiku i pro lidi, co nejedou do Prahy, jedou třeba mezi Hamburkem a Berlínem. Tak si ho objednali taky, protože já jsem o něm napsal do FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, pozn. red.) článek, literární portrét. Takže pan Peterka obsluhoval německého prezidenta. A dneska se mnou jede. Jedu s ním ve 12:26. Vím, že jede, já znám jeho jízdní řád. Takže ten tam byl taky.

Zhruba dva měsíce potom mi zase zavolali z Kanceláře spolkového prezidenta. A zase: Asi se divíte, proč vám voláme? Co děláte prvního října? Pan prezident by vás rád pozval na recepci do zámku Bellevue. A já jsem říkal: Já mám ten večer čtení, a druhý den taky. „Ale to je škoda, on by vám rád předal nějaké vyznamenání.“ A pak byl ten hovor přerušen, skutečně, protože já jsem byl zrovna ve vlaku mezi stanicemi Chiasso, to je pohraniční stanice v Tessinu, ve Švýcarsku, a Como, to je první stanice v Itálii. A tam je dlouhý tunel, jeden z mála tunelů, kde není signál, možná jediný, možná proto, že je pohraniční. Jinak v tunelech mají už všude signál. Možná i z bezpečnostních důvodů je všude signál. A tam není. Takže ten signál vypadl a já jsem šel na espreso, v Itálii vždycky chodím na nádraží na espreso, a volal jsem zpátky do Berlína. A oni mi poslali ten den e-mail, kde jsem dostal odůvodnění, proč to ocenění dostávám, že je spojené s mým posledním románem Winterbergova poslední cesta, s psaním o dějinách střední Evropy, o budování česko-německých mostů. To zní, jako kdybych byl opravdu stavitel, inženýr. Ale já jsem byl v matematice nešikovný a architektem nebo stavitelem bych se nemohl stát. Ale souvisí to s vyprávěním příběhů.

Já to vyznamenání nevnímám jako pro mě samotného, spíš jakoby pro lidi, se kterými spolupracuji. Třeba Jaromír 99 z kapely Kafka Band nebo Priessnitz, se kterým jsem dělal (komiks a film) Alois Nebel, což je taky takový česko-německý příběh.

Neo: Takže jste čtení zrušil?

Čtení jsem zrušil. Jel jsem pak do Berlína vlakem a přijal to vyznamenání. Ještě jsem ho teda nikdy nikde neměl. Ale říkal mi šéf kanceláře Ordenskanzlei (kancelář pro vyznamenání, řády, pozn. red.), což mimochodem taky zní jako z Kafkova románu. Teď sedíme kousek od kavárny Arco, kam Kafka chodíval, nedaleko, kde pracoval…

Šéf té Ordenskanzlei je taky můj čtenář. A říkal: „No, my bychom si hrozně přáli, aby to lidé víc nosili. Je to nejvyšší německé vyznamenání.“ To pro mě bylo těžké v tom, že k nám Čechům, k našim příběhům, k literárním postavám, které mám rád, které náleží k nám a ke střední Evropě, patří určitý smysl pro sebeironii. Třeba u politiků. Když si politici neumí ze sebe udělat srandu, tak si myslím, že je trochu něco špatně. A v tomto případě je hrozně těžké dělat si z toho trošku srandu, protože si uvědomuji, že to je velmi vážná, důležitá věc. A zároveň si chci zachovat odstup. Ale samozřejmě si toho velmi vážím.

Neo: Jak se budoval ten váš vztah k Německu? Máte nějaké německé předky?

Samozřejmě že v rodině nějaké máme. Ale to je, myslím si, klasický příběh střední Evropy. Kdybyste se podíval do každé rodiny, tak jak tady v Praze, nebo u nás v Českém ráji najdete nejen Čechy, ale určitě jednoho Rakušana, jednoho Poláka. V té dávnější historii tam máme taky německá jména. Tomu nejde uniknout. Jakýkoliv nacionalismus a národovectví mi přijdou legrační a směšné. Takové to vymezování se oni-my, to mi leze trošku na nervy. A vadí mně to a bolí mě to. Takové to: my jsme takoví a vy jste makoví. A přitom si neuvědomujeme, že jsme všichni stejní, že nás třeba odlišovalo jenom to, že jsme chodili, bydleli v jiné vesnici. Anebo že oni mluvili německy a my jsme mluvili česky. Jsou to taková bolavá místa.

Moje psaní je vlastně cesta vyhledávání společných středoevropských kořenů. Bylo to hodně vědomě a to nás spojuje s Jaromírem 99, s jeho kapelou Priessnitz. Jejich první album se jmenovalo Freiwaldau, to je německy Jeseník. Druhé album bylo Nebel. Nebel je mlha. V té době jsem byl v Liberci, chodil jsem tam na vysokou a poslouchali jsme tuto kapelu, která vlastně napsala soundtrack k Sudetům. V těch písničkách Jaromír podle mě geniálním způsobem ohledává minulost, ten kraj. On vždycky říkal, že zpíval, že psal písničky, protože tam žádné lidové písničky nebyly, že vlastně psal písničky o tom kraji, o těch horách, o příbězích, které někde zaslechl. A mě to strašně fascinovalo a myslím si, že mě to určitě inspirovalo.

Nikdy jsem netušil, že se skamarádíme a že spolu uděláme komiks Alois Nebel, který o tomhletom trošku je.

Neo: O tomhletom?

Alois je inspirovaný mým dědečkem, on se tak jmenoval, byl výhybkář. Zároveň je tam to německé slovo Nebel, mlha, které je metaforou ztracené historie. Části té naší historie, která je ztracená v mlze.

Co jsme s Jaromírem nevěděli a upozornil nás na to čtenář, znalec komiksů Rosťa Matulík. Mimochodem – byl to novinář a bohužel velmi mlád zemřel, relativně nedávno. Byl to strašně vzdělaný a sečtělý člověk. A ten říkal: „To je zajímavé, Járo, ten Nebel, když si to přečtete odzadu, tak je to Leben (život).“ To nás vůbec nenapadlo! A on říká: „No, to je to autorské podvědomí.“ Od té doby to říkáme jako fór, a zároveň si myslím, že skutečně podvědomě se tam něco takového dostalo. Dějiny jsou v mlze, život je v mlze. Z mlhy se vynořují traumatické okamžiky minulosti, o kterých je docela dobré psát, zajímat se o ně.

Já bych toto téma nechal autorům, historikům, spisovatelům, umělcům spíš než politikům. Zásadní moment v česko-německých vztazích je podle mě česko-německá deklarace z roku 1997. To byl strašně důležitý moment a od té doby, myslím, k tomu smíření došlo. O to víc mi přijde jako absurdní, když někdo téma česko-německých vztahů účelově vytáhne, protože to je takový strašák. A je neuvěřitelné, že víc jak třicet let po listopadu to pořád ještě funguje. Přijde mi to absurdní. Ale v Německu to taky bylo součástí politiky u konzervativnějších stran.

Neo: Ano, dřív to bylo téma konzervativního proudu uvnitř Sudetoněmeckého landsmanšaftu.

A pak se z nich stal naopak spolek velkého smíření. Ten posun ke smíření mi přijde hrozně zajímavý. Určitě to nebylo jednoduché. Ale je to důležité. Co nám taky jiného zbývá?

Lenka Reinerová, po které se jmenuje postava Lenky ve Winterbergově poslední cestě, vždycky říkala: Česko-německé vztahy jsou nevyhnutelné. Na to si taky rád vzpomenu. Co nám v té střední Evropě zbývá? Reinerová byla taky taková postava, která to téma propojovala svým psaním, svým životem. To přirozené přecházení z jednoho jazyka do druhého mi přijde fascinující. Na to často myslím, když jsem tady v Praze. A jdu třeba kolem kavárny Arco. Vždycky si představuju, jak se tady Max Brod a Kafka setkávali po práci a šli na tah, na procházku městem. Tady byla Dělnická úrazová pojišťovna, kde Kafka pracoval. Teď jsem se do Kafky zase hodně ponořil, protože s Jaromírem a s naší kapelou Kafka Band, což je takový literárně-hudební projekt, připravujeme adaptaci Kafkova Procesu. Už jsme udělali Zámek a Ameriku. Je to výzva vzhledem k tomu, že Proces je možná nejznámější z jeho fragmentů. Nebo nejčtenější. Hodně lidí to zná a nejvíc se to uvádělo. My jsme byli právě týden v Jeseníkách, respektive v Rychlebských horách. Tam jsme nahodili první demo tapes, demáče. A v roce 2023 by to snad mohlo vyjít jako album. Kafka a to všechno s tím souvisí. To hledání našich kořenů. Česká a německá literatura, nebo česká a německá kultura, ono už jenom definice toho pojmu je složitá. Do jaké míry to byli Němci, protože všichni jsme byli Češi.

Neo: Oni se necítili jako Němci, oni se cítili jako Böhmen.

Deutschsprachige Böhmen, německy mluvící Češi, kteří navíc, stejně jako Kafka, mluvili ve dvou jazycích. A přecházeli z jednoho jazyka do druhého. Když čtete Kafku, tak tam najdete nějaké bohemismy, nebo věci, u kterých vidíte, že jsou ovlivněné Prahou, českým jazykem.

Neo: Před lety jsem byl u odhalení památní desky nedaleko Staroměstského náměstí v domě, kde Kafka žil. A ta deska byla v češtině a v angličtině. Ne v Kafkově rodném jazyce, v němčině. Jak mohli toto opomenout?

Tak ať to udělají trojjazyčné. S tím se také setkávám v Sudetech, na Jesenicku, že se něco udělá česko-anglicky a zapomene se na němčinu, která tam byla dominantní a určující.

Neo: Opomenout němčinu zrovna u Kafky je absurdní.

Jsou to naše společné dějiny, je skoro nevyhnutelné ten jazyk znát. Měli bychom ho znát. Alespoň trochu. Pomůže nám to. Myslím si, že je velká přednost ten jazyk umět.

Neo: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. To je pravda a obzvlášť ve vztahu k těm Němcům je to důležité. Vy sám přemýšlíte někdy německy?

Určitě. Souvisí to možná s tím, proč jsem něco napsal i německy, protože to podle mě nejde jinak, než že v tom jazyce začnete myslet, snít a počítat. Takže ano, míchá se mi to. A to mám pocit, když jsem se bavil s řadou lidí, kteří třeba byli i v emigraci, že to taky tak měli. Že se to začne plést. Čeština je samozřejmě můj rodný jazyk, ale němčina už není cizí jazyk. Samozřejmě vždycky budu dělat nějaké chyby. Ale to je úplně jedno. Když žijete nějakou dobu v Česku, tak i jako Němec můžete napsat knížku krkolomnou češtinou. Když přijmete, že to je váš jazyk, chcete tady žít a chcete v té kultuře tvořit, tak na to má každý právo. Nemusíte umět perfektně spisovně.

Neo: Co říkáte na klipy na YouTube, kde si dělají legraci z němčiny, protože je údajně tvrdá, strohá. Přitom to s jazykem nesouvisí, je to o způsobu vyslovení. I slovo Schmetterling (motýl) lze vyslovit něžně. Mně osobně přijde němčina krásná.

Němčina je velmi přesný jazyk. Pro všechno existuje přesné pojmenování, přesné slovo. Proto je možná složité se ji naučit. Má ale logickou, přesnou strukturu. Když umíte oba dva jazyky, tak se najednou vše začíná propojovat. Spousta věcí v češtině funguje stejně i v němčině. Nejsem jazykovědec, ale hodně přirovnání funguje úplně identicky a to ukazuje na společnou kulturu, která nás tady obklopovala. Je škoda ztráty té vícejazyčnosti.

Ona to totiž nebyla jen dvojjazyčnost. Nejsem žádný monarchista nostalgik, ale škoda ztráty té multi-kultury. Němčina to nějak propojovala, ale zároveň ty národní jazyky nezanikaly. Bylo to neuvěřitelně pestré. Mimochodem, když Winterberg jede s tím bedekrem z roku 1913, posledním před válkou, tak jeho čtenáři ožívá minulost a zároveň i ta jazyková mnohovrstevnatost. Čtenář se tam naučí trošku česky, jak si objednat pivo v Praze. Ale i jak si objednat víno v Maďarsku, anebo jak se domluvit v Bosně a Hercegovině, v Sarajevu. To je fascinující. A všechno to tam je v té červené, krásné, rudé knížce, v tom bedekru, který je pro Winterberga jako Bible. Já mám němčinu rád, myslím si, že je to velmi muzikální jazyk. A Winterberg je psaný s velkou vášní pro ten jazyk. I když je svérázný, používá třeba slova, která jsou úplně zastaralá, která by v němčině dneska nikdo neříkal. To souvisí s tím, že mu je devadesát devět, a taky s tím, že jsme byli součástí Rakouska-Uherska.

Neo: Rakousko-uherská monarchie byla hodně multikulturní.

Já to třeba ve Vídni pořád slyším. Když vystoupím z vlaku ve Vídni, tak si pořád představuju, že to tak je pořád. Jsem tam relativně často. S rakouským kamarádem Nikolasem Mahlerem jsme udělali komiks, který se jmenuje Nachtgestalten. Česky vyjde na jaře jako Noční chodci. Odehrává se to v Praze. Je to noční tah dvou kamarádů Prahou. A je to takové postwinterbergovské a objevují se tam dějiny. A když ve Vídni vystoupím a jdu po ulici, tak najednou slyším, jak to bylo možná před sto lety. Je tam slovenština, maďarština, hodně polština. I češtinu tam slyšíte. Dominantní je němčina, ale i turečtina a samozřejmě hodně i srbochorvatština. A tak to bylo vždycky. Tam se svět možná nezměnil tolik jako v Praze, kde němčina prakticky zmizela a přivážejí ji sem jen turisti.

Neo: Jak se díváte na české mýty o Němcích? Jako že Němci nemají smysl pro humor, že je tam všude pořádek, a podobně?

To mám rád. To je přesně takové to vymezování, jako že nemají smysl pro humor. Anebo zase že my nedokážeme být vážní, anebo že jsme líní. Takové to: jo, vy jste takoví pohodoví. Ta hospůdka, pivo a tak.

Já si s těmi klišé někdy rád hraju. Samozřejmě každý má humor, i Němci mají humor. A Německo je obrovská země. Myslím si, že to hodně souvisí s náboženstvím, s rozdělením mezi protestantské a katolické Německo. A ještě jinak to bude ve Vídni, což je nám jakoby nejbližší, i ten černý humor, takový až radikální, brutální, trošku sebezničující humor, který se nachází i v rakouské literatuře, který je nám ne tak vzdálený. Třeba Thomas Bernhard. Když ho čtete jako Čech, když je to strašně smutné, tak nevím, jestli mám plakat a zároveň se smát. A v Německu to budou možná číst trošku vážněji než tady.

Byli jsme s polskou kamarádkou v Divadle Na Zábradlí na úžasné adaptaci Mýcení od Thomase Bernharda. Pro mě to byl obrovský divadelní zážitek. Ještě bych na to šel znova. A když jsme se o tom později bavili, tak nechápala, že se všichni strašně smáli. Vždyť je to takové drsné. To v Polsku, když se hraje Thomas Bernhard, tak se nikdo nesměje. Určitě se smějí jiným věcem. Ale přišlo mi to signifikantní. Že Češi prokoukli Thomase Bernharda, tu tragédii, ve které se ale skrývá určitá groteska, protože on to záměrně přepíná.

Proč o tom mluvím? Protože mě ten Thomas Bernhard také dlouhodobě inspiruje. A Winterberg má v sobě bernhardovské prvky, které miluje, trpí těmi záchvaty, on tomu říká záchvaty historie, které jsou velmi blízké záchvatům hysterie, které jsou zničující a někdy tak působí i na čtenáře jak v Česku, tak v Německu. V té knížce se dá klidně něco přeskočit, tři stránky, nebo za půl stránky nastoupit do toho vlaku dál. Nebo za pět stránek. Příběh té knížky vám neuteče.

Neo: Zmínil jste německé mýty o Česku. Není to spíš tak, že nás vůbec neznají?

Spíš se setkávám s jiným mýtem, který mi je ale sympatický. Že si nás Němci, třeba Berlíňané, spojují s příjemnými věcmi, s určitou pohodovostí a s humorem. S tím souvisí pivo a česká hospoda. Dokonce bych řekl, že si nás Němci spíš spojují se sympatickými věcmi. Spíš s pozitivními vlastnostmi než s negativními. Aniž tu zemi znají. To je můj dojem. A je to dlouhodobá věc. Může to být i Švejkem, který je v určitém kulturním povědomí i v Německu. V Rakousku vůbec, tam je Švejk velmi populární. Televize ORF natočila velmi úspěšný několikadílný seriál s hercem Fritzem Muliarem. Je docela dobrý. Existuje i německá filmová adaptace s Heinzem Rühmannem, která není tak dobrá. Byl to skvělý herec, ale tam ze Švejka udělali trošku blbečka, idiota. A ta postava je samozřejmě mnohem chytřejší. Právě to je na ní napínavé. Úspěch Švejka souvisí s prvním překladem do němčiny a s tím, že se hrál v divadle v Berlíně.

Takže já jsem se setkal spíš s pozitivními vlastnostmi, které si Němci s námi spojují. Někdy jsou překvapení, že Češi dokážou být v hospodě nebo někde takoví ne nepřátelští, ale cítí z nás odtažitost. Což mimochodem zažíváme my taky. To znáte, přijdete do hospody a je tam nepříjemný číšník, to zažije skoro každý. Ale myslím, že nás mají rádi. A třeba Praha je na kulturní mapě Němců, a pak dlouho nic. Často musím znova vysvětlovat, jak je to k nám z Berlína blízko. Jsou překvapení, že to jsou jenom tři, čtyři hodiny vlakem. A že za hodinu jste z Berlína v Polsku. Někdy když se kouknu na program berlínských divadel, tak mi připadá, jako kdyby byl Berlín vzdálen hodinu od Francie, od Paříže. A ne čtyři hodiny od Prahy a pět a půl hodiny od Varšavy. Kulturní scéna Berlína kouká spíš na Západ než na Východ. Přijde mi strašně zajímavé, proč to tak je, a zaobírat se tím.

Neo: Není to ještě důsledkem železné opony?

Máme to pořád ve svých hlavách. Mimochodem si myslím, že to platí i trošku o nás. Že se koukáme spíš na Západ než na Východ.

Neo: Vždycky se srovnáváme se Západem, nebo se s ním snažíme srovnávat. Ale že bychom se snažili ho dohnat, to se mi úplně nezdá.

Ale třeba říkáme: to by se v Německu nikdy nestalo. A slyším to někdy i v Rakousku. Němci nás spojují s Rakouskem. K tomu ty skandály našich politiků, problematické chování našeho premiéra s jeho firmami. A když to srovnáte se Sebastianem Kurzem, tak to zase není úplně daleko. Ale on odstoupil, to je ten rozdíl.

Ale ani Německo si nemůžeme idealizovat, i tam je pár politiků, kteří se na koronavirové krizi napakovali a vydělali na obchodech s rouškami. Ale byli donuceni odstoupit. To je možná ten rozdíl. Ale nemůžeme si dělat iluze, že jsou v politice pouze ti, co to chtějí dělat z ctnostných důvodů, kteří nesledují nějaké své zájmy, nebo zájmy svých přátel. To je asi všude. Ale myslím si, že když se to v Německu provalí, tak to má nějaké následky. A u nás to překvapivě často nevadí ani voličům. S tím se setkávám. Prý že to dělají všichni. Je to taková zvláštní rezignace. Myslím, že jim Babiš a naši politici, i náš prezident, někdy zprostředkovávají svět, kterému část voličstva rozumí. Ta část, která se ztrácí ve světě, který může být opravdu složitý. A Babiš a spol. reprezentují svět, kterému rozumí. Nabízejí jim takovou určitou nostalgii po světě, kterému rozumí, ve kterém se neztrácejí.

Neo: Co s tím?

Já se snažím s těmi lidmi vždycky mluvit. Když jdu do sauny v Českém ráji, kde jsem doma, tak znám spoustu skvělých lidí, kamarádů, třeba starších, se kterými si politicky nerozumíme, protože volí Zemana, volí Babiše. Ale stejně dokážeme sedět u stolu a být kamarádi. Je důležité mluvit. Když dokážete s někým mluvit a argumentovat a neskončí to jenom v hádce, tak to dává smysl.

Problém je, když narážíte na nějaké iracionální argumenty. Třeba teď kolem toho očkování. Pak se ta debata, nebo ta intolerance často promění v útoky, agresivitu. Což zažíváme. Tak tam debata nemá vůbec žádný smysl. Byl jsem vždycky člověk rozhovoru a stejně jsem zjistil, že to pak je ztráta času. Smutné, smutné, řekl by Winterberg v mém románu.

Neo: Jak vnímáte aktuální atmosféru v Německu? Mám na mysli odcházení Angely Merkelové, která je jako politička vnímána jako důležitá nejen pro Německo samotné, ale jako osobnost, která vlastně držela dohromady Evropu.

Souvisí to s určitou velikostí Německa a jeho ekonomickým významem. Odchod Merkelové je velká změna pro celou Evropu. Nedokážu odhadnout, jak se to bude vyvíjet. Myslím si, že třeba Olaf Scholz z SPD je středový politik a bude hledat kompromisy napříč. Je to rozvážnější politik – jako paní Merkelová. Takže se možná nějakých velkých, radikálních změn nedočkáme.

Z jeho vítězství jsem měl upřímně radost. Mám české občanství. V Německu mám trvalé bydliště, tak volím jenom v lokálních volbách na radnici a v evropských volbách. Jinak volím v Česku. Ale chtěl bych si požádat o dvojí občanství, abych právě mohl volit. To je hezké na té EU, že můžete žít kdekoliv, všechno vám s tou občankou funguje. Ale já jsem měl strach, aby se to ještě víc nepolarizovalo. A to se nestalo. Myslím, že byl posílen střed společnosti. I tím velkým nástupem SPD, sociální demokracie, která jako kdyby vstala z popela. U nás úplně propadla. O důvodech se můžeme taky bavit, ale v Německu naopak posílila. Je to středově-levicová, nebo liberálně levicová strana, která bude pravděpodobně jako vítěz voleb ve vládní koalici pokračovat v politice, kterou známe. Z voleb vyšla hodně oslabená strana Linke, ta radikálnější levice. V jejich případě je to složité. Skládá se z lidí ze západu Německa, z východu, jsou v ní politici liberálnější i radikálnější. A do jisté míry oslabeno vyšlo i hnutí AfD, Alternative für Deutschland, které získalo míň hlasů než v minulých volbách, kdy se naopak občas mluvilo o tom, že by to mohla být nová tzv. Volkspartei, lidová strana. Protože prý staré strany nic nenabízejí a očekávalo se, že se k nim přimkne víc a víc voličů. Takové hlasy zaznívaly. A to se rozhodně nestalo. Ukazuje se, že je to strana extrémní pravice.

Možná ale je dobře, že ta strana existuje. Jsou to lidé, se kterými nechcete mít nic společného. Ale jsou v takové ohrádce, tak ať si tam zůstanou. Samozřejmě jejich úspěch v nových spolkových zemích, zejména třeba v Sasku a v Durinsku, je značný, veliký. Možná to souvisí s určitou frustrací. Někdy si říkám, že to možná souvisí i s tím, že jim odpojili vlaky, že tam do těch městeček vlaky nejezdí, že zrušili tratě a že se tam člověk cítí takový, jak se v němčině říká, abgehängt, odříznutý. A v Sasku zmizel průmysl, který tam byl už za Výmarské republiky, i předtím. Bylo to jedno z průmyslových center Německa, nějak to přežilo i během NDR. A pak to najednou strašně rychle zmizelo. Takže do jisté míry té jejich frustraci rozumím. A že politika nenašla odpovědi na tyto otázky, je trošku smutné. Ale zároveň i tak to podle mě nikoho neopravňuje volit stranu, která je proti těm jiným, těm druhým. Proti těm, co nejsou „bioNěmci“.

Neo: Je zajímavé, že tam, kde je AfD silná, mají nejvíc onemocnění covidem.

Na Twitteru někdo dával mapu Německa, kde byla uvedena incidence. A v Sasku, Krušných horách, kde je hodně příznivců AfD a hodně příznivců tzv. Querdenker a odpíračů očkování, mají incidenci ještě vyšší než v Česku, kde je extrémně vysoká. Je zajímavé, že my zůstáváme dlouho v pohodě. Německo bije na poplach a my jsme tady v klidu. (Rozhovor vznikal 22. listopadu, pozn. red.) V Sasku je ode dneška zavřeno. Poté, co jsem dal fotku na Twitter, mi včera psal jeden kamarád: „Ty jsi na pivu v Praze? Tady je to od zítřka zase všechno zavřené.“ Je dost pravděpodobné, že ani nás to nemine, je to nevyhnutelné. Ale je zajímavé, jak všechno souvisí se vším. Taková ta nedůvěra v systém, nedůvěra ve vládu. Čím jdete víc na východ Evropy, tak tím víc toho přibývá.

Neo: Ten rozdíl je znát i mezi západem a východem Německa. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet po odchodu Angely Merkelové.

Bude to ještě zajímavé. Já bych tomu dal ještě čas. Ale Merkelová měla zvláštní charisma takového klidu. Já nevím, co za tím bylo. Ale navenek to byl dojem takové rozvážnosti, vyčkávání a pragmatičnost.

Neo: Pragmatismus, ale i ochota ke kompromisu.

Hledání kompromisů. Ne bouchání do stolu. No, jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet, i ten vztah k nám. Říká se, že jak Merkelová vyrůstala ve východním Německu, znala střední Evropu, znala Česko, tak že možná rozuměla těm našim příběhům, ale třeba i těm bývalým východním Němcům víc než někdo z Düsseldorfu.

Mimochodem, pořád se s tím setkávám, že když jsem někde v bývalém východním Německu, když potkám lidi, jako jsme my, že vlastně vůbec nic o Česku nemusím říkat. Český ráj nebo Liberec. Znám řadu Němců, kteří to znají možná líp než já, protože v minulosti sem jezdili s rodiči, teď sem jezdí dál.

Ale Německo je opravdu rozlehlé. A když jste dál někde v západním Německu, tak cesta do Prahy je delší i mentálně. Protože tam prostě byla ta železná opona a ta jakoby přetrvává. Teprve po revoluci, když jsem byl poprvé někde na Západě, jsem se dozvěděl, že jsem Východoevropan. Nikdy jsem se tak necítil, nikdy mě to vůbec nenapadlo. A doteď to přetrvává, že my jsme východní Evropa. To občas dokonce zazní v rakouských médiích, což je úplně absurdní. Je to popření souvislostí a spojitostí. Toto rozdělování v hlavách lidí je smutné.

Neo: Mě vždycky pobaví, když se bavím s Francouzi, kteří pořád ještě neznají Česko a neustále říkají Tchécoslovaquie – Československo.

To je běžné. Já jsem tam jednou byl na literárním festivalu, kde byl super moderátor, intelektuál, perfektně připravený, a vždycky řekl Tchécoslovaquie.

Neo: Je to legrační, ale znamená to, že pro ně prakticky neexistujeme. S Němci jsme sousedé, oni by měli mít důvod nás vnímat. Ale Francouzi ho nemají.

Platí to i obráceně, kolik my toho víme o Francii? Kdybyste tady v hospodě rozdal slepou mapu Francie, tak možná hodně lidí bude mít problém určit čtyři velká města, kde zhruba ve Francii leží.

Neo: Jistá sebestřednost je Čechům vlastní. Jako bývalého redaktora zahraniční redakce mě trápilo, jak málo Čechy zajímá dění za našimi hranicemi.

Taky jsem vždycky překvapený z toho, jak málo nás zajímá okolí. Byť jsme opravdu ve středu Evropy. Když se podíváme na titulní stránky novin, tak hlavní témata i velkých českých deníků bývají jen témata lokální. Když se podíváte na německé noviny, nebo třeba i švýcarské NZZ (Neue Zürcher Zeitung, pozn. red.), což jsou hodně konzervativní noviny, tak i ty na titulní straně řeší svět. Nedávno byly na titulní straně NZZ volby v Česku a v Rakousku. Ty noviny vycházejí v Curychu, a kdyby to bylo obráceně, volby by byly ve Švýcarsku, tak to je u nás možná jedňák, takových osm, deset řádků na straně pět. NZZ jsou hodně konzervativní noviny, na mě někdy až moc, ale v zahraničním zpravodajství jsou úplně fantastické. Dokonce ještě mají síť korespondentů. To tady taky už nemáme. Ale ani v německých novinách se o nás nepíše zase tak málo. Třeba i o politické situaci, o všech těch skandálech.

Neo: Asi proto, že to jsou i evropská témata.

Jsou to evropská témata, jde o evropské dotace. Kdybychom nebyli součástí EU, tak je to možná jiné. Ale jsme součástí toho celku. I když naše vztahy jsou mnohem méně naplněné nedorozuměními a konflikty než třeba německo-polské vztahy, kde se vynořuje téma reparací za válku. Můžeme kritizovat politiky, jak chceme, ale toto téma u nás nezaznívá. Třeba i Babiš si to uvědomuje. Kam by to vedlo? K nekonečné bitvě, válce, kterou bychom všichni nakonec prohráli.

Neo: Vy jste nejen spisovatel, ale podílíte se i na výše zmíněném projektu Kafka Band. Jaké jsou vaše oblíbené německé kapely?

Hudba mě hodně ovlivňuje. Strašně rád mám třeba Einstürzende Neubauten. Mám rád i to, jak Blixa Bargeld zpívá, protože spíš vypráví, a líbí se mi ten pocit z Berlína, který se tam reflektuje. A mám rád kapelu Notwist, která zpívá anglicky. Ta mně přijde úplně skvělá. Stejně jako Neubauten, tak Notwist jsou v evropském kontextu významná kapela. Aktuálně mě zaujala deska elektronické písničkářky singer-songwriterky, která se jmenuje Masha Qrella. Ona zhudebnila básně literáta Thomase Brasche, o kterém vznikl film. Je to úplně fascinující deska. Nádherné písničky, melancholické, čisté. S jeho krásnými zhudebněnými básněmi. To mě zasáhlo. To je jedna z událostí roku. A je to propojení literatury nebo poezie a hudby, to se mi hodně líbí.

Neo: Vy to také ztělesňujete. Literatura, komiks, hudba.

Je to takové to hledání. Mě baví zkoušet věci. Hodně mě baví psát knížky, ale baví mě psát i pro divadlo. Na prosinec se chystá premiéra mé hry Anšlus, která je volně inspirovaná jednou stanicí v Krušných horách. Čtyři chlápci tam sedí a jeden sní o Anšlusu Saska, o propojení Saska a Česka v jednu zemi. Protože má pocit, že my a Sasové patříme dohromady. Taky se podívejte, kolik máte v Sasku odpíračů očkování a kolik u nás. A historicky samozřejmě to bylo také propojené. Chystá se premiéra v Činoherním studiu města Ústí nad Labem. Napsal jsem to německy, ale bude to česká premiéra. Tak snad to dopadne. V nejhorším se to posune. Pak malé, radikální divadlo Feste v Brně chystá Winterbergovu poslední cestu. A ještě se vlastně chystá hra Vánoce na poušti, kterou jsem napsal česky s kamarádem Petrem Pýchou. Je to taková čistá komedie v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V prosinci bych měl mít tři divadelní premiéry. Tak doufejme, že z toho něco proběhne.

---

Jaroslav Rudiš (49)

• Spisovatel, autor filmových scénářů, divadelních a rozhlasových her.

• Vyrostl v Lomnici nad Popelkou, vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina – dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě.

• Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a od roku 1998 s přestávkami jako novinář v deníku Právo. Od roku 2006 je spisovatelem na volné noze.

• Debutoval v roce 2002 románem Nebe pod Berlínem, za který získal Cenu Jiřího Ortena. Česky napsal dále romány Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách, plus novely Národní třída a Český ráj.

• S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil kultovní komiks Alois Nebel, podle kterého byl natočen animovaný film. Filmové adaptace se dočkala i Národní třída.

• Je členem hudební skupiny Kafka Band.

• Žije v Česku a Německu a píše česky i německy. V roce 2019 vydal svůj první německy napsaný román Winterbergs letzte Reise.

(Rozhovor vyšel v Zimním Speciálu Neovlivní.cz, odemykáme jej u příležitosti udělení Ceny Karla Čapka)

Zdroj náhledové foto: Peter von Felbert