Jiří Černý: Radost z muziky

Dnes, 25. února je mu třiaosmdesát. Český rozhlas mu dal už ke konci loňského roku předčasný “dárek”: po desetiletích s ním ukončil spolupráci. Jiří Černý je přitom v hudební branži legendou. O nových kapelách a o tom, co se právě děje v hudbě podstatného, má přehled jako málokdo. S ohledem na aktuální události odemykáme rozhovor ze zimního speciálu Neovlivní.cz

S Jiřím Černým jsme si dali sraz v listopadu v jedné z letenských kaváren. V té době ještě netušil, že na Štědrý den odvysílá Český rozhlas jeho poslední díl autorského pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.  “Všem, kdo ho kdy poslouchali a reagovali na něj i z několika světadílů, zůstanu navždy vděčný. Větší honorář mi nikdo nemohl dát,” napsal o konci pořadu na svém webu.

A jelikož se prakticky vše v jeho životě točí kolem hudby, nemohli jsme tehdy ten listopadový rozhovor začít jinak než pro všechny hudebníky a posluchače znalé hudby šedesátých let klíčovou otázkou.

Jiří Černý. Repro: Seznam Zprávy

Neo: Stouni, nebo Beatles?

Víc Beatles. Protože přece jenom Beatles víc vycházeli z melodie a celé mé mládí stálo na melodiích, to znamená folklór, vážná hudba a tak. Ale k těm Rolling Stones jsem se dostal velmi rychle, protože jakmile o tom člověk začal psát, což bylo u mě po roce 1963, když jsem se vrátil z vojny, tak se Stones nemohl vyhnout. A ani nechtěl, protože cítil, že je to zase něco jinak zajímavého: tempem, rytmicky a tak.

Neo: Jak zvládáte tu přehršel dnešní hudební nabídky – vybrat z ní něco, co je zajímavé?

Samozřejmě špatně. Ale mám vypracováno několik návyků. Především spoléhám na jména, která se mnou jdou desítky let. Tím, že od září 1971 dělám hlavně ty poslechovky, se kolem mě motá řada lidí, kteří hudbu mají rádi, vyznají se, dávají mi tipy. Třeba zrovna včera jsem měl U Kaštanu poslechovku a tam chodí lidi, kteří mi sami od sebe přinesou a darují něco, o čem jsou přesvědčeni – a nemýlí se –, že se mi to bude líbit. Někdy jsou to věci, na které bych nepřišel. Třeba švédská dívčí skupina Kraya. Předtím jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje. A pak si hudbu taky sháním sám: Když to mají v Bontonlandu na Václaváku, tak si to koupím – aby si to lidi o přestávce mohli prohlížet. Samozřejmě se někdy stane, že je něco rok populární a já o tom vůbec nevím. Ale to nepovažuji za žádné neštěstí, protože důležité je, aby lidi poslouchali dobrou hudbu.

Neo: Je něco z poslední doby, co vás v Česku zaujalo? Něco na české scéně, co není jen dobrá hudba, ale má i dobré, hlubší texty, třeba i politické?

Za poslední dva tři roky asi ne. Ale řekněme pět sedm let zpátky, tak zcela jistě brněnská skupina Květy. To je Martin Kyšperský. Ohromně pestrá muzika, i námětově je to pestré. A pak jsou takové trvalky. Na cokoliv sáhne Radůza, je výborné. Takový zjev a už takovou dlouhou dobu, to nepamatuji. Tomu se blížila Zuzana Navarová, která bohužel v pětačtyřiceti zemřela.

Neo: Co si myslíte třeba o slovenské kapele Živé Kvety?

Ti jsou taky báječní. Ostatně na Slovensku je leccos – třeba Šina z kapely Longital, která má kolem sebe řadu muzikantů, tak to je všecko dobré. A z těch mohykánů musím zmínit jméno Pavol Hammel. Teď mu bylo sedmdesát roků a pořád dělá výbornou muziku a pořád mu to výborně zpívá. Vzhledem k tomu, že on v podstatě vymyslel rockovou i folkovou slovenštinu, tak zaplať pánbů za to. Mimochodem – i v Polsku jsou zajímavé objevy, byť se k tomu člověk dostává složitěji než ke slovenským hudebníkům.

Neo: Když se podíváme na Polsko a víme, jaká tam je politická situace, myslíte si, že může podnítit vznik politických kapel, politické hudby?

Neformuloval bych to tak tvrdě – politická kapela. Ale třeba jedna zpěvačka, která se jmenuje Maria Peszek, má texty vysloveně zaměřené provokativně. Jako by si říkala, že to katolické Polsko musí co nejvíc vytočit. A není to hloupé. To třeba u nás by nemělo asi šanci, protože církevní problémy nejsou naše problémy.

Neo: Církevní problémy nejsou naše problémy, to je pravda, ale máme jiné – Babiše, Zemana. Přesto vlastně nic provokativního nevzniká.

Leckdo se tím zabývá, ale bohužel ne na té úrovni, aby to se mnou hnulo. Aby to hnulo s normálními posluchači. Tady Jarda Hutka napíše písničku o Nohavicovi a proti Nohavicovi a potom o Zemanovi, a není to ono. Otázkou je, jestli je to tím, že to profesionálně, umělecky není dobré – o čemž jsem přesvědčen –, nebo něčím jiným. Mě to prostě neoslovuje. Taková úroveň, na jakou se svého času dostal Kryl, Merta, ale pak i Nohavica, Dobeš, Slávek Janoušek, s tím se dnešní Klus a spol. nedá srovnat.

Neo: Na mě Hutkova písnička působila jako kalkul. Oproti tomu zmiňované Živé Kvety, tam cítím odpor vůči establishmentu jako autentický, krásně artikulovaný a silný.

Má to vývoj. I Živé Kvety přitvrzují, taky se zlepšují. A nemají žádné úlety. U nás existují kapely, které dva roky podporují pravici a pak, zrovna tak jakoby přesvědčeně, levici. To Kvety, zdá se, mají jasnou představu, jasné posluchače. A taky situace na Slovensku je jiná. Já jim samozřejmě závidím toho prezidenta Andreje Kisku; třeba jeho projev, když vyznamenával hudebníka Mariána Vargu. Anebo když Varga zemřel, to nemá v českém kulturně-politickém prostředí obdobu.

Jiří Černý (82)

• Odmaturoval na stavební průmyslovce v roce 1955. Vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.
• Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář.
• V letech 1961–1965 pracoval s výjimkou vojenské služby jako kulturní redaktor týdeníku Mladý svět.
• Od doby, co dostal výpověď z ideologických důvodů, se živí jako publicista na volné noze.
• Během normalizace pravidelně pořádal tzv. Antidiskotéky, na kterých často pouštěl nahrávky zakázaných písničkářů nebo písničkářů, kteří žili v emigraci.
• V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace.
• Na Dvojce Českého rozhlasu má dlouhodobě každé pondělí pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.
• Každé poslední pondělí v měsíci má U Kaštanu poslechový pořad Ro(c)kování.

Neo: Povězte: kdo byla vaše oblíbená kapela v mládí?

Tak moje mládí, to už je opravdu velmi dávno. Tehdy nebyly kapely, byly to orchestry. Poslouchal jsem Karla Vlacha a jeho zpěváky. Tenkrát i po odchodu Voskovce do zahraničí stále koncertoval, zpíval Jan Werich. A pak pár, ale opravdu jenom pár zpěváků, kteří k tomu měli blízko. Což byla například Ljuba Hermanová, částečně Arnošt Kafka. A pak byl ten tzv. střední proud, tehdy Rudolf Cortés, Jiřina Salačová a tak. Ne že by se mi to vůbec nelíbilo, ale nebylo to to, po čem bych toužil. Prostě ty nahrávky Voskovce a Wericha, které byly tehdy k sehnání na standardních deskách, mě fascinovaly natolik, že jsme si dokonce se spolužáky na střední škole sestavovali pásma, kdy jsme to sami zpívali. To se nezměnilo až do nástupu Semaforu. A nástup Semaforu, i když si to málokdo tehdy uvědomoval, byl částečně spojený s nástupem rokenrolu, i když ten rokenrol se do Československa dostal až s twistovou vlnou začátkem 60. let. Ale to, co hrál Suchý v Redutě se svými kolegy, vlastně už byl rokenrol, rokenrolová textařina.

Tehdy jsem akorát nevěděl, že o tom budu někdy psát a živit se tím. Já to měl rád, ale zrovna tak jsem měl rád klasickou hudbu, operní hudbu a tak.

Neo: Dočetl jsem se, že vaše první zveřejněná hudební recenze byla na Carmen.

Ano, v padesátém šestém roce.

Neo: Jaké byly vaše novinářské začátky?

Začínal jsem jako sportovní redaktor v roce 1958, když jsem ještě studoval na fakultě žurnalistiku. Tehdy jsem se velmi nepohodl se svým tatínkem. On byl výborný řemeslník, pánský krejčí, a vůbec nechápal, proč má syna, který chodí v noci po divadlech. Rozhodl se, že na mě nebude platit. Tak jsem se urazil a požádal jsem proděkana, jestli bych nemohl tu školu dodělat, ale jinak. Čili jsem poslední dva a půl roku chodil jen na důležité předměty, a jinak ne, protože jsem byl zároveň na plný úvazek zaměstnaný v deníku Československý sport, což s sebou neslo noční služby atd.

Ve sportu jsem byl do roku 1960 a posléze se mi zdálo, že jsem se zastavil a že přece jen k té kultuře mám blíž. Zavolal jsem do Mladého světa, kam jsem předtím napsal jeden jediný článek o krasobruslení, a zástupce šéfredaktora mně okamžitě řekl, že by mě přijali.

Pak jsem pochopil, že to byla náhoda. Tenkrát odcházel Arnošt Lustig, který byl šéfem rubriky. Vlastně mě vzali za Arnošta. Když už jsem tam byl, tak mi Ota Pavel, se kterým jsem byl velký kamarád, oba dva jsme začínali jako sporťáci, říkal: Prosím tě, a proč jsi mi neřekl, že chceš jít do Mladého světa? Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, jestli tam chci, že jsem prostě zatelefonoval a bylo to. Začátky byly pochopitelně těžší, protože kdekdo si na mě ukazoval – a já se těm lidem nedivím –, že přišel nějaký takový sportovní svalovec a nic o kultuře neví. Ale docela rychle jsem se prosadil.

Neo: Byl jste vždycky politický člověk?

Mě to hrozně zajímalo. Jsem ročník 1936, jako Václav Havel, matně už si pamatuji, když v devětatřicátém přišli Němci do Prahy. Samozřejmě si bohužel pamatuji i revoluci, kdy lidi Němce upalovali. Jeden takový případ jsem viděl na Václavském náměstí. To bylo příšerné.

No a naše rodina, to byli samí sokolové, živnostníci, národní socialisté, a když byl únorový puč, tak poslední projev, který měl tehdejší ministr spravedlnosti za Národní socialisty Prokop Drtina, jsem viděl naživo. Otec mě vzal do Národního domu na Vinohradech, to mi bylo rovných dvanáct.

A nejen tímto, ale v podstatě celou výchovou sokolsko-vlastenecko-živnostnickou, nebo jak to nazvat, jsem byl vedený k tomu, že to, co se u nás děje, je omyl. Proto jsem taky nikdy nechodil do Pionýra, kvůli tomu jsem se nedostal na gymnázium atd.

Novinář Jiří Černý během rozhovoru pro Neovlivní.cz. Foto: David Binar, Neo

Neo: Měl jste kvůli tomu problémy?

Ještě před rokem 68‘ mě vyhodili z redakce Mladého světa. Z politických důvodů, protože jsem si na jedné tiskové konferenci kulturního oddělení partaje pouštěl hubu na špacír. Oni tam tenkrát rozhodli, že na čas omezí činnost některých zpěváků. Chtěli omezit tři, pak to zůstalo jenom u Waldemara Matušky. Málokdo si pamatuje, že Matuška opravdu v roce 1965 nesměl rok zpívat ani v televizi, ani v rozhlase. To byl takový můj první malér. Druhý malér byl Houpačka, hitparáda v rádiu, ale tam jsem byl externě, čili se mnou ukončili spolupráci. Pak jsem učil na smlouvu o dílo na lidové konzervatoři od roku 1973 do roku 1977. To byl můj třetí vyhazov. Ne že by to bylo úplné nedorozumění, ale oni se domnívali, že jsem žákům četl Chartu. No, to bych nečetl, nebyl jsem sebevrah. Ale o Chartě jsem mluvil. Takže jsem vypadl.

Když někdo dneska říká „nojo, ale byla tehdy zaměstnanost“, tak já říkám, ať to povídá někomu jinému. Já jsem si svůj vysokoškolský diplom mohl strčit za klobouk, protože mě třikrát vyhodili z práce. Ale mně to nevadilo, protože co já bych se svou povahou a zájmy asi tak mohl dělat v televizi nebo v rádiu. Nic. Tenkrát jsem začal dělat tyhlety poslechovky, Antidiskotéky. A dodnes říkám, a nemyslím to jenom jako nadsázku, že bych měl Vojtěchovi Filipovi dávat každé ráno za dveře sekretariátu ÚV partaje flašku šampaňského. Protože komunisti mě donutili vymyslet si jiný, alternativní způsob života, který vedu doteď.

Moje poslední Vánoce v nesvobodě

• Vánoce si nevybavuji, ale na sklonku roku 1988 už byly demonstrace, přijeli na ně tehdy kamarádi z Moravy
• A listopad 1989? Já vzal manželku a dceru Kačenku a jeli jsme do Mnichova ke kamarádovi. Potkat jsme se měli v jedné mnichovské knajpě, a když jsme tam přišli, půlku lidí jsem znal. Pecháčka, Přenosilovou, lidi ze Svobodné Evropy a další. Ještě pořád mi nic nedošlo. Karel Moudrý mi povídal: Udělal bys nám tady v Mnichově takovou poslechovku? Říkal jsem si: Z toho bude průser. Ale udělal jsem ji. A on říkal: V lednu to už uděláme v Praze. Já na to: Ty máš teda představy. Seděl u toho Kryl. A s jediným Krylem jsem se shodl na tom, že ti z té Svobodky nevědí, o čem mluví, že se nic nestane, že my tady budeme pořád zapikolovaní, že to už i ti Bulhaři se snad osvobodí a my pořád budeme přemýšlet co a jak. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si minutu myslel, že něco praskne. Ne, pro mě to prasklo až týden po 17. listopadu, až když odevzdali komunisti funkce. No, tak naštěstí jsme se s Karlem oba dva spletli.

Neo: Pouštěl jste na těch Antidiskotékách i zakázanou hudbu?

Samozřejmě. Ale abych nekecal, bál jsem se vždycky. Ze začátku jsem se bál tolik, že když jsem pouštěl Kryla, tak jsem mu vymyslel jiné jméno. Tenkrát jsem mu říkal Vítězslav Jasný. Vítězslav proto, že on měl jako vzor Nezvala, a Jasný, jako že to je jasný. Posléze, když mi začal z Mnichova posílat ty svoje desky, už jsem ho pouštěl pod jeho jménem. Ale nikoliv pokaždé. Já jsem samozřejmě musel počítat s tím, že na jakémkoliv pořadu může být přímo fízl anebo někdo ze studentů, který s nimi spolupracuje. No, nechával jsem to na takovém vnuknutí. Někdy jsem se tak bál, že jsem nepustil ani Vlastu Třešňáka, který už taky emigroval. No a někdy jsem třeba zahrál pět věcí za sebou s Martou Kubišovou, která byla dávno zakázaná.

Mě to hrozně bavilo, i ten ohlas. Jedna z nejhezčích věcí je, když mě po těch desítkách let někdo zastaví a řekne: Já jsem na vás chodil na koleji. Nebo: Vy jste mne naučil poslouchat hudbu. To je fajn.

Neo: Jak hodnotíte dnešní situaci, v jakém stavu se jako společnost nacházíme?

Mně to zdaleka nepřipadá tak špatné jako většině lidí. Zajímal jsem se vždycky o historii, chtěl jsem ji studovat, k čemuž by nepochybně došlo, kdybych se dostal na gympl. Měl jsem přečteného Peroutku a jeho Budování státu. Tak jsem věděl, že první republika nebyla žádná procházka růžovým sadem, že chtěli ve stejné době abdikovat Masaryk i Beneš.

Když lidi říkají: Jsme zklamaní, pro tohle jsme zvonili klíči? Tak takové nálady jsem nikdy neměl. Já jsem dodnes šťastný, že jsem se toho vůbec dožil. Že zatím ve volbách, koneckonců s výjimkou té zvláštní Babišovy strany, vyhrává spíš liberální proud a že to tak půjde dál. A nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché, že komunisti vymřou na úbytě, ale myslím, že ten jejich poslední, vlastně nejmenší volební zisk už něco signalizoval. A věřím, že to půjde dál spíš tak, jak si představuji. Ve mně není vnitřní strach.

Taky se o tu politiku tolik už nezajímám, protože od toho jsou jiní. Já se snažím zprostředkovávat lidem muziku. A práce mám opravdu tolik, že to nestihnu. Někdy si říkám: Vždyť už bych měl právo na to, trošku odpočívat. A pak si vzpomenu, co říká Karel Schwarzenberg: Když člověk může, tak musí. Tak já vím, že něco těm lidem z té muziky můžu dát, tak já to musím dělat.

Neo: Jaké věci dnes lidem pouštíte? Nové věci, nebo i staré?

Staré věci moc nepouštím. Většina lidí má pocit, že taková hudba, jaká byla za jejich mládí, tak taková už nikdy nebude. A já se je snažím – nenásilnou formou – přesvědčit, že ne. Vím totiž, že bude zrovna tak dobrá; někdy jiná, někdy i lepší. Ale samozřejmě nechci z toho dělat jenom osvětu. Chci, aby lidem bylo dobře a aby věděli, že z té muziky může jít a měla by jít radost. Není důležité, jestli něco bylo v žebříčku páté, nebo desáté. Důležité je, že aby až přijdou v noci domů, aby se jim dobře spalo.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít