© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Teroristický útok v Nice, další týden hned tři útoky v Německu, stupňující se napětí, kdy každá odložená taška v metru vydá na zprávu „pozor, nebezpečí“. Světová média, česká nevyjímaje, prochází v době teroru těžkou zkouškou: Jaké zprávy svým čtenářům předkládat? Kde je hranice mezi zveřejněním užitečné informace a šířením poplašné zprávy? Mezi referováním o okolnostech útoku a nechtěnou propagandou Islámského státu? Právě o tom hovoří v tradičním rozhovoru o médiích Josef Šlerka, vedoucí Studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Je to trochu cynické konstatování, ale pokud jste měli možnost sledovat, jak redakce bezprostředně po útocích reagují na možné teroristické akce, je scénář vždy podobný. Spustí online reportáže a na sociálních sítích hledají kohokoli, kdo by mohl být na místě a mít další informace. Díky tomu se však do oběhu dostane řada zavádějících zpráv, které díky značce daného deníku (serveru) dostanou punc opravdovosti. Naposledy při střelbě u mnichovského obchodního centra Olympia to nebylo jiné: Různily se zprávy o počtu střelců, obětí i o motivu. Ze zabijáka ve jménu IS se po několika dnech vyšetřování stal nemocný mladík, ultrapravicový rasista, který nesnášel migranty.
Vysokoškolský pedagog Josef Šlerka. Foto: Neo
Zašla tradiční média v honbě za rychlostí už příliš daleko? Necháváme se, ovlivněni překotným proudem zpráv v nových médiích, příliš strhnout? Odpovědi hledal odborník na analýzu dat ze sociálních sítí, vysokoškolský pedagog Josef Šlerka.
„Největším problémem dnes není až tak, co média produkují, ale způsob, jakým jsou financována. Vede je k tomu, aby tlačila na opakované návštěvy dovnitř svých stránek. Proto se snaží od prvního okamžiku dané události vytvářet zdání online, živého přenosu, toho, že to stále zpracovávají. A protože často nemají žádné reportéry na místě, a také se o události většinou první hodinu reálně nic neví, začnou k tomu používat tweety a zprávy ze sociálních sítí. V tom běhu strašně snadno vytvářejí poplašné okamžiky. Právě Mnichov byl ukázkový. Na sítích byly zprávy, že na místě jsou střelci tři. Pak, že střelba je na jiném místě. A to se všechno zcela vážně rozšířilo prostorem. Všimněte si, že Němci reagovali jinak – civilně. Poprosili lidi, aby na Twitter nedávali žádné věci o tom, co se děje. Aby nepomáhali případným útočníkům.
Neo: V Německu pak celý tiskový tým mnichovské policie nesmírně velebili. Že zachoval chladnou hlavu a dával ven jen betonové informace. A je fakt, že to byla prakticky jen německá média, která se držela oficiálních zpráv, kdežto zahraniční servery posílaly do sítí i veškeré spekulace. Proč?
Ceněný mluvčí mnichovské policie už má i své fanouškovské stránky. Repro: Neo
Je to dané tím, že německá společnost je i ve vztahu k terorismu výrazně víc kultivovaná – díky zkušenosti z předchozích časů. My u nás nejsme na teror zvyklí, pojem teroristický útok je pro nás vlastně abstraktní, známe ho jenom ze seriálů a filmů. Kdežto Německo si prošlo celkem intenzivní vlnou teroristických útoků RAF. Ještě na kraji 90. let bylo možné vidět na hranicích plakáty s tvářemi z druhé a třetí generace RAF, že jsou hledaní. Německo z toho má zkušenost, útok je pro ně techničtější záležitost, mají vyzkoušené, co se musí udělat, co lidem říct; mají to zkrátka daleko víc opřené v systému fungování. Druhý důvod, který určitě hraje roli: Němci jsou v tomto ohledu daleko disciplinovanější vůči státnímu aparátu, tím pádem mohou daleko víc některé věci tohoto krizového typu zvládnout.
Neo: Říkal jste, že média tlačí k honu za čtenáři přes sítě způsob, jak jsou placená. Ale přeci žádná tradiční redakce není placená za rychlost; důležitější by měla být přesnost zpráv, kontext. Neprolíná se v tom, jak novináři na sítích fungují, spíš to, že se nechají unést událostí? A chtějí být první, kdo do světa „něco pošle“?
Je to trochu jinak. Když se podíváte na to, co rozhoduje, zda na článek někdo klikne, nebo neklikne, tak je to v titulku. A ve formulacích poutáků, které se na sítě pouštějí.
Modelově, když se podíváme třeba na Echo24 a jejich pouták na střelbu v Mnichově, který šel na Twitter v jednu chvíli pod titulkem “Na několika místech v Mnichově spustili střelci palbu, několik mrtvých”, aby skončil u “Střelba v Mnichově. 10 mrtvých, útočník nalezen s prostřelenou hlavou”. Přičemž pro tvrzení v původním titulku nemělo žádné opodstatnění v ověřených zprávách z Mnichova. Jen působil patřičně dramaticky. Editor se ale mohl hájit tím, že míra důvěryhodnosti je přece ve zprávě samotné uvedena. Zřejmě má falešný pocit, že když je zpráva uvnitř v pořádku, titulek může přehánět.
To jde napříč českými médii. Výsledek je, že když pak vidíte svůj stream na sociálních sítích, je to záplava titulků, které jsou plné emocí často obsahující informaci, která není pravdivá. Přičemž v samotném článku je mnohdy dokonce i řečeno, proč není pravdivá. Ale v titulku je uvedená. Editoři si nad tím umyjí ruce – a tím jen posilují celý mechanismus.
Německá uměřenost ve tweetech po mnichovském útoku. Repro: Neo
Z výzkumů je zřetelné, že ve finále klikne na článek jen menší část uživatelů. Většina si odnese informaci z perexu a titulku. Politika click-baitingu je – vůči sociálnímu prostoru – naprosto nezdopovědná. Ale je vynucená potřebou zvyšování návštěvnosti.
Neo: Souvisí to s tím, že za chyby na sítích není nikdo popotahovaný? Zatímco vůči skutečnému titulku v novinách nebo na webu se někdo ohradí, na sítích taková kontrola není? Že za to jako novináři necítíme takovou zodpovědnost?
Já mám spíš pocit, že to všichni přijali jako tichou dohodu – že to tak prostě je. Dokonce se často objevuje – setkávám se s tím – že někdo sdílí nějaký článek a připíše k tomu: Nevšímejte si titulku, článek je o něčem jiným.
Je důležité uvědomit si, že psychologický mechanismus funguje tak, že pokud jsme systematicky vystavovaní takovýmto emotivním nárazům a neověřeným informacím, mění to reálně naše chování. Stáváme se citlivějšími na jiné věci, dalšími věcmi se přestáváme zabývat.
Druhá věc je, že mediální prostor, mediovaný skrze sociální sítě, je veden k tomu, že se rozpadá vztah mezi novinovým titulem a samotným textem. To znamená, že lidé si pamatují, že někde něco četli, ale už si nepamatují, kde. Klasické mechanismy, že člověk věděl, že když je něco v Rudém právu, tak tomu nemá věřit, a když je něco v Lidovkách, tak to asi bude důvěryhodné, se rozpadly.
Lidé si nepamatují, kde zprávy čtou, a ztrácí se spojení mezi důvěrou ve značku a článkem. Ve výsledku na tom participují servery typu Aeronet, které spoléhají právě na tento efekt. Lidé si nepamatují, kde to četli, ale někdo to četli a tak to možná je pravda.
Neo: Je to i o oslabení novinářských jmen? Dřív myslím platilo, že si chodíte číst přímo určité novináře daného listu.
Když budu trošku zlý: Pokud někoho požádáte, aby vyjmenoval tři české reportéry, bude mít problém. Lidé si dnes pod pojmem novinář vybaví většinou komentátora. Je naprostý posun k tomu, že novinařina je u čtenářů spojena až na výjimky s komentátory. Média se stávají vykladači toho, co si „o tom my myslíme“, nikoli o tom, co se děje. Posun ke komentátorství je šílený, výsledkem jsou fenomény jako Parlamentní listy, které de facto už nejsou o tom, co se stalo, ale o tom, co si lidi myslí, že se stalo.
Neo: Ještě k těm online přenosům, když se něco děje. I velké světové tituly během útoků zasypávají kohokoli, kdo se na Twitteru tváří, že je na místě, žádostmi o svědectví. Dřív, dokud se reportér nedostal na místo a nezačal mluvit s lidmi na ulici, popisy od očitých svědků neměl. Dnes stačí sednout k Twitteru, zadat hashtag a začnou se rolovat zprávy od lidí, kteří tvrdí, že „tam jsou“. Všiml jste si tohoto trendu?
Je to mor. Václav Bělohradský v jednom rozhovoru vyjádřil myšlenku, že podstatou Evropy je, že umí rozlišit mezi obrazem a skutečností. A novinařina, která dělá, co popisujete, rezignovala na skutečnost a věnuje se jen obrazu. A dělá to vědomě. Musí vědět, že tweet nemají jak ověřit, jak konfrontovat jeho autory. Dávají přednost obrazům, protože jim zapadají do narativu dané události, ale to je asi tak všechno. Můj osobní pohled je, že je to znovu otázka toho, že jsou novináři tlačeni do toho rychlého, nepřetržitého zpravodajství.
Co je zajímavé: Servery, které začaly sázet na očité zpravodajství, typu Vice News, které jsou ochotny posílat do rizikových oblastí svoje lidi, točit v místech, kde se něco děje, získávají mezi mladou generací nesmírně na popularitě. Když se podíváte, které žánry v prostředí sociálních sítí fungují, tak jsou to třeba rozhovory, které jsou vstupem z něčeho živého, něčeho bezprostředního, jde o nejbližší zprostředkování dění. Ty jsou v online prostředí nejoblíbenější. Je to dané tím, že čtenáři chtějí očitého svědka, chtějí vystoupit z proudu obrazů.
Neo: Francouzský deník Le Monde po útocích v Nice zveřejnil redakční rozhodnutí, že přestává psát o tom, kdo za útoky stál. A nebude zveřejňovat propagandistická přiznání či výzvy Islámského státu. Jak se k tomu stavíte? Má se tato část informací před čtenáři zatajovat?
Média by měla v první řadě přinášet informace, které pomáhají lidem lépe se rozhodnout. Je otázka, nakolik přenášení prohlášení a proklamací a posilování slávy teroristů v tomto pomáhá. Mně osobně se krok Le Monde líbí, ale je to pozice toho listu. Není to něco, co lze vnutit všude.
Důvod je celkem jednoduchý – finance a dispozice určité části trhu. Navíc – Le Monde je v tomto ohledu pozoruhodný, je to první deník, který ohlásil odstup od aktuálního zpravodajství. Dopředu počítají s tím, že čtenáři, kteří je budou číst, už události znají a musí jim k tomu přidat další vrstvu. Je to list levicový, který je většinou velmi kultivovaný, mohou si to dovolit a budou za to pochváleni. Ale kdyby to udělal francouzský bulvár, tak ho čtenáři sežerou.
Tohle gesto by u nás mohly udělat Hospodářské noviny nebo Lidovky, ale rozhodně by ho nemohla udělat Mladá fronta. Mimochodem – tím se i ukazuje reálný dopad těch titulů; mohou se do toho pustit noviny, které jsou elitní, mají vliv na vzdělanou vrstvu společnosti, jiné těžko. V reálu by to však stejně nemělo dopad, dokud by to neudělala média veřejné služby typu České televize.