Při pohledu do denních zpráv to vypadá, že se náš svět potácí v troskách. Že jsme ho nastupujícím generacím prohráli v kartách i v kostkách. Čím to, že nejsou mladí umělci na barikádách a neburcují na poplach?
Je začátek roku 2026, za podvečerními okny únorová tma, jen v obývacím pokoji svítí do šera několik obrazovek. Jedna rodina v jedné místnosti, avšak program běží každému jiný. Na displeji i v hlavě. Na velké obrazovce sledují rodiče zpravodajství o smrti mladého Američana Alexe Prettiho, zdravotníka, jehož na ulici zastřelili úředníci v uniformách ICE, protože nenásilně protestoval proti jejich jednání.

Reportér v televizi řeší, že o tom, co se právě odehrává za oceánem, už vznikly i písně. Jednu napsal šestasedmdesátiletý rockový veterán Bruce Springsteen. Druhou chvíli po něm pustila do světa skupina U2, jejichž členům je teprve 65.
Jen pár dní předtím maskovaní agenti americké vlády Donalda Trumpa zastřelili za bílého dne jinou americkou občanku. Matku tří malých dětí Renée Good. Protože svým autem stála tak, že blokovala nevybíravý zásah úředníků proti imigrantům a odmítala uhnout.
Zpívající Springsteen (písní Streets of Minneapolis) i Bono a spol. (ve skladbě American Obituary) hlasitě a rozzlobeně protestují. Co se to děje, kde to žijeme?!
