Všichni máme svá trápení, úzkosti a strachy. Ale jen těžko si umíme představit, jaké to je, když vaši vlast napadne nepřátelská armáda a na rodné město dopadají rakety. „Nemůžeš dýchat, nemůžeš jíst, nemůžeš spát,“ vzpomíná na únorové dny roku 2022 dnes osmatřicetiletá Kateryna Tereščenková. „Vydržela jsem tři týdny. Pak už to nešlo, vzala jsem batoh, děti a utekly jsme.“
Kateryna je jednou z téměř 600 tisíc Ukrajinců, kteří se od začátku ruské války usadili v Česku. Jedním z hlasů, z nichž každý by mohl vyprávět svůj příběh o tom, jak těžké je vzdorovat nepřízni osudu. Přijet do neznáma, bez kontaktů, s malými dětmi pověšenými na rukou. Drobná žena si ale nestěžuje: „Když víš, jaké to je, mít bomby nad hlavou, tak pak už se nebojíš ničeho.“
Stotisícový Pavlohrad leží v srdci západodonbaské uhelné pánve a vždycky byl městem horníků. Jedním z průmyslových center Ukrajiny, důležitým železničním uzlem. I proto se hned od prvních dnů války, kterou 24. února 2022 rozpoutal na Ukrajině ruský vůdce Vladimir Putin, stal terčem útoků. Rusové bombardovali místní nádraží, civilní infrastrukturu, obytné domy.
Útoky, které vlastně nikdy neustaly a s postupující ruskou armádou jich teď rychle přibývá, vyhnaly z domovů desítky tisíc lidí. „Teď se nedaleko nachází hned dvě frontové linie – Záporožská a Doněcká. A v samotném Pavlohradu pomalu začíná evakuace, město je hodně bombardované, tenhle týden bylo mnoho útoků. Všichni tam chtějí věřit, že se to změní, že se situace zlepší. Ale je těžké tomu věřit,“ vypráví Kateryna Tereščenková, rodačka z Pavlohradu, zatímco si spolu povídáme v jedné z kanceláří firmy Isolit-Bravo v Jablonném nad Orlicí.