Karel „Kovy“ Kovář: Influenc-end?

O vlivu, který mají na tu nejmladší generaci, se celebritám „tradičního střihu“ ani nesní. Nepotřebují rádia, televize, bulvár. Do pokojů vašich dětí – těch malých i teenagerů – se umí dostat napřímo. Jejich videa mají statisíce, miliony odběratelů. Ale teď se něco změnilo. První generace youtuberů to balí. Skončit, nebo se posunout na jinou platformu, se rozhodli mnozí z těch, kteří vyšplhali až na úplný vrchol. Mezi všemi i největší influencer české youtuberské scény Jiří Král (1 133 675 odběratelů). Proč? Nabízíme odpovědi, které pro Neovlivní.cz sepsal jeden z nejúspěšnějších českých youtuberů Karel Kovář alias Kovy.

Pokud jste v nedávné době přistihli vašeho malého potomka se slzami v očích a říkal vám cosi o konci krále, pak se nejednalo o smutek nad žádnou dějinnou událostí, nýbrž o reakci na překvapivý konec jedné z nejvýraznějších osobností na českém YouTube – Jirky Krále. Všechny své myšlenkové pochody, které za jeho rozhodnutím stály, popsal velmi vzletně a lidsky dokument režírovaný jeho bratrem „Byl jsem youtuber“.

Dovolím si lehkou parafrázi jedné ze stěžejních myšlenek: „… už znám recept, jak udělat úspěšné video. Je to jako hra, která vás zpočátku baví, protože je těžká a je co objevovat. Ale když ji hrajete hodně dlouho, víte, jak vše chodí, jde vám skoro sama a už to není ta zábava.“ V podstatě bezchybné popsání momentu, který někdy prožila řada z nás. Z koníčku se stane práce. Vrhneme do ní veškerou energii, pohltí veškerý náš čas a my najednou zjišťujeme, že z koníčku je stereotyp, nebo, nedej bože, už to koníček dávno není. Je to povinnost. Je to závazek.

Tento nečekaný krok, který jako „oslavu“ dosažení magické hranice milionu odběratelů zvolil, vyvolal bouřlivou diskuzi nejen v naší komunitě, ale také ho zaznamenala tradiční média. Mohli jsme tak číst spekulace o blížícím se konci všech youtuberů a influencerů. Ten ale rozhodně nepřichází a ani nepřijde. To jen nejstarší generace tvůrců prochází zatím největší krizí, která je pro mnohé testem odolnosti jejich motivace, a cítí-li vůbec v tom, co dělají, nějaký hlubší smysl. Pojďme se tedy detailněji podívat, co se to s youtubery vlastně děje a jaké můžou být důvody k tomu, že to zabalí.

Fenomén vyhoření a skákání na sazeničky

V The Guardian vyšel začátkem září skvělý článek Simona Parkina „The Youtube stars heading for burnout“, kde autor popisuje mocný fenomén vyhoření youtuberů, který zahraniční scénu v posledních letech zasáhl. Tvůrci sami sebe často nachází v hlubokých depresích, jsou osamělí a vyčerpaní. V textu autor velmi konkrétně popisuje prokletí této činnosti na mnoha konkrétních případech.

Na psychiku mladého člověka může mít tlak sledujících, úspěchu a v neposlední řadě nemilosrdného algoritmu důsledky vskutku neblahé. A ačkoli lze z diskuze pod článkem usoudit, že vyhořelí mladí tvůrci u čtenářů příliš pochopení nezískali, jedná se minimálně o zajímavý trend. Jak je možné, že práce, která je pro tolik mladých ztělesněním pojmu „dream job“, může skončit absolutním vyprázdněním?

Opět Guardian, tentokrát z trochu jiného soudku. Rozhovor s Anthony Hopkinsem. Herecká ikona v něm udílí radu, která by mohla být ve své podstatě jednoduchým klíčem k pochopení toho, co a proč tolik mladých kreativců prožívá. „Víte, potkávám mnoho mladých lidí a oni chtějí hrát, chtějí být slavní. A já jim říkám, když vylezeš na vrchol toho pomyslného stromu, nic tam není. Většina toho všeho je nesmysl, většina toho je lež. Přijmi život takový, jaký je. Prostě buď vděčný za to, že můžeš žít.“

Tato moudrá slova od dnes již téměř osmdesátníka jsem si vzal k srdci. A za sebe dodávám, že pokud si vyberete správně velký a košatý strom, můžete po něm spokojeně šplhat do smrti. Je vaší motivací pomáhat lidem, rozdávat radost, zastávat nějaké hodnoty? Gratuluji! Patrně patříte mezi tu řadu lidí, kteří cítí hluboký a jen těžce vyčerpatelný smysl ve své činnosti. Na YouTube to není jinak. Problémem ale je, že mnoho tvůrců na své pomyslné stromy neleze, ale doslova skáče. A jsou to stromy směšně malé. Hlavní motivaci často představuje jen výdělek, pozvánky na VIP večírky nebo sponzorské produkty zdarma. Je zcela logické, že po bleskovém dosažení všech těchto povrchních met nenacházejí tvůrci nic hlubšího, co by je dále naplňovalo. To je příčina patrně nejvíce vyhoření mezi mladými youtubery. Ztráta jakéhokoli smyslu. Absence hloubky. Rozhodně to ale není případ Jirky.

Čmárat na cizí zeď

Dalším důvodem bývá už zmíněný tlak na psychiku v kombinaci s nepřipraveností něčemu takovému vzdorovat v nízkém věku. Potýkat se třeba v patnácti se stovkami komentářů, ve kterých vám lidi můžou psát zcela nepochopitelně zlé věci, není žádný med. Navíc jste na YouTube sami za sebe. Nejste v roli. Jste to vy. Takže když chtějí lidé, co vás sledují, bodnout, vědí, kam a jak, aby vás to sakra zabolelo. Nebo vám zcela naopak z nekonečné chvály, tisíců liků a solidních peněz, které se vám najednou valí na účet, může nabobtnat ego do obřích rozměrů. A takovéto příběhy pak také nemívají dobré konce.

A pokud youtuber obstojí v předchozích testech, čeká na něj v dnešní době něco úplně nového. Vůbec poprvé dochází k tomu, že většině českých youtuberů stagnují, či klesají zhlédnutí a odběratelé. Jedná se o trend pozorovatelný i v zahraničí. To je velmi nový jev, za který může odliv cílové skupiny na jiné platformy, přehlcenost trhu a algoritmické změny, díky nimž už YouTube vaše videa nemusí doporučovat potenciálním novým divákům. A pokud jako tvůrce přistoupíte na zrádnou hru sociálních sítí a ženete se za co největšími čísly, počty liků a statisícovými zhlédnutími, může mít tato ztráta zájmu na vaše ego zničující důsledky.

Drhnout hlavou o strop

Na závěr případ poslední, ten nejzdravější. Ten, který vystihuje situaci Jirky Krále. V oboru, který děláte, dosáhnete na pomyslný vrchol toho, co je ve vašem odvětví možné. Říká se, že by se měl člověk neustále posouvat, vy už ale máte pocit, že stojíte na místě a hlavou drhnete o strop. V tu chvíli je zcela správné udělat zásadní krok. A v případě Jirky to bylo spíše vykročení, a to trochu jiným směrem.

Nenechte se zmást, není to odchod z veřejného života, vybudovaná komunita je totiž to nejcennější, co může tvůrce mít, jen v tomto případě dojde k přesunu aktivit na jinou platformu – třeba instagram. Je to odchod důstojný. Bez nutnosti vyhoření či úpadku v zapomnění.

Je to patrně i cesta ke šplhu na úplně jiný Hopkinsův strom. Pokud má nějak vypadat odcházení, je právě tohle ten případ. V pravý čas a na vrcholu. Není právě schopnost odejít včas tím největším darem, který dnes tolika, často mnohem starším lidem chybí? A chyběl i spoustě králů…