Rozhovor strachu z Boha i uprchlíků a o tom, co nám přinesla éra covidu.
Původně se Pavel Pola chtěl stát zubařem. Ale ve třetím ročníku se rozhodl vyměnit medicínu za teologii. V té době také zavítal do karmelitánského kláštera ve Slaném, kde ho životní styl bratří natolik oslovil, že si řekl: To je ono, právě tohle hledám! V loňském roce navštívil klášter jezuitů v Indii, který je spojován se zenovou meditací, a jak v rozhovoru říká, rád čerpá z jiných náboženských tradic, které se mohou vzájemně obohacovat a inspirovat.
„Svět je čím dál tím rychlejší, věci se mění a vůbec to nestíháme sledovat. Člověk by si někdy říkal: zastavte to! Ale ono to zastavit nejde. Můžeme si to zastavit sami pro sebe, můžeme si třeba říct: dneska nebudu sledovat zprávy, nenechám to do sebe chrlit, půjdu ven. Pro osobní duševní či duchovní hygienu je důležité to udělat,“ říká Pola, kterého můžete potkat v kostele Pražského Jezulátka.
Karmelitánský kněz Pavel Pola, rektor kostela Pražského Jezulátka. Foto: David Binar, Neo
Koronavirová pandemie proměnila leccos. A jak se dozvíte v následujícím rozhovoru s rektorem kostela Pražského Jezulátka Pavlem Polou, změnila třeba i to, jakou formu dává kněz bohoslužbám. „Nevnímal bych pandemii covidu jako nějaké konkrétní poselství, a už vůbec ne ve smyslu poselství shůry, co nám Bůh chtěl se zdviženým prstem říct. Spíš bych ji vnímal v rovině příležitostí: co se díky ní může změnit, co se můžeme naučit,“ přemítá. „Možná je to příležitost začít dělat některé věci trošku jinak, odvážit se experimentovat.“
Neo: Jak jste se vlastně dostal k Bohu? V době sametové revoluce vám nebylo ještě ani deset let. Jste z věřící rodiny?