Karmelitán Pola: Skrze strach se dá dobře manipulovat

Rozhovor strachu z Boha i uprchlíků a o tom, co nám přinesla éra covidu.

Původně se Pavel Pola chtěl stát zubařem. Ale ve třetím ročníku se rozhodl vyměnit medicínu za teologii. V té době také zavítal do karmelitánského kláštera ve Slaném, kde ho životní styl bratří natolik oslovil, že si řekl: To je ono, právě tohle hledám! V loňském roce navštívil klášter jezuitů v Indii, který je spojován se zenovou meditací, a jak v rozhovoru říká, rád čerpá z jiných náboženských tradic, které se mohou vzájemně obohacovat a inspirovat.

„Svět je čím dál tím rychlejší, věci se mění a vůbec to nestíháme sledovat. Člověk by si někdy říkal: zastavte to! Ale ono to zastavit nejde. Můžeme si to zastavit sami pro sebe, můžeme si třeba říct: dneska nebudu sledovat zprávy, nenechám to do sebe chrlit, půjdu ven. Pro osobní duševní či duchovní hygienu je důležité to udělat,“ říká Pola, kterého můžete potkat v kostele Pražského Jezulátka.

Koronavirová pandemie proměnila leccos. A jak se dozvíte v následujícím rozhovoru s rektorem kostela Pražského Jezulátka Pavlem Polou, změnila třeba i to, jakou formu dává kněz bohoslužbám. „Nevnímal bych pandemii covidu jako nějaké konkrétní poselství, a už vůbec ne ve smyslu poselství shůry, co nám Bůh chtěl se zdviženým prstem říct. Spíš bych ji vnímal v rovině příležitostí: co se díky ní může změnit, co se můžeme naučit,“ přemítá. „Možná je to příležitost začít dělat některé věci trošku jinak, odvážit se experimentovat.“

Neo: Jak jste se vlastně dostal k Bohu? V době sametové revoluce vám nebylo ještě ani deset let. Jste z věřící rodiny?

Jsem z věřící rodiny, takže jsem v tom vyrůstal. I když říct, že jsem víru zdědil, se mi úplně nechce. Bylo by to stejné jako chlubit se, že chodím pořád v dětských botičkách. Měl jsem nějaký základ, ale vnímám jistý přerod; nalezení vlastní víry.

Neo: Měl jste někdy krizi víry? Pocit, že ztrácíte víru v Boha?

Že bych přímo ztrácel víru v Boha nebo v boží existenci, tak takové období jsem v životě neměl. Pochybnosti ano, ale ty se týkaly spíše toho, jaký ten Bůh je. Jestli je dobrý, nebo je to zlý, trestající policajt, kterého by se člověk v nějakém období svého života spíše bál. Pro mě bylo nalezení pozitivního obrazu Boha hrozně důležité. Člověk se díky víře zbavil strachu, ne naopak. Víra někdy vede lidi ke strachu, což mi ovšem přijde jako karikatura víry.

Neo: Strach skýtá možnost ovlivňovat masy, v naší společnosti je hodně zakořeněný. I když jde o neopodstatněný strach – jako třeba z uprchlíků, ač tu žádní nejsou.

Kdo z nás potkal živého uprchlíka, že?

Neo: Kdykoliv se to politikům hodí, kartu uprchlíků vytáhnou. Třeba teď v listopadu premiér Andrej Babiš. Nasadil si trumpovskou kšiltovku s nápisem „Silné Česko“ a v příspěvku uvedl, že souhlasí s Donaldem Trumpem ve věci silného národního státu „a taky s bojem proti ilegální migraci“. Jako kdyby to bylo nějakým způsobem aktuální. Přitom on sám je migrant. A jedním z nejznámějších uprchlíků, ke kterým svět vzhlíží, byl sám Ježíš. Vládnoucím se strach obyvatel hodí. Přitom si myslím, že svobodná, sebevědomá společnost by strach mít neměla.

Skrze strach se dá velmi dobře ovládat a manipulovat, to je pravda. A myslím si, že víra má k sebevědomí a k odvaze přispívat. Člověk, který věří, by se neměl bát.

Neo: Ani Boha?

Ani toho ne. Myslím si, že bát se Boha je zvrhlá myšlenka. Ono se to v Bibli vyskytuje, je to ale otázka překladu. Často najdete spojení „bázeň před Bohem“. Ale slovo bázeň bychom spíš měli překládat jako úcta. V tom je rozdíl. Když mám k někomu úctu a respekt, některé věci si nedovolím, protože si toho druhého člověka vážím. To je něco jiného než strach, když se bojím reakce, nebo toho, co by mi pak mohl udělat.

Celý rozhovor s Pavlem Polou vyšel v Zimním speciálu Neovlivní.cz. Předplatné časopisu získáte ZDE.

Zdroj náhledové foto: Neovlivní.cz