Ředitelka z Vrapic: Každému musíte dát zažít úspěch

Říká se, že všechno je jednou poprvé. Já jedno zažil při rozhovoru s Ivanou Sedlákovou, ředitelkou vrapické školy pro děti, které mají speciální vzdělávací potřeby. Normálně, i když jde o citlivé nebo dojemné téma, v rámci soustředění se na rozhovor nepláču – když, tak až při přepisování. Teď mi slzy vyhrkly ve chvíli, kdy vyprávěla, co děti píšou do motivačních dopisů, aby mohly na zahraniční stáž. Stojí tam totiž i: „Nechci dopadnout jako máma.“

Když se letos těsně před prázdninami v Římě konala celoevropská konference o programu Erasmus+, reprezentovala Českou republiku jediná škola. Možná byste hádali nějaké prestižní gymnázium z Prahy, nebo soukromou školu, která vysílá své žáky na studia za hranice. Tak ne… Byla tam výprava ze Středního odborného učiliště a Praktické školy Kladno-Vrapice v čele s ředitelkou Ivanou Sedlákovou. Napřímo je kvůli tomu, jak pracují s programem a stážemi pro své žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, oslovil garant programu u nás, tedy Dům zahraničních služeb.

„My se trochu báli, co tam mezi těmi prestižními školami budeme dělat, co jim budeme povídat. Ale je z toho pozvání na další semináře a třeba budeme mít další partnerské školy pro naše děti. A to si nedokážete představit, co jim ta zahraniční zkušenost dává, jak přijedou úplně jiní, skoro dospělí lidé,“ vypráví nadšeně Ivana Sedláková. Drobná žena, která má ovšem energie na rozdávání.

Neo: Jak se stane, že se škola pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy pro ty, kteří fakt nejsou studijní typy a bývá těžké je udržet na škole až do konce studia, stane akreditovaným pracovištěm programu Erasmus+ a ještě je dávána za vzor dalším?

Vezmu to malinko zeširoka. Když jsem nastoupila do funkce ředitelky někdy v roce 2006, tak brzy nato přišla krize. Pamatujete na rok 2008? Jak na nic ve veřejném sektoru nebyly peníze? Nebylo ani na papíry ve školách. A já si řekla: Takhle ne… My sem ty peníze musíme nějak dostat. Děti musí mít dobrou školu, možnost se posouvat. A tak jsme se vrhli na evropské projekty. Bylo to šílené, jak jsme tomu pořádně nerozuměli. Já nikdy nic nepostavila, a teď jsme se vrhli na obrovskou modernizaci školy, postavili celé patro navíc. Doteď si říkám, že to byla obrovská odvaha, nebo možná drzost, ale dotlačili jsme to i díky skvělým lidem z operačních programů do úspěšného finále a zvětšili jsme si kapacitu, což se dnes hodí.

No a tak jsme zkoušeli další a další projekty. Ty pak někdy kolem roku 2014 končily a já se rozhlížela, co dál. Já potřebuji, aby se něco dělo, tak jsem pátrala. A říkala si – hele Erasmus+, pojďme to zkusit. Napsali jsme projekt, nejdřív vyjeli kantoři do Španělska a pak do Polska, aby se podívali, jak to funguje jinde. Porovnávali jsme, co jak dělají, co děláme my. Prostě bezvadná zkušenost a já si říkala, tohle chci pro naše děti. A tak jsem šla na další školení a odborné vzdělávání, abych to uměla napsat pro ně. A když nám vyšel první projekt, tak to bylo něco… jak my tu jásali!

Pak odjeli první žáci na čtrnáctidenní stáž, a to byla taková řacha, jak se za tu chvíli posunuli. Odjížděly nervózní nesamostatné děti a najednou se vrátily úplně nové osobnosti, dospělé, které si umí poradit s řadou situací. Přišly mi o tom vyprávět a děkovat… Řeknu vám: nejsem moc cíťa, ale tohle mě vzalo. A v tu chvíli jsem měla jasno: jistě inovace ve výuce, moderní vybavení, to všechno chci, ale tohle je to hlavní, prostě projekt s lidmi a pro lidi. A tak jsme se do toho vrhli naplno.

Nejlepší spolupráci máme s Italy. Byl to první výjezd a od té doby s nimi jsme ve stabilní spolupráci, protože to, jak oni umějí pracovat s těmi našimi dětmi, které potřebují přece jen jiný přístup, je neuvěřitelné. Už tam jezdíme s kuchaři, cukráři, zahradníky, pečovatelkami… chtěla bych ještě nějak dostat ven třeba elektrikáře nebo truhláře, ale tady u těch řemesel je to přece jen náročnější kvůli bezpečnosti práce, která se liší.

Neo: No ale to můžete jako jiné školy dělat na bázi jeden výjezd za druhým, nemusíte být akreditovaní…

To můžeme. Ale mně přišlo, že takhle je to vlastně jednodušší. Samozřejmě na začátku je na tom mnohem víc práce. Místo jednotlivých projektů musíte podat celý kompletní plán programu. Naplánovat výjezdy, popsat přínosy dopředu. To je samozřejmě náročné, a proto se do toho řada škol nežene. Jenže mně zas přišlo otravné psát pořád dokola závěrečné zprávy za ty jednotlivé výjezdy. Hledejte pořád slova, jak jinak popsat práci v kuchyni, aby to vypadalo, že to mělo zas trochu jiné přínosy. Ten přínos je pořád stejný a obrovský. A protože chci, aby to prožilo co nejvíc dětí, tak tomu tu práci na začátku věnuji.

Teď mě to zrovna čeká, do listopadu musíme odevzdat plán do roku 2027. A vím, že to bude mít smysl. Víte, oni vždycky když přijedou zpátky, tak si dělají takové jako sdílení zkušeností. Začalo to hned po první cestě. A tím i jejich kamarádi, rodiče, známí viděli, jak obrovský prospěch z toho děti mají, a zájem pak byl – a pořád je – obrovský a nabaluje se to.

Neo: Zní to logicky, proč do toho tedy nejdou i další ředitelé? Pokud vím, u vás ve středních Čechách jste z více než stovky škol zřizovaných krajem jen dvě, co onu akreditaci mají…

Mluví se o tom pořád dokola – ředitelská práce je administrativně strašně náročná. Víte, kdybych byla soukromník, tak si jako manažera najmu ředitele školy. Ten zastane pět šest prací najednou. Je to ekonom, právník, projekťák, školník, kuchař, a i ajťák v jednom. Zkrátka: ty papíry vás vždycky v jednu chvíli pohltí a pak hledáte cesty, které jsou v tu chvíli z vašeho pohledu snadnější. Pro někoho je snadnější psát dokola závěrečné zprávy, a ne hlídat čísla výjezdů a připravovat velký projekt, když potřebuje síly napnout jinam.

U mě je to jen tím, že pořád potřebuji nové výzvy a v jednom okamžiku pro mě byla akreditace výzva, kterou jsem chtěla udolat. A hlavně jsem věděla, že to dělám pro ty děti. Měla bych říkat žáky, ale když – mně to nejde. A když pak vidíte, jak jim to prospívá, no to vás tak nabije…

Neo: A kolik jich teda ročně vyjede?

Každý rok třicet. Celkem máme teď od nového školního roku 340 žáků, což je fakt hodně. Normálně jsme do prváku brávali tak stovku dětí, teď jich bylo 150. Jak říkám, rekonstrukce se vyplatila.

Těch třicet je tak akorát, abychom udrželi kvalitu. Jezdíváme s nimi na 14 dní nebo na měsíc. Ony jsou to hodně praxe, jezdí se tam do firem, nejen do škol. Zkoušeli jsme i delší dobu, ale nebylo to ono. Už se jim pak stýská, je toho na ně moc. A hlavně pak už nemám lidskou kapacitu, aby tam s nimi byl doprovod z našich řad; takhle mají jistou oporu, zázemí.

Neo: Jaké to bylo na začátku? Byl zájem o to, vyjet? Možná žiju v zajetí předsudků, ale přece jen – máte tu děti, které buď nemají dobré rodinné zázemí, nebo nemají příliš ambice se vzdělávat. Nebyla tam, nebo dokonce není doteď, potřeba prorážet zeď typu „k čemu to našemu Lojzovi bude, dyť je spíš hloupej a co bude dělat tam někde v cizině…“?

Teď už vůbec, protože už když sem děti nastupují, tak o tom vědí. A zájem je obrovský. Ale byl i hned na začátku.

My je pro ten program pečlivě vybíráme. A nejde vůbec o známky. U nás je celá škola a výuka založená na tom, jestli mám chuť se učit, mám chuť něco dělat, jsem zodpovědný, je na mě spolehnutí, chodím na odborný výcvik. Jasně – je príma, když má někdo jedničku z matiky, ale to vůbec neznamená, že bude zodpovědná pečovatelka, nebo dobrá kuchařka. A tohle se zohledňuje i při výjezdech. Děti od začátku dobře vědí, že bez toho je nikam nepustíme. A i když už jsou třeba vybrané, a pak začnou chodit za školu, tak nikam nejedou.

Takže děláme výběrové řízení, kdy máme každý rok převis víc než dvojnásobný. Musí třeba napsat motivační dopis, co od toho čekají, co jim to přinese, jaký to má smysl a jak vidí svoji budoucnost. Což je opravdu zajímavé, když se musí zamyslet nad tím, jak se vidí a kam směřují…

Neo: A co tam píšou?

Dám vám něco přečíst, je to teď schované támhle za sedačkou, jak jsem tu narychlo uklízela. Bývá tam toho hodně. Že by rádi měli v budoucnu dobrou práci a že věří, že zahraniční zkušenost se k tomu hodí. Nebo že chtějí být opravdu dobří ve své profesi, a je proto třeba vystoupit z toho, co znají. A někdy jsou to věci hodně osobní, vztahují se k rodině. Že by se chtěli mít oni a třeba jejich děti líp, než se mají teď. Nebo že nechtějí dopadnout jako máma, která nepracuje, nebo jen za pár korun…

Neo: Máte k tomu čtení připravené kapesníky?

Přiznávám, že se někdy hodí, i když tvrdím, že nejsem moc cíťa.

Neo: A nepřicházejí pochybnosti ani z takových rodin, které jsou na tom socioekonomicky opravdu špatně?

Víte, že ani ne? My od začátku děláme výběr opravdu poctivě. A pak ty rodiče zveme na schůzky. A oni třeba poprvé v životě prožívají pocit, že je jejich dítě vybrané, že je dost dobré. Jasně že v nich mnohdy hlodají pochybnosti, jestli to zvládne.

Bereme na ty výjezdy opravdu všechny, včetně takzvaných „éčkových“ oborů, což je praktická škola, kam vám chodí děti i s mentálními handicapy nebo z opravdu velmi špatných rodinných poměrů po ekonomické a sociální stránce. Ale vždy převáží ta hrdost, že se podívá do Itálie, že tam bude pracovat a něco se naučí.

Ono to souvisí s tím, že jsme s rodiči v pravidelném kontaktu. Nezveme je do školy, jen když je nějaký průšvih. Chceme, aby sdíleli s dětmi i tu radost, hrdost, že se něco daří. Aby se jim ti jejich lumpové mohli pochlubit s tím, co dokážou. A že toho dokážou fakt hodně. Pak když máte dny otevřených dveří, tak je tu plno rodičů, kteří se jdou podívat na svoje ratolesti, jak prezentují školu.

Každý chce zažít úspěch. Že to jeho dítě je vybrané, aby ukazovalo, co se ve škole učí, že to, že chodí do školy, dává smysl. Že to je místo, kde si výsledků jeho dítěte někdo váží. Častokrát to sami ve svém životě nezažili, aby je někdo pochválil. A jsou šťastní, že jejich dítěti se to povedlo.

Je z toho skoro až jakási komunita lidí kolem školy.

Ale není všecko jen růžové. Fakt musíme postupovat i metodou biče, nejen cukru. Jak jsem říkala, když jsou vybraní a najednou začnou lumpačit, tak musí přijít trest. A oni to vědí, znají pravidla. A my je musíme dodržovat, protože jinak se v tom oni ztratí. Vždycky musíte pracovat s tím, že jsou to velmi často žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, a pro ně jsou pravidla ještě důležitější než pro jiné děti.

Neo: Použila jste termín „žáci se speciálními vzdělávacími potřebami“. To ale v běžné řeči nikdo neřekne…

Myslíte mentálové, blbečci, retardi… to se dostáváme na velmi tenký led!

Neo: Já tedy myslel něco milejšího, jestli jste nepotkala, ale dobře: Co to s vámi dělá, když někdo o vaší škole mluví jako o „blbečkárně“?

Hlavy bych trhala. Jako vážně, v tu chvíli začínám být nepříčetná. Každý z nich je něčím výjimečný a má dostat šanci. A my ještě pořád budeme bojovat s takovými nálepkami. To můžete mít ocenění kvality, doporučení od České školní inspekce a tak dále, kolik chcete, a stejně se tomu nevyhnete. Myslím, že tu prostě vždycky bude skupina lidí, která si potřebuje vytvářet nějakého strašáka nebo se nad někoho povyšovat. Říkat někomu, s kým neumím vyjít ve třídě: „Počkej, ty skončíš ve Vrapicích.“ To je fakt hnusné. A pak sem přijdou a ožijou a vidíte, jak rozkvétají. To je pro mě zadostiučinění. Možná v tom hraje roli i to, že úspěch se neodpouští a my ten úspěch za sebou máme. Fakt – ti pedagogové tady odvádějí neuvěřitelnou práci. Řada odborných poraden se u nás inspiruje, radí rodičům a dětem, že tady by to pro ně mohlo být fajn…

Neo: A jak svým dětem říkáte vy?

Vrapický démoni. Protože je někdy úplně mimo lidské chápání, co dokážou. V tom dobrém myslím… no i když. A taky jim říkám dětičky a zlatíčka. I když je třeba kárám a říkám k tomu „koukejte padat do dílen“. A oni to berou.

Já si fakt myslím, že tady nejde tolik o učení samotné. Je fajn, že se řadu akademických nebo praktických věcí naučí, ale hlavní je, že se naučí respektu. K nám, k sobě navzájem a k sobě samým.

Často přicházejí zranění z předešlých škol kvůli odsudkům, výsměchu, do toho jsou v brutální pubertě. A to, co potřebují, je, aby cítili, že to s nimi myslíme dobře. Že tady jsou v bezpečí. Že jim dáme péči a lásku, ale zároveň musíme mít autoritu. Oni zkoušejí hned od začátku, kam až můžou zajít, a je nutné, aby věděli, že po nich budeme šlapat, když budou vyvádět a nerespektovat naše pravidla. Já jim vždycky říkám, že to je jednoduché: Jak se budete chovat vy k nám, tak se budeme chovat my k vám.

A naše pravidla jsou hrozně jednoduchá. Máme dvě. První pravidlo je, že musíte chodit do školy. To znamená i odborný výcvik. A druhé: musíme se navzájem respektovat. A musíme se k sobě chovat hezky. Nedokážeš to? Pak musíš hledat cestu jinde. Ono tohle funguje i na největšího grázlíka. Za poslední tři roky jsem musela vyloučit jen jednoho žáka a tam šlo o opravdu velký případ agresivního chování.

Neo: Tak pojďte být teď chlubílek. Jak je to s těmi předčasnými odchody ze vzdělání? V těch býváte dáváni za velký příklad.

Tohle já nesleduji tak pečlivě. Příčiny, proč děti odejdou, jsou tady stejné jako na jiných podobných školách. Často odejdou děti z ekonomicky slabých rodin, protože je rodiče posílají do práce, aby pomohli rodinu udržet nad vodou. Nebo – nebudeme si nic nalhávat – brzká těhotenství. Ale není to tím, že by se jim tu nelíbilo, to je pro mě důležité.

My máme ten „odpad“ někde kolem deseti procent ročně, jinde na stejných typech škol to je asi víc. Ale to pro mě vážně není ta pravá metrika. Já si od počátku zakládám na spolupráci s Úřadem práce a to, co je pro mě hlavní, je, že naše děti získávají uplatnění na trhu práce. Zkrátka vrapičtí absolventi nejsou na pracáku. Dokážeme je uplatnit všechny. Protože jsou jednak dobře připravení, ale také proto, že je s nimi radost pracovat, opravdu je zaměstnavatelé berou rádi, protože se na ně můžou spolehnout.

A tím naše spolupráce s Úřadem práce nekončí. My s nimi pracujeme na tom, že třeba žáci, kteří odešli a skončí u nich, tak my si tam pro ně „chodíme“ a třeba tu školu dokončí později. A zase najdou uplatnění.

Víte, kolik my takhle vlastně šetříme rozpočtu na dávkách?

Neo: Co je ten trik, že to s nimi dotáhnete tak daleko? Jen to, že jim nastavíte pravidla a máte je rádi, přece nemůže stačit…

Už se to stydím opakovat, protože to říkám všude, ale každému z našich démonů musíme najít něco, v čem zažije úspěch. Musíte hledat cesty, kde se dá každému jednomu poznat, že je v něčem dobrý. Že si zaslouží pochvalu. Nejde mu matika? No a co, je třeba šikovný v dílnách. Třeba žák s mentálním postižením pak v nějaké soutěži s výrobky přeskočí někoho, kdo je zdravý. Nebo naše holky pečovatelky, chodí na praxi tady do domova seniorů, a když vám pak z něj volají, jestli by holky nemohly přijít už dřív, protože žákyně ze zdrávky to tak dobře nezvládají, tak to musí vědět i ty holky.

Nikdo není jen ve všem špatný. A to neplatí jen o dětském světě, zkuste to někdy v dospěláckém. Každý den najít něco, co se dá vypíchnout.

A když ten úspěch zažijí jednou, budou chtít zas. By se strhli. Je to trochu jako droga.

Neo: Projevuje se to v zájmu o školu?

No jéje. Ono to podle mě funguje díky tomu, že lidé si to mezi sebou řeknou. Měl byste vidět ty hrdé rodiče, když máme slavnostní udělování výučních listů. Přijdou pak děkovat, často i v průběhu roku, že nikdy nevěřili, že ten jejich holomek… a já jim říkám, tak nám to i napište, my potřebujeme reference. Aby to nebylo „ty seš blbej, ty akorát půjdeš do Vrapic“.

A fakt se to mění, my jsme do prvního ročníku byli pro nějakých 80 nebo 90 zájemců první volba. Že opravdu chtějí být tady.

Neo: A cítíte podporu pro tuhle práci? A teď nemyslím jenom z kraje jako zřizovatele, ale třeba z ministerstva… Ptám se proto, že když se mluví o reformách školství, tak vždy rezonuje, jak musíme přidat gymnaziálních a lyceálních míst, aby ty talentované, chytré děti měly kam chodit, a nikdy neslyším o tom, co uděláme pro ty, které to s tím akademickým nadáním tak slavné nemají…

Měla bych být asi loajální, ale tak to neznamená, že nemůžu říct, co mi vadí. Jedna věc je, že se tu pořád něco vymýšlí, ale nikdy z toho nevznikne nějaký ucelený jednotný směr, kam tedy chceme jít. Ted’ je to třeba nápad, že je třeba víc a déle prohlubovat všeobecné vzdělávání. No to je pro ty moje „éčkaře“ opravdu za trest. Oni potřebují jiný přístup, v tom všeobecném se ztrácejí. Jim nikdy nepůjde matematika sama o sobě, ale když to bude: spočítej, co potřebujeme k výrobě, udělej normativ, nebo zkrátka něco praktického, tak je to dokáže pohltit.

Opravdu mám pocit, že tohle se v těch úvahách aktuálně hodně opomíjí. Bojím se, že spousta dětí pak ne že bude mít problém školu dokončit, ale nebude to chtít, protože jim bude chybět to praktické využití, které jim tady umíme dát. Opečovat si je a připravit je do života způsobem, který jim vyhovuje.

Při těchhle úvahách se ztrácí genialita našeho školského systému. Jsme snad jediná země, která nemá větší problém s nezaměstnaností mladistvých a mladých. Náš systém oborových škol, který má tímhle větším důrazem na všeobecné vzdělání ustoupit do pozadí, dokáže zajistit, že máme na evropské poměry opravdu malou míru nezaměstnanosti lidí na startu dospělého života. A to je obrovská hodnota. Vezměte si, jaké problémy to přináší ve Španělsku nebo v Itálii.

Druhá věc, která s tím souvisí: Jak se každou chvíli mění směr uvažování, tak tu máte velkou nejistotu. V jednu chvíli je to hodně asistentů do škol, pak nevíte, jestli aspoň nějací asistenti… a to je jen jeden příklad.

Neo: Tak si pojďte na chvíli zahrát na ministryni školství. Co byste změnila? A ať to máte jednodušší, nelimitujte se teď tím, že na nic nejsou peníze…

Na tohle fakt nejsem odborník. Umím najít argumenty pro všechno na obě strany. Třeba slučování škol. Asi je potřebné, v řadě případů prospěšné. Ale taky jsem viděla obrovské školy v Pobaltí s pěti tisíci dětmi a tam se vytrácí to, že některé děti zkrátka vážně potřebují individuální přístup, menší školu, aby se cítily dobře. To je, jako když se rušily speciální školy, a pak se po pěti šesti letech zjistilo, že nemáme instituce, které umí pracovat s dětmi, které tam chodily, a máte tu najednou praktické školy. Takže jasně: větší celky dávají od stolu smysl, ale měla by zůstat i jistá skupina menších škol.

Napadají mě dvě věci, které by určitě pomohly. Každá škola by měla mít bez debat psychologa a sociálního poradce nebo pracovníka. Spoustu jejich agendy teď zastávají učitelé, když je škola nemá. A děti a jejich rodiny je potřebují. Děti jsou dnes v mnoha ohledech křehčí, už třeba kvůli tlaku sociálních sítí. V našem případě pak rodiny často potřebují pomoc v sociální oblasti. Volají nám rodiče, že ten jejich lump zas nechce chodit do školy a co mají dělat a jestli bychom mu nedomluvili, že na nás dá. A to děláte po tom, co odučíte, vyplníte všechny papíry a tak…

Druhá věc. Poslala bych všechny úředníky povinně do školy. Tak na měsíc. Nemusí nutně učit, ale musí být u toho. Pak by možná to neustálé mudrování o administrativě nakládané nejen na ředitele, ale i na učitele možná šlo vyřešit rychleji. Na všechno se urodí nějaká metodika. Vy ji musíte nastudovat a pak k ní ideálně vyplňovat zprávu o plnění. Ty zprávy se dublují a vy vyplňujete furt dokola totéž – jen v mírných obměnách. A záměr máte krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý… no co tam asi píšete, ale fajfku si uděláte, protože to potřebujete někam založit a nechcete řešit nějaké postihy.

Neo: Proč vy v tom školství zůstáváte? Vždyť když to shrnu: hrůzné papírování, peněz moc není, řešíte věci, které nepřísluší vaší práci, děti nemáte nejbystřejší… to je fakt nabídka snů…

Protože je to práce snů. Vidíte ty děti růst, proměňovat se, zlepšovat se. Vidíte, jak z nich rostou osobnosti, samostatné bytosti. Máte hned odezvu na svou práci. Vidíte, jestli je baví chodit do školy. Cítíte, že jste zanechal stopu. Já když jdu po Kladně, tak mě bývalí žáci pořád zdraví a chodí nám sem ukazovat i své děti, chodí nám vyprávět příběhy, jak se jim daří, a dávají vám vědět, že si myslí, že to, že se mají dobře, je i naše zásluha.

To se vám v jiné práci nestane. Mě by jiná práce nebavila.

---

Ivana Sedláková (59)

• Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy s pedagogickým zaměřením na chemii a biologii.
• Po škole začínala na potravinářském a cukrářském učilišti v Libušíně nedaleko Kladna.
• Cukráři potřebují chemii? „Tam bylo opravdu hodně chemie na potravinářském oboru. A dělali jsme si to opravdu hezké, třeba jsme zkoušeli destilovat becherovku. Spousta absolventů maturitních oborů pak mířila na vysokou a uměli mnohem víc věcí než děcka z gymplu.“
• Škola se ale koncem devadesátých let „optimalizovala“. Neboli se sloučila s jinou a bylo po práci. „Jediné místo, které mi jakž takž v regionu sedělo, bylo tady ve Vrapicích, a tak jsem to na půl roku zkusila a už jsem tady… no, dlouho.“
• A tak na přelomu milénia nastoupila na Střední odborné učiliště a Praktickou školu Kladno-Vrapice, ústav s pověstí, že na něj chodí ti, které fakt jinde nevezmou.
• V roce 2006 pak šla jako náhradnice do výběrového řízení na ředitelku. „Já tyhle ambice nikdy neměla, ale kolegyně, co měla jít do výběrka, byla dlouhodobě nemocná, tak jsme se domluvily, že to zkusím…“
• A škola pod jejím vedením se opravdu proměnila. Stále ji navštěvují děti se zvláštními vzdělávacími potřebami – mají handicapy mentální, sociální, ekonomické, kulturní, problémy s učením. Ale Vrapice patří ke vzorům, jak s těmito dětmi pracovat. Dlouhodobě se tu daří eliminovat předčasné odchody ze vzdělávání a v rámci rekvalifikací pracují i s těmi, kteří školu třeba v minulosti opustili.
• Služeb školy využívají zaměstnavatelé nejen v regionu, ale jejich catering včetně obsluhy si objednává MŠMT a řada ambasád a dalších institucí v Praze. A jejich snídani měl na stole i prezidentský pár.
• Škola je také jedním ze dvou akreditovaných pracovišť pro program Erasmus+ ve středních Čechách.
• Za svou práci v letošním roce získala Cenu hejtmanky Středočeského kraje v kategorii Vzdělávání.