Každému musíte dát zažít úspěch, říká ředitelka z Vrapic

“Jistě inovace ve výuce, moderní vybavení, to všechno chci, ale tohle je to hlavní, prostě projekt s lidmi a pro lidi.” Říká o zahraničních stážích pro děti z učiliště Ivana Sedláková

Když se letos těsně před prázdninami v Římě konala celoevropská konference o programu Erasmus+, reprezentovala Českou republiku jediná škola. Možná byste hádali nějaké prestižní gymnázium z Prahy, nebo soukromou školu, která vysílá své žáky na studia za hranice. Tak ne…

Byla tam výprava ze Středního odborného učiliště a Praktické školy Kladno-Vrapice v čele s ředitelkou Ivanou Sedlákovou. Napřímo je kvůli tomu, jak pracují s programem a stážemi pro své žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, oslovil garant programu u nás, tedy Dům zahraničních služeb.

„My se trochu báli, co tam mezi těmi prestižními školami budeme dělat, co jim budeme povídat. Ale je z toho pozvání na další semináře a třeba budeme mít další partnerské školy pro naše děti. A to si nedokážete představit, co jim ta zahraniční zkušenost dává, jak přijedou úplně jiní, skoro dospělí lidé,“ vypráví nadšeně Ivana Sedláková. Drobná žena, která má ovšem energie na rozdávání.

Neo: Jak se stane, že se škola pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy pro ty, kteří fakt nejsou studijní typy a bývá těžké je udržet na škole až do konce studia, stane akreditovaným pracovištěm programu Erasmus+ a ještě je dávána za vzor dalším?

Vezmu to malinko zeširoka. Když jsem nastoupila do funkce ředitelky někdy v roce 2006, tak brzy nato přišla krize. Pamatujete na rok 2008? Jak na nic ve veřejném sektoru nebyly peníze? Nebylo ani na papíry ve školách. A já si řekla: Takhle ne… My sem ty peníze musíme nějak dostat. Děti musí mít dobrou školu, možnost se posouvat. A tak jsme se vrhli na evropské projekty. Bylo to šílené, jak jsme tomu pořádně nerozuměli. Já nikdy nic nepostavila, a teď jsme se vrhli na obrovskou modernizaci školy, postavili celé patro navíc. Doteď si říkám, že to byla obrovská odvaha, nebo možná drzost, ale dotlačili jsme to i díky skvělým lidem z operačních programů do úspěšného finále a zvětšili jsme si kapacitu, což se dnes hodí.

No a tak jsme zkoušeli další a další projekty. Ty pak někdy kolem roku 2014 končily a já se rozhlížela, co dál. Já potřebuji, aby se něco dělo, tak jsem pátrala. A říkala si – hele Erasmus+, pojďme to zkusit. Napsali jsme projekt, nejdřív vyjeli kantoři do Španělska a pak do Polska, aby se podívali, jak to funguje jinde. Porovnávali jsme, co jak dělají, co děláme my. Prostě bezvadná zkušenost a já si říkala, tohle chci pro naše děti. A tak jsem šla na další školení a odborné vzdělávání, abych to uměla napsat pro ně. A když nám vyšel první projekt, tak to bylo něco… jak my tu jásali!

Pak odjeli první žáci na čtrnáctidenní stáž, a to byla taková řacha, jak se za tu chvíli posunuli. Odjížděly nervózní nesamostatné děti a najednou se vrátily úplně nové osobnosti, dospělé, které si umí poradit s řadou situací. Přišly mi o tom vyprávět a děkovat… Řeknu vám: nejsem moc cíťa, ale tohle mě vzalo. A v tu chvíli jsem měla jasno: jistě inovace ve výuce, moderní vybavení, to všechno chci, ale tohle je to hlavní, prostě projekt s lidmi a pro lidi. A tak jsme se do toho vrhli naplno.

Nejlepší spolupráci máme s Italy. Byl to první výjezd a od té doby s nimi jsme ve stabilní spolupráci, protože to, jak oni umějí pracovat s těmi našimi dětmi, které potřebují přece jen jiný přístup, je neuvěřitelné. Už tam jezdíme s kuchaři, cukráři, zahradníky, pečovatelkami… chtěla bych ještě nějak dostat ven třeba elektrikáře nebo truhláře, ale tady u těch řemesel je to přece jen náročnější kvůli bezpečnosti práce, která se liší.

Neo: No ale to můžete jako jiné školy dělat na bázi jeden výjezd za druhým, nemusíte být akreditovaní…

To můžeme. Ale mně přišlo, že takhle je to vlastně jednodušší. Samozřejmě na začátku je na tom mnohem víc práce. Místo jednotlivých projektů musíte podat celý kompletní plán programu. Naplánovat výjezdy, popsat přínosy dopředu. To je samozřejmě náročné, a proto se do toho řada škol nežene. Jenže mně zas přišlo otravné psát pořád dokola závěrečné zprávy za ty jednotlivé výjezdy. Hledejte pořád slova, jak jinak popsat práci v kuchyni, aby to vypadalo, že to mělo zas trochu jiné přínosy. Ten přínos je pořád stejný a obrovský. A protože chci, aby to prožilo co nejvíc dětí, tak tomu tu práci na začátku věnuji.

Teď mě to zrovna čeká, do listopadu musíme odevzdat plán do roku 2027. A vím, že to bude mít smysl. Víte, oni vždycky když přijedou zpátky, tak si dělají takové jako sdílení zkušeností. Začalo to hned po první cestě. A tím i jejich kamarádi, rodiče, známí viděli, jak obrovský prospěch z toho děti mají, a zájem pak byl – a pořád je – obrovský a nabaluje se to.

Neo: Zní to logicky, proč do toho tedy nejdou i další ředitelé? Pokud vím, u vás ve středních Čechách jste z více než stovky škol zřizovaných krajem jen dvě, co onu akreditaci mají…

Mluví se o tom pořád dokola – ředitelská práce je administrativně strašně náročná. Víte, kdybych byla soukromník, tak si jako manažera najmu ředitele školy. Ten zastane pět šest prací najednou. Je to ekonom, právník, projekťák, školník, kuchař, a i ajťák v jednom. Zkrátka: ty papíry vás vždycky v jednu chvíli pohltí a pak hledáte cesty, které jsou v tu chvíli z vašeho pohledu snadnější. Pro někoho je snadnější psát dokola závěrečné zprávy, a ne hlídat čísla výjezdů a připravovat velký projekt, když potřebuje síly napnout jinam.

U mě je to jen tím, že pořád potřebuji nové výzvy a v jednom okamžiku pro mě byla akreditace výzva, kterou jsem chtěla udolat. A hlavně jsem věděla, že to dělám pro ty děti. Měla bych říkat žáky, ale když – mně to nejde. A když pak vidíte, jak jim to prospívá, no to vás tak nabije…

Neo: A kolik jich teda ročně vyjede?

Každý rok třicet. Celkem máme teď od nového školního roku 340 žáků, což je fakt hodně. Normálně jsme do prváku brávali tak stovku dětí, teď jich bylo 150. Jak říkám, rekonstrukce se vyplatila.

Těch třicet je tak akorát, abychom udrželi kvalitu. Jezdíváme s nimi na 14 dní nebo na měsíc. Ony jsou to hodně praxe, jezdí se tam do firem, nejen do škol. Zkoušeli jsme i delší dobu, ale nebylo to ono. Už se jim pak stýská, je toho na ně moc. A hlavně pak už nemám lidskou kapacitu, aby tam s nimi byl doprovod z našich řad; takhle mají jistou oporu, zázemí.

Neo: Jaké to bylo na začátku? Byl zájem o to, vyjet? Možná žiju v zajetí předsudků, ale přece jen – máte tu děti, které buď nemají dobré rodinné zázemí, nebo nemají příliš ambice se vzdělávat. Nebyla tam, nebo dokonce není doteď, potřeba prorážet zeď typu „k čemu to našemu Lojzovi bude, dyť je spíš hloupej a co bude dělat tam někde v cizině…“?

Teď už vůbec, protože už když sem děti nastupují, tak o tom vědí. A zájem je obrovský. Ale byl i hned na začátku.

My je pro ten program pečlivě vybíráme. A nejde vůbec o známky. U nás je celá škola a výuka založená na tom, jestli mám chuť se učit, mám chuť něco dělat, jsem zodpovědný, je na mě spolehnutí, chodím na odborný výcvik. Jasně – je príma, když má někdo jedničku z matiky, ale to vůbec neznamená, že bude zodpovědná pečovatelka, nebo dobrá kuchařka. A tohle se zohledňuje i při výjezdech. Děti od začátku dobře vědí, že bez toho je nikam nepustíme. A i když už jsou třeba vybrané, a pak začnou chodit za školu, tak nikam nejedou.

Takže děláme výběrové řízení, kdy máme každý rok převis víc než dvojnásobný. Musí třeba napsat motivační dopis, co od toho čekají, co jim to přinese, jaký to má smysl a jak vidí svoji budoucnost. Což je opravdu zajímavé, když se musí zamyslet nad tím, jak se vidí a kam směřují…

Co děti píší do motivačních dopisů. Proč Ivana Sedláková navzdory nabídkám zůstává na svém místě? Rozhovor s netypickou ředitelkou přináší aktuální vydání časopisu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Středočeský kraj