Kdy skončí doba mytických zachránců v politice

Někdo nerozumí, jiný si spokojeně oddechne. Podpora Andreje Babiše a jeho hnutí ANO se od voleb v roce 2013 drží nad dvaceti procenty, od roku 2017 dokonce nad třiceti. Těžko pochopit, protože během vládního angažmá provází podnikatelskou stranu miliardáře Andreje Babiše jeden skandál za druhým. Průběžně vysoká podpora bývalého člena komunistické nomenklatury ovšem má svou logiku, přinejmenším z pohledu na třicetileté období společenských a hospodářských reforem ve východní Evropě. Odemykáme text z listopadového magazínu Neovlivní.cz

Po pádu totality se všechny státy bývalého sovětského bloku a Jugoslávie pustily do odvážného experimentu, který byl pod dohledem mezinárodních organizací více či méně úspěšný. Před deseti lety se však objevila zápletka, která další vzestup komplikuje.

Není překvapením. Exaktně ji už ve dvacátých letech minulého století popsal německý filozof Ernst Cassirer. V poválečné krizi let 1922–23 rozpoznal nebezpečí, kterému je prý vystavena každá moderní kultura či společnost. Riziko viděl ve dvou momentech. „Za prvé: Každá kultura má sklony k recidivě, každý její vývojový krok se může vrátit zpátky. A za druhé: Právě v časech nejvyšších krizí, napětí a nepřehlednosti hrozí nebezpečí uvolňujícího pádu zpátky k maximálně přehlednému a srozumitelnému postoji, jaký nabízí zvláště mytické myšlení,“ přiblížil Cassirerovo učení publicista Wolfram Eilenberger.

Mytickým myšlením se označuje přehledný systém příkazů a zákazů, který každému přesně určuje jeho místo ve společnosti a umožňuje mu hodnotit okolní dění podle stejně jednoduchých receptů. Z mytického pohledu patří určité území konkrétnímu klanu a nikdo jiný tam nemá co dělat. Případně je možné uctívat bohem (lidem) zvoleného vládce jako neomylnou vyšší bytost, která všem zajistí obživu a blahobyt.

Z takového pohledu už je pochopitelné, co se v Česku stalo.

Ředitel společnosti STEM Jan Hartl, který se desítky let zabývá výzkumem veřejného mínění, popsal, že země i národ prožily roku 2010 hluboký šok. Do té doby probíhala transformace víceméně podle plánu, po politickém a ekonomickém převratu z počátku 90. let se země rychle zotavila, zmenšoval se rozdíl proti bohatým zemím Západu, stali jsme se členem Evropské unie.

Jenže roku 2008 zasáhla západní svět největší krize od druhé světové války. Náhlý propad ekonomiky byl otřesem, základem problému se však stal nástup pravicové vlády Petra Nečase, která o dva roky později oznámila, že zlaté časy definitivně skončily, a začala šetřit na sociálních dávkách i zdravotnictví, platech státních zaměstnanců, později omezila daňové výhody živnostníkům – z pohledu postižených zcela nesnesitelně.

Orientovat se v časech ztracených nadějí a rostoucí nezaměstnanosti bylo obtížné a na scénu nastoupilo mytické myšlení hledající vysvoboditele.

V roce 2013 se ukázalo, že krutě sužovaný národ zachrání slovenský miliardář. Nešlo tolik o to, že se zjevila konkrétní osoba, ale o fakt, že značná část společnosti přepnula na mytické myšlení a nostalgicky začala vzpomínat na zlaté časy před listopadem 1989, kdy člověk ještě neměl žádnou odpovědnost a kdy o všem rozhodovali diktátoři.

Přitom platí pravidlo, že přepnout na mytické myšlení jde snadno a rychle, zpátky to už nejde, případně je návrat ke kritickému a nezávislému hodnocení poměrů námahou na delší období.

Neklidní na neklidném Východě

Události v Česku mají svéráz, který vynikne při srovnání s dalšími deseti státy, které vyměnily reálný socialismus za liberální společnost uvnitř Evropské unie.

Šok z krize zasáhl každého, jak svědčí dlouhé časové řady od Eurobarometru. Na otázku, jestli se poměry v příštích dvanácti měsících zlepší, odpovídalo kladně v určitém časovém úseku krizového období 2007–2012 méně než pětina dotázaných občanů v každé postkomunistické zemi s výjimkou Estonska. Tam si optimismus vždy udržela aspoň čtvrtina občanů. V nárazech krize někde nezůstala optimistů ani šestina a v Česku ovšem byla taková deprese nejdelší, celých šest let. Může to být tradičním skeptickým postojem, v každém případě však jen ve dvou zemích přetrval stav hrůzy, při kterém jen patnáct procent lidí věřilo na lepší zítřek. Kromě Česka ještě v Maďarsku. Před nimi bylo Slovinsko s beznadějným obdobím v letech 2010–2012.

Ve světě s temným horizontem začali lidé pochybovat o schopnostech demokraticky zvolených vládců. Dopady krize jim byly přičteny zvláště v případech, kdy mohli být v proudu skandálů označeni za zkorumpované. Nejhůře to ovšem vždy schytaly vlády, které se i během krize pokoušely ve jménu rozpočtových úspor a podpory budoucího růstu o liberální ekonomické reformy.

Skandály smetly roku 2009 levicové vlády v Bulharsku a Chorvatsku, příští rok následovalo Maďarsko a poklesla i popularita liberálního kabinetu Donalda Tuska v Polsku, kde formálně vůbec ke krizi nedošlo.

Ke čtyřem premiérům, kteří byli na východě Evropy podle Eurobarometru nejvíc odsuzováni, ovšem patřili vedle Chorvata Ivo Sanadera a jeho nástupkyně Jadranky Kosorové Čech Petr Nečas (2010–2013) a jeho rumunský kolega Emil Boc (2008–2012), i když zároveň byli od zahraničních expertů slaveni za odvážné reformy. Právě v jejich době poklesla důvěra ve vládu trvale k deseti procentům.

Ze všech východoevropských krizí minulého desetiletí byla ta česká nejhlubší. Nešlo o to, že se životní podmínky o tolik zhoršily, nebo dokonce staly nesnesitelnými. Čertovo kopýtko bylo v tom, že národ, který se dlouhou dobu považoval za vzorného žáka ekonomické transformace, se propadl do krize trvalejší než v jiných zemích, přitom dlouhou dobu nedokázal najít politické řešení, ať už jakékoli. Populisté odpovídající na požadavky mytického myšlení museli přijít a nejlepší podmínky měli v Česku.

Doba těch nejsilnějších mužů

Krize posloužila za ideální jeviště pro nástup silných mužů a žen v celé Evropě. Stačilo, když dost přesvědčivě slíbili, že zachrání národ, jehož značná část se v poměrech neorientovala.

Už na přelomu let 2009 a 2010 se objevili první dva silní lídři na Východě v podobě Bojka Borisova a Viktora Orbána, kteří Bulharsku a Maďarsku vládnou dosud. Jejich kouzlo pro spoluobčany opět ukazuje Eurobarometr, podle kterého se popularita vlády hned po jejich nástupu zvýšila o 25 procent. Srovnatelného výsledku nad dvacet procent už dosáhl pouze Robert Fico, který se dokázal v roce 2012 vrátit jako spasitel Slovenska.

Příklad Borisova a Orbána ukazuje, že sklony hledat v politice spasitele mají také voliči, kteří se považují za pravici. Přesto platí, že nadšení pro vůdce projevují ve východoevropském prostoru spíše příznivci levice, jak svědčí také pozoruhodný případ Česka. Touha po spasiteli v nepřehledné situaci ekonomické krize, liberálních reforem a korupčních skandálů byla tak velká, že se v roce 2013 o moc utkaly hned tři levicové programy, od prezidenta Miloše Zemana přes sociálního demokrata Bohuslava Sobotku k podnikateli Babišovi. Souboj tehdy skončil patem a až po čtyřech letech získal nejsilnější post Babiš, další v galerii charizmatických východoevropských vládců.

Na rozdíl od pravicových lídrů podléhají levičáci častěji skandálům a jejich pádem pak vznikají další krize, jak svědčí rozpad slovinské levice v roce 2012 a letošní kolaps socialistů v Rumunsku. Babiš není výjimkou v tom ohledu, že také jeho pronásledují aféry včetně dotačních podvodů a střetu zájmů. Také proto není tak silná váha jako Borisov, Orbán nebo šéf polské vládní strany Jaroslaw Kaczyński. Přesto se slovenský miliardář drží v čele státu už šest let a dosud neskončil v propadlišti jako mnozí jiní levicoví vůdci. Stabilitě jeho vládnutí pomáhá – jako všem ostatním – vytrvalá prosperita regionu středovýchodní Evropy po roce 2013, přesto zřejmě existuje ještě další důvod. Andrej Babiš přežil v čele státu na rozdíl například od rumunského vůdce Liviu Dragney, a dokonce tak zkušeného veterána, jakým je Robert Fico.

Nespokojenost s demokratickými vládci může vést k trvalé nedůvěře k nově nastolenému demokratickému režimu. S využitím Eurobarometru to jde změřit srovnáním, jak se v daných zemích liší popularita vládní exekutivy s oblibou parlamentní „žvanírny“. Ve většině zemí na tom jsou vlády a parlamenty stejně, koneckonců sněmovny ovládají vládní strany. Existují tři výjimky, kdy obliba vlády v nějakém období překračuje o 10–20 procent, a vždy to jde připsat osobám silných premiérů. Patří k nim Bulharsko, kde je už tradiční přidanou hodnotou Bojko Borisov. Pak je tu Litva, kterou dokázal roku 2012 strhnout bývalý aparátník Algirdas Butkevičius. A naposled Česko s levicově-populistickou vládou ČSSD a ANO. Už v roce 2015 byla o šestnáct procent populárnější než parlament, pak ztrácela důvěru vinou konfliktů mezi Babišem a Sobotkou; vzestup k šestnácti procentům opět nastal, když se Babiš stal premiérem. Paradoxně se obdobný efekt neobjevil v Maďarsku a Polsku, které bývají kritizovány za údajně autoritářské chování šéfů vládních stran.

Silný vládce v podobě Borisova, Butkevičiuse nebo Babiše má pro řadu lidí větší cenu než samotný demokratický proces, kterým byli vybráni, protože demokracie může příště nahrát někomu jinému. Ve státech, kde vládnou tito muži, je dnes demokracie nejvíc utlumena či ohrožena a paradoxně mezi ně patří i Česko, které má na Východě s demokracií největší zkušenosti. Ovšem ani Češi nemohou uniknout riziku podle Cassirera, že každá kultura má sklon k recidivě, zvláště když pro rozhodnutí vrátit se zpátky nastanou tak mimořádně příznivé časy jako u nás v roce 2013.

Nejde ani vyloučit výklad, že tuzemské poměry se vyhrotily díky tomu, že Česko má víc zásadních nepřátel demokracie než jiné země.

Jak procitnout

V roce 2013 si málokdo uvědomoval hloubku společenské frustrace, kterou ještě posílila politická krize způsobená svržením premiéra Nečase zásahem státních zástupců a nastolením prezidentské vlády bez souhlasu sněmovny.

Když v takové situaci oslovily společnost se sklony k mytickému výkladu světa populistické a levicové strany od ČSSD a ANO přes komunisty a Úsvit až k Zemanovcům, vysloužily si ve volbách neuvěřitelných 62,4 procenta hlasů. Ostatní strany, které se drží pravidel a zvyků liberální demokracie včetně snahy nabídnout věcná řešení, získaly dohromady necelých pětatřicet procent.

Od té doby společnost procitá z rauše, ovšem jen pomalu. Předloni ve volbách získal populisticko-levicový blok „pouze“ 55 procent hlasů a od té doby dále oslabuje. Podle průzkumů od společnosti Median, která sílu obou znepřátelených táborů tradičně dobře odhaduje, měl v srpnu 50,5 procenta, o pět procent víc než liberální středo-pravicové strany.

Kdo si přeje ústup oligarchického vládce z politiky, tomu nemůže postupný odchod voličů z levicově-populistického tábora zlepšit náladu. ANO efektivně přetahuje dosavadní příznivce partnerských stran a při protažení současného trendu volby v roce 2021 opět vyhraje, pokud se nestane něco nečekaného a středo-pravicové strany se nedomluví na široké koalici.

Někteří experti a komentátoři také varují před dlouhodobým rozdělením společnosti, kde na jedné straně budou příznivci Zemana s Babišem a proti nim voliči liberálních stran. V uplynulých letech skutečně došlo k rozpadu, který se neurčitě popisuje jako střet venkova a města. Česko však nabízelo při volbách na přelomu let 2017 a 2018 členitější krajinu. V Praze žije o poznání víc „liberálů“ než voličů populistů, ovšem na úrovni krajských metropolí, venkovských měst nebo malých vesnic jsou poměry zhruba stejné. Dělicí čára probíhá i uvnitř měst, když starší zástavba a nově postavené satelity dávají přednost pravici, populisté však dominují na sídlištích. Podobně jsou na tom liberální strany lépe na venkově v krajích se zachovanou sociální strukturou než v regionech rozvrácených průmyslovým zemědělstvím. Jako kdyby se minulý režim nezapsal jen do tváře měst a krajiny, ale také do myslí těch, kdo v enklávách socialistické výstavby dosud žijí.

Rozdělení však nemusí být trvalé, přinejmenším to ukazuje výsledek květnových evropských voleb. Sice se jich účastní jen zlomek voličů, přesto ukazují, jak se mění pevná jádra jednotlivých stran a hnutí.

Srovnání výsledků z letošního května s volbami před pěti lety potvrzuje, že populisté ve srovnání s liberály mírně ztrácejí. Nejméně o pět procent hlasů posílil liberální tábor ve velkých krajských městech, jako jsou zvláště Praha, Brno, České Budějovice, Pardubice nebo Zlín. Naproti tomu v odlehlých a sociálně problematických regionech, jako jsou severní Čechy v čele s Mostem a Teplicemi nebo Haná s Přerovem a Prostějovem, role lidí s mytickým pohledem na svět neoslabila, pokud jejich pozice ještě neposílily. Naposledy se k nim přidala města s největšími průmyslovými investicemi po listopadu 1989 a největším přílivem gastarbeiterů, tedy Mladá Boleslav, Jihlava a Plzeň. Ovšem levicově-populistické strany ztratily víc než pět procent na severní Moravě včetně měst jako Havířov, stejné to je v Kladně. V těchto městech se přechod sociálnědemokratických a komunistických voličů k ANO neobešel bez transakčních nákladů pro celý populistický blok.

Srovnání z evropských voleb naznačuje, že proces procitání z pseudoreality jednoduchých mytických řešení mohou urychlit či zpomalit aktuální poměry v jednotlivých městech a regionech.

Kde se zlepšuje infrastruktura včetně kulturního zázemí, lidé snadněji procitají ze snů o hrdinech a zachráncích, případně nočních můr o nepřátelském spiknutí všude okolo. Kde se necitlivě investuje a kde proto pokračuje sociální úpadek krizových let, udržují svou pozici mytičtí vládci.

Funguje to i na úrovni republiky. Není důležité, jak jsme žili v časech komunismu, není třeba do detailu zkoumat, jak se povedla či nepovedla ekonomická transformace. Záleží na bezprostřední současnosti a na tom, jak se na nejrůznějších úrovních zvládnou úkoly veřejné správy či kultivace ekonomického prostředí.

Někteří opoziční politici vyznávají pravidlo „čím hůře, tím lépe“, protože jenom s ekonomickou krizí může padnout současná levicově-populistická vláda. Prozatím však pravidlo funguje naopak. Babiš a jeho spojenci nastoupili za nejhlubší společenské krize od listopadu 1989 a v dobrých časech ztrácejí. Jenom to dlouho trvá.